ČÍSLO 3
Od tohoto pokračování je Kabaret poprvé připravován pro SWN i pro Web současně, i když v něm zatím stále převládají materiály staršího data vzniku – zamýšlená divergence softwarové a tištěné podoby se plně projeví teprve v příštím vydání. V datové podobě schází tabulka k Jazu, kterou je mi lenivo konvertovat do HTML, kočičí povídání o Laswellovi (je už asi měsíc na Kočce) a z pochopitelných důvodů též anonce Lege artis na Webu. Doplněno není nic, protože na to nebyl čas. Hned příští číslo by však mělo být v Inetové podobě značně instruktivnější a obsáhlejší a navíc ho tentokrát zkusíme zařadit včas, tj. o něco dříve, než vyjde v novinách.
A tahle teta náhodou má hrozně ráda Jaz
Už před časem (SWN 7/95) jsem na stránkách tohoto listu probíral možnosti zálohování dat. Od té doby se mnohé změnilo – především cena CD-ROM mechanik a disků, což kromě snadného pořízení osobního archivu umožňuje i lacinou distribuci dat, a to nejen těch navlečených v módních multimediálních šatečkách. Skladování velkých grafických souborů přestalo být složitým problémem a hravější uživatelé si mohou dokonce vyzkoušet výrobu vlastních audioCD. Jisté komplikace zde však přece jenom existují – na čem vlastní cédéčko připravit, zejména nedostává-li se místa na pevném disku, a kam s daty, která ještě nejsou zálohována na CD? Tyto a řadu jiných problémů, zdá se, vcelku zdařile vyřešila Iomega uvedením mechaniky Jaz.
I s tou se čtenář na stránkách SWN již setkal, konkrétně v čísle 6/96, v němž byla vyhodnocena jako produkt měsíce. Takže jen pro osvěžení paměti: kapacita tohoto zařízení, existujícího v externí či interní, ale vždy výhradně v SCSI podobě, je 1 GB. Koncová cena bez daně spadla u mechaniky někam k deseti tisícům, u média ke dvěma tisícům Kč. Začátkem loňského prosince, kdy jsem mechaniku kupoval, nebylo snadné ji sehnat – dodávky oficiálním distributorům chronicky vázly – dnes už ji nabízejí div ne i u Meinla.
V této souvislosti si rovnou připomeňme konkurenční SyJET, jediné kapacitně a cenově srovnatelné zařízení, které vyrábí firma SyQuest. S kapacitou 1,3 GB a prakticky shodnou cenou by tato periferie rozhodně stála za úvahu, avšak její výskyt v našich luzích se doposud omezil výhradně na výstavy a ceníky – v prodeji jsem ji doposud nikdy neviděl. Navíc pověst, kterou si SyQuest silně pošramotil svými 270 kB mechanikami, nebudí velkou důvěru. (I když po dvouleté zkušenosti mohu k tomu, co jsem o nich napsal do SWN 7/95, doplnit, že k mému vlastnímu překvapení se za tu dobu další závady na médiích nevyskytly. Používal jsem je ovšem pouze k archivaci dat, nikoli k rutinnímu zálohování či při jiném častějším provozu.) Výhodou SyJETu – pokud ho někde seženete – má oproti Jazu být zejména existence typů, nevyžadujích SCSI řadič.
Pro úplnost ještě zmiňme mechaniky Nomai (viz SWN 10/96), které mají za o málo nižší cenu poloviční kapacitu než Jaz a jsou dokonce pomalejší než SyQuest 270 (viz tabulku). Ani mé osobní zkušenosti s jejich spolehlivostí nejsou nejlepší; navíc stejně jako SyQuest 270 jeví tendenci se při čtení tu a tam „zahloubat“ nad některými sektory, což je smrtící nedostatek pro případné použití jako zdroje dat k vypalování CD-ROM (nehledě už k nedostatečné kapacitě média, kterému do CD chybí 110 MB).
Je ovšem třeba přiznat, že ani mé první pocity z Jazu nebyly příliš pozitivní. Po úspěšné instalaci mechaniky (rozuměj celonočním souboji se špatnými kontakty na napájecích „kšandách“) se mi podařilo šťastně instalovat software (rozuměj zjistit, že se mi ovladače Iomegy perou s QEMM 7.5 – celkově zpomalily chod počítače a při pokusu o zavedení do EMS spolehlivě bouraly celý systém), a další dva dny jsem se o Jaz nestaral, protože jsem měl příliš jiné práce. Třetí den prázdná mechanika najednou začala bzučet jako čmelák a bzučela a bzučela stále hlasitěji, ať v ní byla cartridge, nebo ne, až po několika zapnutích a vypnutích počítače konečně bzučet přestala. Nadále ovšem odmítala číst. Odnesl jsem ji tedy k distributorovi, který zakroutil hlavou, že o ničem podobném ještě neslyšel, nicméně ji promptně vyměnil. Naštěstí jsem při další instalaci použil jednu z dosud panenských cartridgí, takže vše správně fungovalo. Teprve při dalších testech jsem sáhl po TOOLS disku dodávaném s mechanikou (obsahujícím 500 MB softwaru pro PC a původně též 500 MB pro MACa; ty se automaticky smažou při první instalaci do Windows). Benchmark Adaptecu na tomto disku neustále nepochopitelně kolaboval, až mne napadlo vyzkoušet Nortonova Disk Doctora. Někde ve třetině se „Surface Test“ zakousl a mechanika začala opět podivně pobzukovat. Rychle jsem toho nechal a vzal jsem jiný z dříve použitých disků – ten pro změnu nešel načíst vůbec. Konečně třetí se choval podobně jako TOOLS, takže jsem se pokusil zformátovat ho Iomegou dodávaným prográmkem. Doformátoval disk do poloviny, pak oznámil, že nemůže najít tovární seznam defektů, a skončil. Každý další pokus o formátování dopadl stejně.
Zkrátka a dobře první mechanika fyzicky zničila všechny cartridge, které v sobě měla. Přes počáteční skepsi nakonec distributor po důkladném vyzkoušení poškozených médií uznal, že mám pravdu, a vyměnil je rovněž. Od té doby už půl roku vše funguje bez problémů.
Podstatnou otázku – zda je možné Jaz použít jako přímý zdroj pro pořízení CD (čemuž jak rychlost, tak plynulost toku dat při zkouškách nasvědčovaly) – zodpovědělo opakované praktické nasazení zcela pozitivně. Samozřejmě úplně jinou pohádkou zůstává, jak se média budou chovat za rok či za dva; po půl roce poměrně častého provozu však zůstávají stále bezchybná. Pokud jde o zhotovení modelového cédéromu přímo na Jazu, je samozřejmě rovněž možné – zejména pokud se nenecháte znervóznit použitým způsobem ochrany disku. Není mechanická, jako tomu bývalo u SyQuestů či Bernoulli, ale softwarová. Tím je bohužel úzce vázána na nutnost použít ovladače Iomegy – se standardním aspidiskem Jaz jinak funguje bez problémů, ovšem také bez přístupu k vyšším komfortním funkcím. Na druhé straně tím uživatel získává možnost chránit data i proti čtení; takto zpracovaný disk se pak tváří jako neformátovaný, bez ohledu na použitý ovladač. Odvážlivci mohou disk navíc zabezpečit i heslem, ovšem na vlastní riziko. Výrobce totiž deklaruje, že ani on sám nedokáže z chráněného disku obsah vypreparovat a že jediným řešením při ztrátě hesla je zapomenout na svá data a disk rovnou přeformátovat.
Mechanika (pokud se nedá zrovna do bzučení) je tichá, způsob vybavování disků z ní daleko příjemnější než u jednotek Bernoulli (z nichž se cartridge musí prostě násilím vyrvat), SyQuest 270 (disk se vysunuje manuálním tlakem na páčku), ba i Nomai, u nichž je princip sice podobný Jazu – tj. disk se sám povysune po stisknutí tlačítka – ale přinejmenším u exempláře, který jsem měl k dispozici, nebyl tlak výsuvného motorku vždy dostatečný. Rychlost Jazu je takřka oslnivá – orientační obrázek si můžete udělat z přiložené tabulky s údaji naměřenými benchmarkem Adaptecu SCSIBench vždy za stejných podmínek, tj. s ovladačem aspidisk bez použití výrobcem dodávaného softwaru a bez softwarové i hardwarové cache. Zdůrazněme, že srovnávaný harddisk Seagate Barracuda ST32550 je typu Wide, tedy s teoretickou přenosovou rychlostí až 20 MB/sec. Pokud jde o výkon mechaniky Nomai, distributor tvrdí, že rychlost se výrazně zvýší při instalaci zařízení jako bootovacího disku bez použití softwarového driveru.
Celkem vzato se Jaz jeví jako momentálně nejrozumější zálohovací médium pokud jde o poměr ceny za mechaniku a za megabajt (2-3 Kč) k rychlosti a kapacitě. Normálnímu uživateli bude snad na pár let stačit, což nelze zrovna tvrdit o jeho menším bratříčkovi Zipu a právě tak ne o všech ostatních zařízeních pod 500 MB. I s ročním odstupem lze tedy s hodnocením o „koupi měsíce“ vřele souhlasit.
NAPOSLEDY ODJINUD
Odjinud se měl podle původních záměrů stát integrální součástí Kabaretu, avšak člověk míní, kočky mění. Kulturu bude tedy napříště obstarávat Zcela zjevná Kočka. Řekla Kočka.
Kolja jako tragikomedie plná omylů
Ve všeobecném jásání nad Svěrákovic Oskárkem zcela zaniklo, že jedním z animátorů, kteří shrábli cenu Akademie za efekty ve Dnu nezávislosti, byl jakýsi Joseph Viskocil, což by našince mělo rovněž zahřát u srdce. Nezahřálo – naše měkká slovanské srdce byla předem plničká sladkého slovanského hošíčka, který nikomu nedal jinou šanci, než si jej zamilovat.
Já jsem se tomu vyhnul rafinovaně – film jsem neviděl a pokud nebudu obzvlášť unaven, odepřu si to potěšení i v televizi. Přesto jako by se stalo – což jsem si odzkoušel už na Obecné škole, po jejímž absolvování jsem na tom byl úplně stejně, jako před ním. Vcelku podrobné synopse scénáře byly totiž dosyta promlety v tisku i v televizi a spolu s ukázkami poskytly zcela přesný obraz, který samotný film může domalovat už jen zručnou manipulací s diváckými emocemi. Dosavadní tvorba Svěrákovského tandemu mne dostatečně přesvědčila, že tito dva pánové mi nemají co podstatného říci, a než ztrácet čas, abych si zabulel nad nějakým ruským spratkem, to si radši znovu popláču nad Ítým.
Podobné kacířské názory byly po Oskaru podrobeny zadostiučiněné kritice – hleďte vy zapaření intelektuálové, jak i Amerika spolkla Toho Našeho Kolju – aniž by se kdokoli hlouběji obíral třeba jen tím, jaké potraty bývají v poslední době těmito soškami oceňovány. Pouze kdesi kdosi konstatoval, že nemá smysl srovnávat Obchod na korse s Koljou, „protože tehdy byla jiná doba“.
Přitom právě v tom to je – tehdy byla skutečně jiná doba – doba, kdy se ještě dělalo nějaké umění. Momentálně se žádné nedělá; časem snad zase bude. Než ten čas přijde, dochází však k nemilému zmatení pojmů, které v případě produktů Koljova typu vede mylnému záměru, že umění je právě tohle. Není. Srovnáme-li třeba Kolju s Felliniho Romou, cítíme zde více než podstatný rozdíl.
Většina lidí namítne, že chyba je v tom, že srovnávám nesrovnatelné, což je ve skutečnosti jen další důkaz toho, že Kolja nemá s uměním nic společného. Srovnáme-li totiž třeba Romu s Andaluským psem, srovnáváme také zdánlivě nesrovnatelné – amatérskou krátkometrážní surrealistickou hříčku s bezmála tříhodinovým eposem natočeným o nějakých čtyřicet let později. Přesto zde necítíme žádnou podstatnou vnitřní odlišnost – oba filmy jsou totiž skutečným uměním a budeme je moci klidně porovnávat s jinými uměleckými snímky i po dalších sto letech, aniž bychom cítili nějaký hlubší rozdíl daný dobovou, ideovou či technickou „nesrovnatelností“.
Přes veškeré oskarovské slávy totiž měli plnou pravdu kritici Rejžkova typu, kteří nekompromisně označili Kolju za vykalkulovaný kýč. Ti, kteří s nimi polemizovali, pouze nepochopili, co je to umění, co je to kýč, a co znamená slovo vykalkulovaný. Obecná představa, že kýč je něco jednoduchého, co dokáže udělat každý blbec, je zcela mylná – zkuste si jen vymodelovat pořádného sádrového trpaslíka. Chyba je v tom, že slůvko kýč či brak je automaticky vnímáno jako cosi pejorativního. Ve skutečnosti samozřejmě existují dobré i špatné kýče – chcete-li: zručně i neuměle uplácaní trpaslíci.
Pravdivost této skutečnosti si vyzkoušela řada lidí, kteří se po převratu nadšeně vrhli například do psaní televizních seriálů v domnění, že spáchat takové sajrajty jako je Dallas či Beverly Hills dokáže každý. Není tomu tak! I kdyby byly pravdivé alibistické bonmoty, že kdo píše takové stupidity, musí být sám nejprve dostatečně tupý, nelze oddiskutovat, že i v této oblasti rozhoduje řemeslo; že i soap opera může být zdařilá nebo nezdařilá. Právě tak jako pornografie, detektivky, horrory, science-fiction, humoristické romány, červená knihovna nebo – rodinné filmy.
Zajisté ani Rejžek by neupřel oběma Svěrákům bravurní zručnost, vynikající řemeslo a cit pro publikum – naopak právě to jim vlastně „vyčítá“. Už jen konstatování, že film je vykalkulovaný, znamená de facto pochvalu – schopnost předem přesně určit načasování a způsob, jak manipulovat s emocemi diváka, patří k nejvyššímu mistrovství nejen v oblasti braku, ale i v umění (viz například legendární Poeovu esej Filosofie básnické skladby). U Kolji se samozřejmě jedná o dokonale zvládnutou kreaci svého druhu, vymyšlenou pro diváky, které podobné věci baví. Mne nebaví (stejně jako třeba červená knihovna), nicméně jsem dalek tento názor jakkoli prosazovat, stejně jako nikomu nevnucuji ty kýče, které baví zase mne, jako třeba klasické krváky, sci-fi či některé detektivky.
Jediným důvodem, proč o tom celém vůbec psát, je právě ono zmatení pojmů. Za zdánlivě přezíravými a snobskými postoji všelijakých těch Stankovičů, Rejžků a Manišů se totiž skrývá hrůza z toho, že až se jednou zase objeví nějaké umění, budou již konzumenti tak zblblí dnešní všeobecnou adorací „lidsky jímavých“ kýčů, že ho nepoznají, ani kdyby v něm stáli.
Poznámka 1: toto je původní verze rukopisu, v tištěné podobě je text doplněn o krátký úvod a mírně upraven.
Poznámka 2: O vánocích jsem Kolju konečně shlédl, takže musím bohužel odvolat vše výše řečené. Vycházel jsem totiž z mylného předpokladu, že jde o alespoň tak řemeslnou práci, jako v případě Akumulátoru 1 či Obecné školy. Ve skutečnosti ten sajrajt není ani vtipný, ani dojemný (což obé podle Svěráků měl být především); krom toho je špatně sestříhaný a má neuvěřitelně blbě napsané dialogy. Úspěch této břečky těžko vysvětlit čímkoli jiným, než totální zblbělostí celého lidstva, které s novým mileniem podle všeho rychle spěje k finální devoluci.
Martin Maniš se smrtí na jazyku, 30. 12. 1997
BRUSIČŮM JAZYKA ČESKÉHO
Setkáváme se s nimi na každém kroku. Jednou jim vadí motherboard, podruhé harddisk, potřetí case, onehdy dokonce už i monitor (prý mu máme říkat hezky česky obrazovka). Kdybych žil u Mečiarů, tak se nedivím, ale že tahle obrozenecká debilita kvete i u nás, mne přece jen čas od času překvapí.
Obvyklým rysem projevů těchto brusičů bývá zjevná skutečnost, že nedokážou skloubit dohromady souvětí o více než třech větách, aby ještě dávalo smysl. V jejich vlasteneckém zanícení je přitom asi jen zřídka napadne, jak často používají slova přejatá z jiných jazyků, aniž by si to vůbec uvědomili. Těžko se tomu vyhnout u termínů, které ani po desetiletích nemají české synonymum (namátkou: motor, tunel, nula, disk apod.), u jiných by jim dalo práci vůbec přijít na to, že původně nebyla česká (kabát, cela, válec, nový atd.). Vezměme si kupříkladu termín „protěžovat“, který současná lingvistika, jak jsem se onehdy kdesi dočetl, snad už konečně uznala za přípustný. V obecném povědomí je jeho sémantický původ vnímán jako český – vcelku logickým odvozením od „protížit“, v přeneseném významu přidávat něčemu (či spíše někomu) na váze. Ve skutečnosti vznikl chybnou lidovou výslovností termínu „protežovat“ (z francouzského „protéger“ = chránit, nadržovat), jehož správná výslovnost je dodnes mnohými chápána jako demonstrace příslušnosti k vzdělanecké elitě.
Bránit se pronikání cizích slov do češtiny je stejný nesmysl, jako by bylo pasivně se podřídit jejich přívalu a rezignovat na domácí terminologickou novotvorbu. Skutečnost, že pro něco máme české slovo, však ještě neznamená, že se nadále bude používat jenom to a žádné jiné, ale pouze potěšitelný fakt, že jsme si opět rozšířili spektrum použitelných synonym. Vzhledem k výše zmíněným stylistickým schopnostem našich matičářů si dovolím podotknout, že jakkoli se jim to může zdát divné, přece patří k naší mateřštině i sloh, v němž se jaksi nepokládá za úplně správné opakovat totéž slovo v každé druhé větě.
Vezměte si třeba, že když takoví pánové jako Bass nebo Poláček psali o fotbale (footballu), nestačila jim k tomu hezká česká kopaná a dokonce ani jen slangová čutaná či ťukes, ale ještě sem tam použili dnes už pozapomenuté synonymum anglosaského původu soccer. Ježto i počítačová recenze je, nebo by měla být literárním útvarem, autor zajisté přivítá, že může pevné disky sem tam proložit nějakým harddiskem, a naopak smutně zanyje po časech, kdy se tomu ještě dalo říkat winchestry.
Tady by sloupek měl správně skončit, ale protože pánové brusiči bývají od přírody ducha mdlého, zopakuji jim to celé ještě jednou po lopatě: táhněte už konečně do hajzlu (záchodu), a až budete uvnitř, přiklopte se laskavě deklem (víkem)!
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU