Logo

Na konci cesty tam a zase zpátky


(Softwarové noviny 2/1993)


/rubrika Software pro váš mozek 2/





Po Microsoftu a WordPerfectu už i Mladá fronta propadla kouzlu hologramů. První česká kniha opatřená plastickým vyobrazením valinorského stromu je zároveň posledním svazkem jednoho z nejpozoruhodnějších děl světového písemnictví a její knižní vydání pak pro mnohé naplněním snů, které se ještě před pěti lety zdály nekonečně vzdálené.

Pro nezasvěcence může být až nepochopitelné, proč normalizátorští cenzoři tak bránili vydání Pána prstenů a Silmarillionu. Pro jejich stihomam však bylo dostačujícím důvodem, že zlo a temno v Tolkienových románech přichází vesměs od východu a – co horšího – říše věčné blaženosti se nachází na západě. Navíc tito Bdící měli až neuvěřitelný dar nacházet podobenství režimu i velmi hluboko mezi řádky a Tolkienovi se, díky jeho nechuti k aktuálním alegoriím, zdařilo zejména v Pánu prstenů vytvořit dílo univerzálně aplikovatelné jako alegorie čekoliv.

Když v roce 1979 vyšel česky Hobit (mimochodem více než dvacet let po slovenském vydání a čtyřicet let po vydání anglickém), nevyvolalo to žádnou zvláštní senzaci. Kniha se při svém poměrně nepatrném nákladu bleskurychle rozebrala, jak bývalo v těch dobách šťastným zvykem, a jinak se nedělo nic. Během dvou let však její cena na knižních burzách vylétla na pět set korun; i tak ale byla k mání málokdy. Později se dokonce jistý fandom postaral o první „reprint“ a vydal sto pečlivě oxerovaných a svázaných Hobitů. Paralelně se objevovaly rozličné samizdatové edice obou dalších románů, takže když v roce 1989 Mladá fronta oznámila zařazení prvního dílu Pána prstenů do edičního plánu, našla čtenářskou obec již podstatně poučenější a připravenější.

Zatímco Hobit je „pouze“ geniální pohádkou a z pohledu celého cyklu představuje jakýsi úvod do hobitosloví, Pána prstenů lze bez nadsázky zařadit mezi největší romány všech dob. Existují dokonce lidé (jako kupříkladu já), kteří jsou ochotni tvrdit, že jde o vůbec nejlepší román, jaký byl kdy napsán. Tento pohled bude samozřejmě značně individuálně odvislý od míry „zasvěcení četbou“, jak označuje Zdeněk Neubauer proměnu čtenáře po absolvování exkurze do Ardy a zpět. Každopádně však lze podobné radikální soudy chápat jen jako axiom a buď se s nimi ztotožnit, nebo je s odporem odmítnout. Racionální doklad takové superlativy obvykle nemají a nehodlám se ani pokoušet nějaký podat. Zkrátka – vysvětlit, proč byste si měli přečíst dobrou knihu, je vždy daleko složitější, než zdůvodnit, proč nečíst špatnou.

Hlavní nedostatek Pána prstenů z hlediska možných výkladů navíc tkví v tom, že nelze nalézt vhodné srovnání s jakýmkoli jiným literárním dílem; a co více – nelze také říci proč. Ještě Hobit má jakés takés předchůdce v anglosaské literatuře pro děti, například v Grahamově Větru ve vrbách (česky 1933 jako Žabákova dobrodružství), Milneho Medvídkovi Pů, Loftingově Doktoru Málodělalovi (česky, pokud vím, pouze v roce 1925; později vycházel už jen úděsný Doktor Bolíto od sovětského pisálka Alexeje Tolstého, mimochodem patrně nejbezostyšnějšího plagiátora celé literární historie) a zejména v Baumově cyklu o zemi Oz, který se u nás nikdy příliš neujal (pouze v roce 1962 vyšlo jediné vydání prvního dílu – Čaroděj ze země Oz). Určitým rozdílem, pravda, je podstatně nižší stupeň Tolkienova vnucování se dětskému čtenáři (respektive představě dospělých o tom, jak dětský čtenář myslí) než mají nejen výše uvedená dílka, ale také novější podobná (kupříkladu Letopisy Narnie C. S. Lewise, Nekonečný příběh Michaela Endeho či seriál o mumincích Tove Janssonové). Nicméně stále ještě nejde o knihu pro dospělé, ami o dílo, nad nímž zůstanete stát s otevřenou pusou.

Naproti tomu rozáhlý epos Pán prstenů už rozhodně nelze pokládat za dětskou knížku (povšimněte si, prosím, shovívavě přehlíživého tónu, jakého slovní spojení „dětská kniha“ po čtyřiceti letech socialistického knižního budování nabylo). Naskýtá se ovšem otázka, zač jej vlastně pokládat lze. Dosud ji nikdo nezodpověděl, a tak čtenář zajisté promine, že ani z těchto řádek se rozřešení hádanky nedozví. Žánrově má patrně nejblíže k fantasy (to je takové sci-fi, které není žádné sci), nebo také k Rukopisu královédvorskému, Eddě či Artušově smrti, jinak ale vůbec k ničemu. Řazení k fantasy je v dílem projevem povrchní bezradnosti (koneckonců v Conanovi jsou také mapy), dílem odrazem toho, že značná část příznivců tohoto žánru nachází i v Pánovi prstenů dostatek mečů a magie a dílem faktu, že četní Tolkienovi epigoni se marně pokoušeli naroubovat Tolkienovu hloubku na fabulační mustr Sword and Sorcery (výsledky byly ve srovnání s Pánem prstenů nicotné, jako fantasy však poměrně přijatelné; ukázkou je třeba v loňském roce vydaný začátek série o Čaroději Zeměmoří od Ursuly Le Guinové). Skutečnost je taková, že jediným trochu příbuzným literárním dílem srovnatelným s Pánem prstenů je Alenka v říši divů a za zrcadlem, a to ještě jen proto, že ta je rovněž nesrovnatelná s jakýmkoli jiným trochu příbuzným literárním dílem (pochopitelně NIKOLI v strašlivém překladu Skoumalových!).

Důvody této výlučnosti jsou však natolik niterné, že vskutku nemohu uvést jediný argument, kterým bych ji doložil. Okultněji orientovaní jedinci tvrdí, že Tolkien byl vysokým zasvěcencem některého z esoterických řádů (konkrétně prý The Golden Down) a že Pán prstenů je vlastně palimpsest ukrývající hluboká mysteria. Tento výklad je sice lákavý, protože romaticky tajuplný, takže vševysvětlující a nicneříkající zároveň, ale má jednu zásadní chybu – mnoho jiných lidí, o nichž bylo s určitostí známo, že jsou vysocí zasvěcenci, nikdy nic podobného nenapsalo. Členem The Golden Down byl sice rovněž jeden z nositelů Nobelovy ceny za literaturu – výtečný irský básník William Butler Yeats; ten však (jako ostatně nemalá část laureátů Nobelovy ceny za literaturu) dnes zůstává širší čtenářské obci prakticky neznámý. I přesto, že narozdíl od jiných laureátů byl zapomenut neprávem, nelze ani při nejbujnější fantazii najít jiné styčné body s Tolkienem, než že oba psali písmenka. A tak jako nejpůvabnější, když už ne zrovna výstižné vysvětlení Pána prstenů mi stále připadá tvrzení, že jde o „pohádku, která se jaksi vymkla z rukou“.

Když už jsme u té pohádkovosti: jsa dosud nerozmnožen a žádných dítek v blízkém okolí nemaje, nemohu s plnou kompetentností posoudit, zda příběh zápecnického hobitka, který se spolu s dvanácti trpaslíky a čarodějem Gandalfem vydá z jemu nepochopitelných důvodů ukrást dračí poklad a pak se vrátí zase zpátky, může mít skutečně výrazný úspěch u českých dětí. Osobně o tom trochu pochybuji už jen proto, že anglosaský a jmenovitě britský dětský svět je pro našince vždy poněkud exotický a nestravitelný, ale mohu se mýlit. Každopádně nejvděčnějšími čtenáři Tolkiena jsou lidé v postpubescentním věku, kteří se už přestali stydět za to, že čtou pohádky (mnozí z nich se tím naopak začali chlubit) a které ještě nestačily umlátit všední starosti takzvaného života. Není ostatně náhodné, že pravá tolkienomanie propukla v šedesátých letech, kterážto šťastná doba měla celkově silně postpubescentní ráz.

Nelze na tomto místě nepohovořit o fenoménu postpubescence, tedy životního údobí, v němž člověka přechází dětská a pubescentní trapnost a hloupost, ale kdy ještě nastačil „zmoudřet“, tedy stát se jedním z poslušných koleček mašinérie stádního establishmentu, nebo – v lepším případě – rezignovat na tupost, která ho ze všech stran obklopuje, či – v nejhorším případě – stát se jedním ze strůjců této tuposti: údržbářem, hlídačem, případně konstruktérem celé mašinérie. Postpubescentní ontogenetická etapa – jediná, v níž člověk alespoň tu a tam za něco stojí – trvá u některých jedinců tak krátce, že ji jejich okolí ani nestačí zaregistrovat; u jiných naopak vydrží až do smrti. Tolkienovo dílo s postpubescentním vnímáním světa obdivuhodně rezonuje, takže nijak nepřekvapí jeho obliba mezi máničkami a vysokoškolskými studenty, ale také kupříkladu mezi někdejšími disidenty (odpor proti moci, který z hlediska své doby byl čirým donkichotstvím, vyžadoval značný stupeň zastydlé postpubescence).

Co je však ještě důležitější – Tolkienovo dílo může představovat mimořádně stabilní operační systém pro více či méně trvalou revokaci prepubescentního ducha i u těch, které vydělávání peněz i pobíhání kolem dětí a nákupů už natolik zbídačily, že jinak nejsou schopni sebekratšího útěku do alternativní reality imaginace, a jimž zůstal pouze pustý svět psedorealismu televizních seriálů (není ostatně náhodné, že fašismus i komunismus svorně vyznávaly tzv. realismus jako jediný možný způsob „tvorby“; imaginace je totiž základem svobodného myšlení, které pro totalitní moc představuje určité potenciální ohrožení). Velkou výhodou Tolkiena přitom je, že narozdíl od většiny science fiction či fantasy nepůsobí jeho dílo na puritánštěji orientované čtenáře tak obskurně – do světa Ardy lze zavítat, aniž by si i ta největší intelektuálka Amálka jakkoli zadala, což rozhodně nelze říci třeba o Conanovi.

Zajímavé je, že patrně neexistuje vrstva, která by byla vůči Tolkienovi zcela imunní (arci pokud jde o lidi, kteří vůbec něco čtou, což podle sociologických průzkumů představuje poměrně nevelkou část populace). Tak komplexní efektivity dosáhlo velmi málo autorů – maně mi přichází na mysl kupříkladu Werich. A skutečně nelze přehlédnout určitou příbuznost moudrosti velkého klauna s moudrostí profesora středověké angličtiny; moudrosti Papullovy s moudrostí Entů.

Pro ty, kteří se teprve po přečtení tohoto povídání rozhodli opatřit svůj mozek Tolkienovým softwarem ještě jedno upozornění: nezačínejte Silmarillionem, i když chronologicky vzato byste tak učinit měli. Sám o sobě je tento román pěkná suchařina – jde o jakýsi programátorský manuál pro pokročilé, který je s to napoprvé zaskočit i zkušené uživatele operačního systému Středozemě. Nejedná se o epos, ale o strohou historii. A hlavně – není zde nic o hobitech. A bez nich cesta Tam nevede.






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU