Logo


Zapomenutá antiutopie
aneb
Ten nejhorší nový svět


     K mýtickým titulům, známým většině fanoušků sci-fi nanejvýš tak ze Superseznamu, bezpochyby patří román Michajla M. Gorělova ĎÁBELSKÝ ROK (ANNO DIABOLI). Vyšel v překladu E. Adamka jako románová příloha Národních listů v roce 1930 a zapadl patrně naprosto bez odezvy. Většině čtenářů zjevně nestál ani za uschování, natož za svázání, takže dopídit se zachovalého exempláře je dnes skoro stejně složité, jako sehnat fantaskní škváry Slávy Jelínka, ba možná ještě komplikovanější. Mezi scifisty jde o titul natolik neznámý, že kolem něj dokonce nestačily vzniknout ani legendy, ačkoli za bolševika nepochybně patřil svým způsobem k tomu nejatraktivnějšímu, co kdy v češtině vyšlo. Ďábelský rok je totiž tak neúprosnou a do nejzazších konců dovedenou obžalobou komunismu, že Zamjatin či Orwell jsou proti němu doporučenou četbou pro mladé komsomolce.
     Text obsahuje v závěru vročení: Paříž 1929. Jiné detaily o autorovi ani místě původu se doposud zjistit nepodařilo (proto také používáme dobovou, z dnešního hlediska nesprávnou transkripci jména Gorelov). Není ani jasné, zde český překlad náhodou není v celosvětovém měřítku vůbec jediným existujícím vydáním – při tehdejších kulturních vazbách na Francii to nelze vyloučit. Kniha každopádně vznikla pouhých devět let po My (dva roky po jeho české a francouzské edici!), tři roky před Huxleyho románem Brave New World a celých dvacet let před Orwellovým 1984. Od těchto tří proslulých antiutopií se ovšem Gorělovův opus v některých podstatných aspektech výrazně liší.
     Pouze Zamjatinův futuristický třeskot slov snese přísnější umělecká kriteria. Huxley i Orwell jsou v podstatě pamfletisté; půvab jejich děl není literátský, ale spočívá především v neobyčejné jasnozřivosti brilantního intelektu. Pořád se však pohybují v kategorii literatury. Gorělov nikoli. Formální naivita Ďábelského roku nemá daleko k románům J. M. Trosky, detaily jsou často redundantní, některé logické konstrukce až ludistně samoúčelné, psychologie postav nulová. Vzhledem k vysloveně paraliterární stavbě i zpracování není divu, že si knihy tehdy nikdo z vážných kritiků nevšiml – a žádný fandom neexistoval. Neboť budiž předesláno, že Ďábelský rok je ze všech jmenovaných titulů jediný, který lze označit za klasické „kosmické" science fiction par excellence.
     Je zde ovšem také další podstatná odlišnost. Gorělovův antikomunismus je zcela přímočarý; nelze jej obejít „obecným podobenstvím" jako u Zamjatina, či dokonce převést v pravý opak způsobem, jakým se u nás ještě celkem nedávno pokoušeli někteří braši vnutit režimu Orwella. (Brave New World je přece jen o něčem trochu jiném a osobně dokonce váhám označovat jej za antiutopii – jeho sociální model totiž de facto není totalitou, ale funkčním stabilizovaným systémem, v němž jsou nakonec všichni svým způsobem skutečně šťastní. Huxley se tak vlastně dostává mnohem dál než ostatní a místo přesné anatomie a fysiologie ideologické diktatury klade velmi znepokojivou otázku, zda štěstí a spokojenost jsou skutečně tím, oč má lidstvo usilovat.)

     Konstrukce Gorělovova románu je prostinká a plně podřízená jedinému cíli – popsat truchlivé uspořádání bolševické Zeměkoule. Hned v první kapitole za zvuků Interplanetáry přilétá delegace ze Saturnu, aby důkladně prostudovala systém, který už delší čas po sluneční soustavě nadšeně propagují komunistické vysílačky, agitující za rozšíření bolševismu po celém vesmíru. Saturňané měří 40 metrů, ale díky svým pěti rozměrům se mohu smrsknout na přijatelný formát; pozemšťané pak každého z nich vnímají jako tři kuželovité, slabě světélkující stíny. Nemají žádné končetiny ani hlavu nebo alespoň oči – způsob, jakým vnímají a komunikují, raději není blíže specifikován. Jsou bezpohlavní, plynného složení a výhradně plyny se také živí.
     Hned na začátku společné exkurse se čtenář i Saturňané dozvídají, že rudá Zeměkoule je sjednocená pěkně po bolševicku – všude je stejné příjemné klima (soudruzi objevili Archimédův bod, z něhož lze hýbat Zemí, takže ji nastavují dle libosti), stejná krajina (vzniklá zarovnáním hor a zasypáním propastí), stejná příroda (v důsledku vyhubení veškeré nepatřičné fauny a flory) a stejná města – totiž žádná; všechna, kromě jediného, byla srovnána se zemí a místo nich zbyly jen roztroušené koncentrační tábory pro pracující lid – tzv. Ovládané.
     Jediné město na Zemi se jmenuje Lucifer a rozkládá se na ostrově Madeira, dostatečně vzdáleném od všetečných zraků řadových soudruhů. Obývají ho Vládnoucí, tj. komisaři a další vysocí straničtí funkcionáři. Třetí, z nutnosti trpěnou kastou jsou Odborníci. Srp a kladivo ztratily svůj význam, protože, jak vysvětluje předseda Rady komisařů, nejvyšší papaláš Angelo: „Náš úkol se nyní zcela změnil. Rudá Země má zkomunizovati vesmír. Naše heslo je: Ex Terra Lux! Náš prapor je: Rudá země na modrém pozadí, vysílající zlatý paprsek do nekonečna."
     Lucifer je dlážděný zlatem a platinou (peníze dávno neexistují) a sestává z paláců pro hodnostáře, zahrad a museí. Pouze zde jsou zachovány jak zbytky jinde vyhubené fauny a flory, tak to málo, co zbylo z někdejších uměleckých sbírek, přístupné ovšem pouze komisařům. Jinak je umění systematicky zlikvidováno a děti s uměleckými sklony okamžitě zabíjeny, protože „umění vybízí k ideálu" a „když Ovládaní mají myšlenky, a mimo to zvlášť ještě ideál, stávají se nebezpečnými pro Vládnoucí". Nachází se tu také poslední oázy zemědělství a živočišné výroby, jejichž produkty arci konzumují pouze Vládnoucí, ostatní se živí potravou vyrobenou chemicky.
     Saturňané jsou v první řadě seznámeni s dějinami, přesněji s dějinami posledních 300 let úplného vítězství bolševismu. Roku 1933 si sjednocení komunisté Ruska, Číny a Indie podmanili Evropu – rozvalili Paříž, bombami srovnali se zemí Londýn, papeže ukřižovali ve vatikánské zahradě, a protože se i pak pořád jen modlil, polili ho benzínem a zapálili. Pak uzavřeli dohodu s Japonskem a Jižní Amerikou a vrhli se na Spojené státy, které sice dlouho odolávaly, ale 1. máje 1938 přece jen konečně zavlála rudá vlajka nad Kapitolem. V roce 1939 se pak k jednotnému bolševickému světu připojila Austrálie a od té chvíle se začal psát první letopočet nové éry. Z původní buržoasní miliardy a dvou set tisíc miliónů „nešťastných otroků nerovnosti a předsudků" zbylo asi tři sta milionů „sytých a šťastných bratří" a tento počet byl udržován i nadále.
     O populaci Ovládaných se stará Rada pro Chov Lidstva. Na základě Pohlavního zákona je již přes dvě let pracujícímu lidu zakázáno souložit, a aby nemohl podlehnout pokušení, jsou „ubytovny" pro jednotlivá pohlaví odděleny a dostatečně vzdáleny. Mladé dělnice jsou oplodňovány uměle s použitím takřka mičurinovských principů, čehož důsledkem je zcela uniformní podoba Ovládaných – jsou všichni stejně vysocí a natrvalo zbavení všeho tělesného ochlupení včetně obočí, takže nevzniká primární přírodní nerovnost a jeden druhému nemůže závidět sličnější zevnějšek. Ihned po narození jsou malincí soudruzi umístěni v Dětském domě, kde ve věku tří let proběhne první selekce a nevyhovující jedinci jsou zlikvidováni Kolegiem státních Uspavačů (které spolu s všudypřítomnými tajnými představuje nejdůležitější nástroj bolševické moci). Od tří do osmi let se děti vzdělávají v základech komunismu a cvičí se v udavačství – několik nejpilnějších z nich se stává kandidáty na doplnění řad Vládnoucích či Odborníků. Ostatní jsou v osmém roce za pomoci speciálních injekcí natrvalo zbaveni vlasů a jako budoucí Ovládaní školeni už jen v práci, k níž budou přiděleni.
     Pro Vládnoucí Pohlavní zákon neplatí, takže se v Luciferu svobodně oddávají nejrůznějším perverzím, bujícím zejména při papalášských hodokvasech, v knize rovněž detailně vylíčených. Ideově si to načalstvo zdůvodnilo jako kompenzaci za to, že všichni komisaři jsou v 35 letech „uspáni" jednou provždy za účelem ochrany „před příliš dlouhotrvajícím vlivem nějaké výjimečně talentované osobnosti, neboť taková vždy může se státi nebezpečnou".
     Mezi všemi těmito divy komunistického ráje na zemi se Saturňané procházejí značně disgustováni, avšak nespokojenost dávají najevo jen vzácně, vždy když se na nebi objeví nové vydání jediných ještě existujících „novin", oznamující lidu, jak jsou hosté ze Saturnu nadšeni prohlídkou vymožeností komunismu.
     Značně opisná forma románu zajisté může zejména mladším čtenářům připadat poněkud nezáživná; generaci stiženou komunismem však občas až zamrazí nad Orwellovsky trefnými výroky typu: „Milujeme lidstvo jako celek, ideu lidstva, ale jako jednotlivci nás lidé naprosto nezajímají." nebo: „Nezapomeňte, prosím, že jsme nikdy nikomu svobody neslibovali! My jsme lidstvu slíbili, (...) že bude syto!".
     Jinde se však autor bezelstně nechává unášet ruským sentimentem, generujícím místy zcela nerealisticky působící asociace, nebo naopak podléhá aktuálním dobovým žabomyšnostem, které staví na roveň nesrovnatelně významnějším historickým mezníkům. Snad nejzřetelněji je tato nepatřičnost akcentována v kapitole o prohlídce musea, v němž v anabióze odpočívají slavné osobnosti zajaté při světové revoluci – Ford, Chamberlain, d’Annuzio apod. Saturňané, obeznámení ne zcela jasným a raději příliš nerozváděným způsobem se staršími pozemskými dějinami a kulturou, si z nich vyberou k oživení a rozmluvě kromě císaře Viléma také jistého Rakovského, což byl v roce 1925 moskevský velvyslanec ve Francii, který zdefraudoval bolševické peníze a utekl do Švýcar. O té historce dnes i velmi vzdělaný čtenář ví právě tak málo, jako současná česká mládež o generálu Šejnovi, natožpak aby něco takového mohl znát po 300 letech obyvatel Saturnu.
     Naproti tom některé scifistické detaily jsou na svou dobu až překvapivě invenční. Tak kupříkladu místo divadla, které stejně jako literatura dávno neexistuje, bolševici používají sálů, v nichž promítají historické exteriérové děje, a sice tak, že si vypočítají, kde „v prostoře Všehomíra a v který okamžik procházejí paprsky, pod jejichž lomem odehrála se ta či jiná událost", ty pak přivedou zpátky zvláštním přístrojem a fixují na promítací plátno.
     
     Po četných apelacích jsou Saturňané konečně připuštěni mezi pracující lid. Je k tomu zapotřebí mimořádné výjimky, protože Vládnoucí – což je z hlediska dalšího děje velmi podstatný detail – s Ovládanými sami nikdy nekomunikují; kontakt zprostředkovávají Odborníci – inženýři. Návštěvníkům je ovšem nakonec dovoleno promluvit pouze s jediným dělníkem nadšeně vychvalujícím přednosti komunismu, dokud v něm jeden ze Saturňanů nepozná převlečeného fízla, který jim několik dní předtím předváděl připravenost a všudypřítomnost tajných. To delegaci otráví natolik, že se rozhodne hned na druhý den odletět.
     
     Na pozadí divů komunistického světa předváděných zvídavým Saturňanům probíhá vlastní „akční" zápletka. Předseda Angelo se zamiluje do sličné Marietty, vrchní to komisarky všech museí Země, jinak skryté krajní reakcionářky, která ho postupně přesvědčí, že stávající zřízení je třeba svrhnout. Psychologický vývoj Angelův plně odpovídá paraliterárnímu profilu dílka; hlavním argumentem, který ho obrátí na víru pravou, je Mariettina výhružka, že mu nedá, dokud spolu neudělají kontrarevoluci (není mimochodem bez zajímavosti, že hybatelem, který vyprovokuje odpor vůči režimu, je ve všech antiutopiích ženská). Jak mezitím zjistili i Saturňané, když k upřímnosti „ožrali" dva soudruhy svým euforizujícím plynem, je mezi Vládnoucími přesvědčených komunistů vlastně pramálo. Oportunistická většina z nich se neskonale nudí, což kompenzuje hedonismem všeho druhu, zbytek po odvěkém ruském způsobu bojarsky chlastá a vskrytu nadává.
     Kontrarevoluční přípravy dramaticky akceleruje odlet Saturňanů. Ti jsou na rozloučkovém večírku vyzvání, aby přítomným soudruhům svobodně a upřímně sdělili, co si o nových bolševických pořádcích myslí. Poté, co tak učiní a odejdou do své lodi, usnese se šokované grémium, že tak upřímné hosty bude nejlépe urychleně předat Kolegiu státních Uspavačů. Když se o tom Angelo doslechne, přispěchá přerušit zasedání a nechá zatknout předsedu Kolegia Eschata, snad jediného opravdu fanatického komunistu na celé planetě. Ten však ještě dříve stačil poslat jednoho z věrných soudruhů pro své gardy. Angelovou poslední nadějí je 800 000 dělníků v největším světovém lágru u „Páky Archimédovy". Pronese k nim plamennou řeč na téma, kterak se konečně společnými silami zbaví prokletého otroctví, avšak nedočká se ani té nejmenší odezvy. Jak mu vysvětlí vrchní inženýr, stala se z Ovládaných po letech reálného komunismu masa bezduchých idiotů, schopných porozumět nanejvýš příkazům dozorců, kterýžto fakt byl Vládnoucím po léta utajován, což byl také hlavní důvod, proč jim tradice tak přísně zakazovala se s dělnictvem stýkat.
     Angelo s Mariettou spáchají na místě sebevraždu. Saturňané mezitím stačili odletět, takže Eschat alespoň vyhlásí jejich planetě válku s odhodláním konečně zbolševizovat celý vesmír. Vláda Saturnu v odpověď žádá do 24 hodin omluvu a náležité garance, že komunisté okamžitě upustí od své meziplanetární propagandy, jinak bude Země zničena. Bolševici se tomu srdečně vysmějí, a tak Saturňané použijí své paprsky X, které oloupají zeměkouli jako pomeranč. Žhavé zemské jádro pak dokončí celkovou zkázu, planeta exploduje do tisíce meteoritů, které se rozletí do kosmu, a je po komunismu. Román tak končí happyendem a památnou větou: „Vesmír si svobodně oddechl."




Úvodní strana TAJNOSTÍ HROBKY

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU