Alquin
Země původu: Holandsko
Obsazení:
Ferdinand Bakker (voc, gt, piano, violin) A B C
Job Tarenskeen (voc, drms, perc) A B C
Ronald Ottenhoff (sax, flute) A B C
Dick Franssen (piano, organ) A B C
Paul Weststrate (drms) A B
Hein Mars (bs) A B
Michel Va Dijk (voc) B C
Jan Visser (bs) C
Rob Ten Bokum (bs) krátce mezi sestavami B a C
DISKOGRAFIE
1. Marks (LP Polydor 2925012, 1972; CD viz kompilace II.) A
2. Mountain Queen (LP Polydor 2925019, 1973; CD viz kompilace II.) A
3. Nobody Can Wait Forever (LP Polydor 2915030, 1975; CD viz kompilace III.) B
4. The Best Kept Secret (LP Polydor 2925045, 1976; CD viz kompilace III.) C
5. Live On Tour (LP Polydor 2441069, 1976) C
kompilace:
I. Crash, The Best Of Alquin (2LP Polydor 2925061, 1977) A B C
II. Marks / Mountain Queen (CD Polydor 843 211-2, 1990) A
III. Nobody Can Wait Forever / The Best Kept Secret (CD Polydor 843 212-2, 1990) B C
SP:
a) You always can change / Hard Royce (Polydor 2050233, 1973) A
b) Wheelchair groupie / Mister widow (Polydor 2050358, 1975) B
c) Mister widow / Stranger (RCA PB 10414, 1975, pouze v USA) B
d) Fool in the mirror / Bootlegs ballet (Polydor 2050419, 1976) C
Komentář:
Invenční, raně progresivní skupina z Holandska, v jejíž stylotvorné tvůrčí dílně fúzovaly různorodé inspirace a‘la Earth and Fire, Focus, Soft Machine, Roxy Music, Pink Floyd, Curved Air atd. Alquin spojili - se zručností starých alchymistů - jednotlivé stylové ingredience do všemi duhovými barvami hrajícího a navýsost originálního tvaru. O tom, že to nebyla žádná třetiligová parta, svědčí i účást Alquin na společném evropském turné s Golden Earring a předskakování samotným Who při jejich francouzských štacích.
Původně studentská skupina byla založena v roce 1970 v Leidenu, prominentním univerzitním městu a byla pojmenována po klubovně Alcuin katolického studentského sboru Sanctus Virgilius.
Rozkošatělá, instrumentálními proklady bohatě sycená, muzika si vyžadovala příslušný nástrojový park. Vedle základních rockových instrumentů – basy, bicích a kytar zní i zdvojené saxofony, plus další dechové nástroje, elektrifikované housle, piáno, flétny a rotující "leslie" hammondy. Neagresivní sound Alquin je dominantně postaven na souhře, prokládané barvitými, neexhibujícími "sax-guitar-keyb" sóly.
V tomto kolektivním hledačském duchu byla nahrána první dvě alba: Marks (1972) a Mountain (1973). Převážně instrumentální debut jakoby prozkoumával a mapoval různé možnosti propojení rocku, klasiky a jazzu. Ambiciózní dvojka se již nahrávala v Londýně a patří k nejvýraznějším počinům progresivní rockové scény 70.let. Recenzenti u obou alb oceňovali především instrumentální sehranost, kompoziční propracovanost a náladotvorné aranže, současně však skupině radili angažovat zpěváka na plný úvazek. Nevýrazný hlas Joba Tarenskeen byl zejména na Marks spíše doplňkem, než rovnocenným partnerem.
Ještě k ostrovnímu pobytu. Alquin si zahráli ve slavném The Marquee a představili se i v TV show "Old Grey Whistle Test.".
Pro třetí album Nobody Can Wait Forever (1975) se tedy k Alquin přidává Michel van Dijk (ex Amsterdam), se "stewartovsky" nakřáplým vokálem. Trojka znamená poměrně výraznou změnu styla a soundu, směrem k jednodušším, přehlednějším formám. Vedle bluesrockových čísel (Mr. Widow; Farewell, Miss Barcelona) zní i říznější, až hardrockové polohy (Wheelchair Groupie), místo se najde i pro saxíkovou eleganci a‘la Ferryho Roxy. A samozřejmě, zpěv povýšil na nedílnou součást soundu. LP 3 se dobře prodávalo; škoda jen, že plánované americké turné odpadlo v poslední minutě, sexteto tedy koncertovalo hlavně na starém kontinentě.
Poslední studiovka Best Kept Secret (1976) byla nahrávána rovněž v Anglii, ovšem v mobilním studiu instalovaném na zdravém venkově. Kompozičně, hráčsky i aranžérsky sevřenější a přímočařejší styl je podobný třetímu opusu, jasně směřuje k rockového mainstreamu, rytmika pulzuje, je místy až "funky". Pro fundamentální vyznavače rozkošatělých hudebních začátků Alquin, nejsou prostě alba 3 a 4 úplně košer.
Následující neshody v dalším hudebním směřování, vedou v roce 1977 k rozchodu Alquin. Mezitím vychází rozlučkový živák Live on Tour (1977).
Členové Alquin se následně objevují v různých skupinách místního významu. Například kytarista Ferdinand Bakker a bicman Job Tarenskeen založili The Meteors, pohybující se někde mezi wave a punkem!!
Prog gurmáni ocení zejména první dvě alba Alquin, jejich stylová a muzikantská neformálnost, až rozšafnost má své kouzlo i po letech. A navíc original seventies sound, to je vždycky maso. Sběratelé jistě ocení, že systémem 2 alba on 1 CD vyšla reedice všech čtyřech studiovek (1+2, 3+4) A vůbec nevadí, že na každém CD chybí po jedné skladbě (prostě nevešly se do 80-ti minutového limitu cédé).
/JM/
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU