Hledání ztraceného času na lásku
Těžko říci, zda tomu tak opravdu bylo, ale některá z pozdních Heinleinových děl velmi silně vzbuzují dojem, že se velmistr tak dlouho dočítal v recenzích, jaký je moudrý a laskavý, až tomu nakonec skutečně uvěřil. Naposledy vydaný tlustospis Dost času na lásku podobné hypotéze nasvědčuje více než výmluvně. Jak jinak vysvětlit tento podivný pokus šestašedesátiletého autora o filosofický traktát zabalený do sci-fi a oživený stíny jeho oblíbených postav?
Ustrojení filosofie do beletristického hávu není zajisté ničím převratným; u nás se této zábavě věnoval zejména Ladislav Klíma. Heinlein však není Klíma – jakkoli se mu v některých aspektech až překvapivě přibližuje, vždy zůstává jen stínem jeho volnosti. Zkrátka: Lazaru Longovi čouhá při všem proklamovaném solipsismu z bot sláma středoamerické farmy a jeho dvě naklonovaná XX alter ega sice štěbetají skoro jako ženušky Cesareovy, ale jejich roztomilost vždy končí u sexu, s nímž měl stárnoucí velmistr nepochybně značné potíže. Kde Klíma vystačil jen s nietschovským bičíkem, tam Heinlein propadá plzákovskému blábolení, jehož radikalismus (připouštějící i incest a pedofilii) sice asi mohl slušně naštvat americké střední vrstvy, ale jinak je naprosto nicotný, postrádaje jak kouzlo pravé perverze, tak surrealistický půvab psychoanalýzy.
Románu zoufale chybí příběh. Autorovo proslulé vypravěčství se ve vzniklém vakuu mění v obyčejné tlachání, nekonečně se vlekoucí odnikud nikam; čtenář, kteří se poctivě a bez přeskakování prokousá až na konec, by zasloužil modrozeleného fanovského bobříka. Na druhé straně však nelze říci, že veřejnost nebyla dostatečně varována; nakladatelství AND CLASSIC totiž laskavě zveřejnilo ve více než stostránkové „reklamní příloze“ Cizince v cizí zemi reprezentativní vzorek toho nejhoršího, co Dost času na lásku přináší, včetně neuvěřitelně stupidních pseudoaforismů, vybraných „ze zápisníků Lazara Longa“, které se sám autor neodvážil prezentovat bez zlehčujících velepravd typu: „Neskladuj česnek poblíž jiných potravin.“ Bohužel ani vážně míněná část těchto mudrosloví není o mnoho hlubokomyslnější.
Při tom všem už čerta starého sejde na standardně nevalném překladu a standardně mizerné sazbě; nepotěší ani o něco méně než standardně nevkusná, Gigerem silně inspirovaná obálka.
Je možné, že se v Heinleinově tvorbě najdou ještě slabší místa, ale určitě by to dalo hodně práce. Mezi autorovými tituly dosud přeloženými do češtiny je Dost času na lásku každopádně zcela bezkonkurenčně nejhorší; s dlouhým odstupem překonává dokonce i schizoidní Kočku, která prochází zdí. Kdyby AND CLASSIC příště sáhnul po nějakém Heinleinovi ze čtyřicátých či padesátých let, udělal by rozhodně lépe – ať sebevíc vyčpělé, horší už to být nemůže.
(Robert A. Heinlein: Dost času na lásku. Přeložila Eva Trejbalová. Obálka J. Krásný. Praha, AND CLASSIC 1995. 592 s. Náklad a cena neuvedeny.)
hodnocení: *
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU