Mé jméno je Bond
Pokud se český čtenář namlsal na ke konci sice už poněkud nastavovaném, ale jinak vcelku roztomile imaginativním cyklu o Amberu, byl nejspíš právem zklamán dalšími kreacemi Rogera Zelaznyho, jichž se mu od té doby dostalo (pomineme-li zdařile legrační výsledek autorské spolupráce s Sheckleym Přines mi hlavu čarovného prince). Alej Prokletí byla snad v době svého vzniku zajímavá, ale vyčpěla s rychlostí u sci-fi dost nezvyklou; povídkovou fantasy slátaninou Prokletý Delviš se Laser zavděčil snad jen těm nejortodoxnějším conanovcům, ale spíš ani těm ne. Valné nadšení zřejmě nevzbudí ani poslední Zelaznyho opus MÉ JMÉNO JE LEGIE, kterým nás obšťastnilo nové ostravské nakladatelství Aradan.
Jedná se o cyklus tří delších povídek, spojených bezejmenným hlavním hrdinou – programátorem, který se vyřadil z centrální světové databáze. Poslední povídka – Home is Hangman (česky prostě a srozumitelně Hangman) – shrábla v letech 75-76 Huga i Nebulu. Dnes už těžko říci proč, nicméně ve srovnání s ostatními je vskutku jednoznačně nejlepší, a také jediná, jíž lze bez uzardění označit za sci-fi. Pojednává o příliš inteligentním a nadto schizoidním robotovi a prvotním hříchu jeho tvůrců způsobem myšlenkově ani formálně nijak zvlášť objevným.
Zbylé dvě povídky jsou v podstatě běžné špionážní škváry ve stylu Jamese Bonda, či – abychom neuráželi klasiky – spíše Jerry Cottona. V prvním případě jde o sabotáž podmořského vrtu, ve druhém o pašování diamantů okořeněné trochou delfíní telepatie. Futuristické propriety tvoří pouze dekoraci a nejsou ani v nejmenším podstatné jak pro atmosféru, tak pro výstavbu děje. Jako ilustraci snad postačí uvést, že eso, které Zelaznyho Nobody schovává v rukávu na likvidaci nejďábelštějších protivníků, je prsten z jedem, vůči němuž si sám vytvořil rezistenci – proprieta vskutku hodná spíše Alexandra Dumase než legendárního beatnického fantasty. Na druhé straně dlužno přiznat, že Zelazny, ať už spáchá cokoli, přece jen umí psát do té míry, aby dokázal udržet čtenářovu pozornost, což se mu – s výjimkou začátku druhé, nejslabší povídky – daří i v případě Mé jméno je Legie.
Redakce českého vydání je uspokojivá: s výjimkou drobných vyšinutí z vazby věty alespoň dávají smysl, což se v české překladové, zdaleka nikoli jen fantastické literatuře pomalu stává světlou výjimkou. Úroveň překladu nemohu posoudit, originálu po ruce nemaje, nicméně už samotný překlad názvu My Name Is Legion je velmi diskutabilní. Jediná část knihy, s níž má titul něco společného, je motto Antonína Paduánského. Těžko dedukovat podle pár vět, vytržených z kontextu, ale dosadíte-li si do motta alternativní význam slova legion – zástup, dává ten mystický blábol přeci jen o maličko lepší smysl.
Nadprůměrně odporná obálka ovšem s militantním překladem názvu plně koresponduje a snaží se hlavního hrdinu vizuálně identifikovat s rómskou částí populace, snad jako pokus proniknout do této málo exploatované skupiny potenciálních čtenářů. To vše na výtvarné úrovni nadanějšího žáka šesté třídy; pokud Petr Willert, který tuto ohavnost spáchal, bude chtít pokračovat v tvorbě obálek, bylo by nanejvýš vhodné, aby se pro příště vyhnul figuralistice, která vskutku není jeho parketou. Rovněž sazba knihy, evidentně pořízená ofotografováním papírových předloh z laserové tiskárny s nízkým rozlišením, není nic pěkného; zejména nadměrný výskyt parchantů (počítačovcům povědomějších pod názvem widows/orfans) musí místy dráždit i esteticky méně vnímavou část publika.
Úhrnem vzato vás Mé jméno je Legie vcelku neotráví, ale také nikterak nepovznese. Běžná rutinní konfekce sci-fi; od autora takového jména by však člověk čekal alespoň něco navíc.
(Roger Zelazny: Mé jméno je Legie. Přeložil Dittmar Chmelař. Obálka Petr Willert. Ostrava – Fifejdy, Aradan 1995. 240 s. 5000 výt. 75 Kč)
hodnocení: ***
Poznámka: Dittmar Chmelař k této recenzi vyprodukoval třístránkový dopis, z něhož zde nelze necitovat alespoň toto:
„Co je to nízké rozlišení laserové tiskárny? Tento můj text je psán na kapesní inkoustové tiskárně Olivetti na baterie. Vidíte v něm nějaký rozdíl ve srovnání s textem psaným na laserové tiskárně? Nízkého rozlišení se lze dopustit špatným výběrem fontů jednotlivých druhů písma. To dnes už ví i počítačový analfabet. Vy sám to však pravděpodobně jako pseudopočítačovec ještě nevíte, což Vám však vůbec nebrání ve vyslovování hlubokomyslných úvah o kvalitě tisku. Že by to měl vědět i recenzent publikující své texty a dostávající za ně honorář, je, si myslím, více než nasnadě.“
Po té následuje obvyklá pohrůžka žalobou a je konec. Jen věčná škoda, že na Internetu nelze věrně reprodukovat celou tu i na dnešní poměry nadprůměrně nevkusnou směs skriptů (s titulem z Revue!), vytištěnou krásně zubatě na příručním ink-jetu.
K pobavení čtenářů zajisté komentáře netřeba, ale co kdyby si pan Chmelař někdy zabrowsil?! Pro případ, že by ani dnes nechápal, co je na jeho dopisu vlastně směšné, bude přece jen nutno přičinit několik poznámek.
Tak tedy:
1. Nízké rozlišení je nízké rozlišení. Já jsem tím měl konkrétně na mysli rozlišení 300 dpi bez korekce RET (či něčeho podobného). Vyšší rozlišení je třeba 600 dpi s RET. Když se z takto připravených předloh tiskne, sice to pořád nestojí za moc, ale dá se to vydržet. K tomu, aby to ze něco stálo, je třeba osvit v rozlišení cca 1200 dpi. Dlužno podotknout, že další zvyšování rozlišení u laserové tiskárny (až do 1200 dpi) už nemá podstatný vliv na výslednou kvalitu tisku písma, která je prostě při kopírování z laserových předloh (či tisku na pauzáky) vždycky horší než u osvitu o stejném rozlišení; nezáleží tedy jen na počtu bodů na palec, ale i na použité technologii. Podobně je tomu i u inkoustových tiskáren, které i při rozlišení 600 dpi s RET poskytují vždy výstup horší kvality, než laserová tiskárna se stejnými parametry. Pakliže pan Chmelař žádný rozdíl prostým okem nevidí, lze – kromě návštěvy optika – doporučit především použití lupy.
2. Na tiskárně se nepíše, ale tiskne. Píše se na klávesnici.
3. Špatný výběr fontů, jehož je dopis pana Chmelaře takřka vzorovou ukázkou, nemá s rozlišením nic společného. Prozrazuje pouze nevalný vkus autora.
4. Font je soubor s jedním řezem písma; „výběr fontů jednotlivých druhů písma“ je negramotný nesmysl.
5. Průměrný honorář za jednu recenzi v Ikarii je 70 – 100 Kč. Kdybych obcházel popelnice a sbíral vratné lahve, vydělal bych si stejné peníze rychleji a pohodlněji. Mohu pana Chmelaře ujistit, že kdyby Ikarie neplatila žádné honoráře, psal bych do ní klidně dál.
6. Překladatelé, kteří neumějí stylizovat a nemají základní jazykový cit, by si spíše než jakýkoli literární žánr měli zvolit nějakou odbornou oblast, ve které se to ztratí. V tomto případě však rozhodně nedoporučuji počítačovou typografii.
7. Proč to všechno píši až teď a proč jsem neodpověděl na původní dopis. Kromě toho, že jsem krajně líný psát komukoli, komu psát nemusím, chyběla v dopise zpáteční adresa; původní obálku – pokud snad byla na ní – mi redakce nezaslala. Ovšem kdyby nechyběla, stejně bych byl líný.
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU