Išmork Vlasimor
EGYPT

V domovních dveřích se konsul setkal se svým hostem,
změněným již opět v Beduina.
Robert Kraft


      "Kolik je hodin?" zeptal se snad v naprosté zoufalosti zakaboněný železničář v půl šesté ráno před bufetem na nádraží Smíchov, zeptal se ráno, zeptal se mě.
      Oněměl jsem leknutím; křičím: "Co si to dovolujete, vy dědku, já vás zabiju!"
      Ale jen před Olšanskými hřbitovy jsem se zasmál, když stařena svrhla vázu a já ji poplácal po kostnaté zadnici.
      "Tak patříš!"
      A opravdu – vražda i dobrodiní mne posílily. Mám pořád padat před osudem? Neznám svůj čas, ale až přijde, zabiji ho, poplácám.
      "Tak patříš!" řekl jsem si ještě jednou, když přejížděl jsem po nácku horkými párky spokojen s hořčicí a můj kocour třel a kousal mi nohy, vrně bázní smíšenou s nenávistí více, než hořčice s vodou. Ani párem volů.
      Teď půjdu, kde suchý prach papíru mne uvítá spát.
      Tu vcelku osvěžen chytám své kralevice. Jak málo dní zbývá. Kam ponesou mne pak? Kde smuten setnu psa? Áno, smuten, neboť zeptají se zas:
      "Byl jsi už v Limě?"
      "Či navštívils Kabúl?"
      "I hovno!" ušklíbnu se na příbramském předměstí odstaven z uranu. Tak, ó, tak se mne ptejte:
      "Zpívat se chce?"
      "V holínkách bláto?"
      "Či důraz na zakletí, či víru a před něho máš?"
      "Položím se vám," zakňučím. Nechci už poslouchat kdo koho kdysi, ani kam kdo jednou. Neznám bázeň – i hlemýžď se zvedá. Nepřijde už nic, krom rozkladu. Je dobré to boření. Nicota se dá neuzavřít.
      Zvláště, když nové netvory tvořím z potu a milenku svou zvrhlou asyrskou na čaj podnořím. Zvláště když plánovaným těhotenstvím svou vlast nudlí zaplavím. Zvláště když téhodne klevety a plky z kloubů crčí.
      Všecko znova.
      Třináct let a mé hory budou stejné; dost ještě zbude i po pivu.
      Hýk ródés!
      Hýk salta!
      Hýk ródés!
      Hýk salta!
      A teprva bude.

      Chraň vlákno mé svalové, ó, Pane! Nové teplo už příliš přirostlo. A kývám a kývám... Než metabolismus stále hrne své proteiny a uhlohydráty, stále vrší další a další zrno na plevy. Možná se sejdeme, má Katko, v Hadramautu, v té blátivé nerovnosti svépohlavního zániku. Pak snad zas objevím, o čem jsem cítil ve pěti.
      Nahý sedám před olomouckým orlojem, klinky klinky, svolinští dělníci. Nořím své truchlivé hnátky do vln Vltavy, vláknivě svalité, ať potečou jejím proudem až k Mrtvému moři, přes celou Vrchovinu, přes Baden Baden až k Šanghaji, ať doplynou před ostalou strukturou k blatům mrakodrapů, v nichž mi má přisouzená Katka šeptá: "Což ještě není noc jít spát?"
      To ale slyší jen mé prsty, jejichž bradavky pokryté lupenitými ďolíky a skvrnou olejů žíznivě sají mléko z navalitých ústek mého syna, dříve než desátého před koncilem stane.
      Ach, proklatá nevěstko, proč všímal jsem si tvých oušek; jen plamenům vše naše předhazuješ! A stáda neklidných oslů spásají poslední větve svatojánských chlebovníků mezi vřelými skalami Anthor Nuella a já naslouchám jejich radám – brána je daleko a zlaté veřeje jen vlažně posílají jistotu; ale ano, já budu hopsat hejsat, jen chviličku nechte vydechnout mé zbředlé maso, jen chviličku mi nevyčítejte liščí horlivost a tresčí chlad. Já nemohu za vaše chlupaté slechy a o svém dobře vím, jak padá s kameny vstříc bludnému sisyfovství vůle. Jen chviličku, chvilku, jen jednou neřekněte: "Tak tohleto hned a pak rychle tamto, oslíčku, synáčku!" Nebo už nikdy nedojdu k branám Hadramautu, nebo svou Katku už nikdy nespatřím. Jen jedinkrát chviličku řekněte: "Tu není žádnej ródés!"
      Věčně mám mordovat vašimi nalitými struky hádanku svou nadživou?
      Takjo, takjo, řeknu vám, jak to bude. Vypovídám příběhy. Pro tebe, sličná Kateřino. A vy, kabonní železničáři, mhuřte víčka, mřete tkaním, cpěte uši, ty vaše chlupaté, aby ani slůvko neuniklo, než dospěcháte své cajdavé hodiny.
      V Peru vzniklo mé tělo a mnoho vody byla jeho cesta, než králi kondorů ohla se má čubí matka na pusté planině And a do úst vkládala dráp po drápu z jeho mocných spárů. "Miluji tě!" vzřvala k němu přes vodopád, a milovala ho, má čubí matka na pusté planině And. I leželi spolu, král kondorů a má čubí matka na pusté planině And. I létali spolu, má létající čubí matka a král kondorů nad pustou planinou And.
      Kde konec kropenatým skořápkám modrého vejce, z něhož vzniklo mé tělo, než započlo dlouhé putování k Montevideu?
      Jde příběh dál po proudu Amazonky do nitra pralesů, v nichž huňatí pygmejové sešívají lůno mé čubí matky kusadly termitů a můj nelétající otec bezmocně drápe ořízlými brky po kmeni žen-šeňového stromu???
      Nikoli.
      Je noc v podolské porodnici a hnusný pupečník mi omotal hrdlo ve třech smyčkách, ale marně dusí plodovou vodu ve splasklém pajšlu, marně se šamani dobývají otrávenými kleštěmi do hradu mé nejsoucnosti. Mou tsantsou jeskyně neozdobí!
      Ach, Katko, ty neznáš muka credéisace!
      Tak v raku počaly příběhy a za dvacet osm roků hnivé spokojenosti jsem stár jako orthoceras, tím bytím zbit víc, než eóny reinkarnací. Klekám před tebou a pláči: nehlaď už srst mou kočičí, jako mechanicky se dloubeš v nose, má Katko, kůlem z plotu vypleskni můj mozek v prach pásů a ukonči to plazení. Avšak ne – tvá ruka léčí jako Florida. Ty nevezmeš mi mé právo na utrpení. Božská Ayesho, jak já, pes s psí hlavou, smím o tobě i jen snít?
      Jde příběh dál, psa s psí hlavou, psími dunami psí pouště, v níž jeho psí duše s vyplazeným jazykem očmuchává pochcané patníky podlosti???
      Nikoli.
      Synovi krále kondorů a čubí matky, vzniklému z modrého vejce na pustých pláních And, nebylo dopřáno štěstí pokory, neklaní se cizí moči v priapských chrámech toporných proroků, dost topí se teď ve vlastních čuránkách a černém chmýří, záda tíží dutého prohlá, ohlušen rachotem vaziva skal bortící se stěny Iguazú.
      Ach, Katko, od toho hluku čekám tě v každém zásypu, ovíjím se tebou s každou čistou plínou. Jsi to ty, která vedle mne putuješ chodbami a koupelnami. Vídávám tě nedosažitelně nahou za silovým polem parního bazénu v kopuli roztěžského zámku. Jsi snad ta, jež přichází a dává mi pít sraženou kozlí krev z nemytých pohárů v nádražní hale, a mé stažené bílé tučné hrdlo nevysloví jedinou větu, dokud je z krásy tvé stažená bílá chlupatá prdel na dřevěném dřevě, dokud nevrátí sen slova zbabělosti: "tati, tati!" ... "co chceš, malá?" ... "zalátat slabosti, povídej, povídej, nedotýkej se mě, povídej, moudrej krtku, baf, baf".
      Proč nejsi z kamene jako já?

      Takjo, takjo, vypovídám vám příběhy, hledačky ordinérních moudrostí. Hoj, blinky, blinky – svatý duch stéká do Graalu nastavených sluchovodů; jen pozorně seďte, srovnejte klouby epilovaných stehen ve kříže zbožné, k ilusi myšlenky, vzácnější než život v tom spádovitém čase. Dost i pro koně.
      Byla to snad krysa s píšťalkou, která se vylila v půl osmé ráno na sterilní hadr???
      Nikoli.
      Vám už ne, už nebudu pískat jak tancuju, barvit svou temnotu intelektem v duhu! Jen tobě, Kateřino, je příběh, a vy, hnípalky a chichotalky, hloupoučké ramlice, březnatky a frndichraňky, lekejte dál v saténu pohádek.
      Má mrtvolně bezzubá ústa se poprvé rozevřela smíchem a chlouba výjimečnosti oblažila mou bláhovou čubí matku, bláhovou, bláhovou; k čemu kondoru sokratské kopky, když ponuře hučí vítr nad štíty?
      Jde příběh dál hledáním modré skořápky v tunelech Malé Strany? Valí se po něm těžké splašky magických elixírů Nového Světa katakombami v oparu kuřidel pod kočičími lebkami nerudných dlaždic, tmelených blátem kabbalistických šémů???
      Nikoli.
      Tlemící slunce spálených vinic pokojí prázdné roky bedlivě ofoukávaného výsměchu. Létat se smělo, jen když nikdo nešel kolem. Babí fukýře vznesly mé rozběhlé paže Slovenskou ulicí a ze školních schodů snáším se jako papírový sáček od svačiny. První paměti drolím pískovcem vodárenské zdi, a od té doby píši je napořád – nikdy není dost brzo začít zapomínat, přestat vracet zvratky žaludku zpět. Co jednou vztáhlost nestrávila, nostalgie nedosolí. Bič na mraky. Krokve pod rmenem. Trnem v oku.
      To vy, hééé?, bráníte cihlové brány tábora devótnosti? Boj nebude nikdy rovný.

      Takjo, takjo, povím vám příběhy, jako když opilý slepec uklouzl šedou holí po chladnoucím prezervativu v Čechových sadech přes mlhy asfaltu. Nehasne světlo pro tmu samošestou. Nožky má nahoře.
      Hlavně budu-li hebký a vlahý. Hlavně budu-li nehodný; v kádi hnijte mé vražedné dobré skutky! Zatímco nicota inkoustových dnů, které neimpregnovaly mi ň, zatímco kuličnatá, dýchavá hrabanost vzdalovala mě ještě ještě, zatím to.
      Povstal jsem v brlozích Montevidea, žvýkal a hrál, jančil a žlaboval, hulál a plívil, chlemil a mlámal, dokud nevstoupilo tělo syna čubí matky do vln olejnatého oceánu a v něžném mazlení s láčkovčím slizem nedotápalo po křivém dně k břehům Evropy. A jak jsem máchnutím zkurvil všechny mořské okurky, jak padla krabí nevinnost mému savčímu půvabu, jak kladivounky a kosatky naslouchaly rozevřenými žábrami mému mocnému křiku!
      Netušila Evropa, kdo zaškeblený a řasnatý vkročil v noci svatého Jana na její portugalský břeh, kdo vsápal se přísavnými chapadly na skály Anthor Nuella v blivém polarizování lunném. Otřásla by svou krou, ach, Katko, kdyby věděla... rozsoplila hory, propadla rokle a dorovnala roviny.
      Stále ještě posedlý sexem přikládám vroucí písek do prskajícího ledu. Tam, na Anthor Nuella, stvořil jsem první iontový mrak, ať bloudí nad Evropou, a jako já nesvlékám svou Kateřinu, touží on marně odkrýt závoj prašné havěti z rudé tváře Niphé, touží vybít své elektrony o nedohledný skalní hřbet Araratu, čímž jeho sešlost stává se nozdratější.
      Jde příběh dál podloudnickou stezkou pod úbočím Pyrenejí skrze průsmyky štětinatých cypřišů až do kyselého podpaždí pařížského žaludku, v němž je tráven syn čubí matky v plesnivou tkaninu???
      Samozřejmě.
      Po sté se chápu střenky, po sté se břit vřezává v mé maso, po sté vrážím rukověť do očí proděšené mrtvole bankovního mněcháka, když na pravém břehu Seiny nad ránem svolávám svý holky k solení.

      Hou, hou, příběhy vyvanou. Zakouslost, jak píšu píšu píšu píšu, jako motor pračky, píšu milostnou báseň do milostnýho dopisu svý milostný příští ženě: odporné obludy, zahoďte své bludy, přestaňte onanovat! Jak pomiluje mou duši kondoří, jak celá padne do omastku, než nazraje její maternice k prasknutí.
      Ucházím maličkým otvorem mezi atlasem a čepovcem. Pálí mě plosky. Copak pořád budu směšný? Copak jen lež je vysoká? Huš, čubičky, huš, mě cár volá k větřímu létu znova!
      Jde příběh dál ve vagónu první třídy hššššklapklap hššššklapklap hššššklapklap přes tundry a prolákliny k sobolímu kavylu sibiřské hybernie? Přestupuje v koňsky údnatém obušku Kyjeva na kvasivém žitě, smutný jako nároží???
      Nevím.
      Jde příběh vůbec někam?
      Prořízlá střeva hodin vyplachuji hadicí nejprudším proudem, až hořká pěna prská mi na rty a příškvary balí mozek do opařené hlíny. Když vycházím, láduji smažený vzduch do igelitových pytlíků.
      "Nejsou to voni, co tu co dělat nemaj?" odplivnul ptaní fízlí vrátný ve pravé ve poledne na Karlově náměstí, když slunce zrovna chtělo a já znova chtěl; ožvýkal mou bledou tvář, shltal maso po vrstvách, prokousal se k tříklanému nervu, a já povídám:
      "Nejsem."
      To už se na mě vrhli a trhali všechno listí a tloukali mou kůru a rozdrolili krásnohorský mramor na kutnohorský štěrk a bez viny kamenovali tělo čubího syna čubího světa: "Prokletý železniční vrahu, gerontofilní smrdutče, poplácávači mršin!"
      "Nejsem," povídám.
      "Pámbů požehnej," půjčí mi ruku šátečková babička a oči má vlhké jako pelichavá psice, a dobré jsou, gumbíří, a zmačkaná je jako Večerní Praha. Pokora sedá na metra trasu bé, pokora ujíždí do stanice Moskevská, andělu, jemuž leda náleží.
      "Jsem to zase já!" biju, "jsem to já, jenom střílejte, máte-li, připravte ze mě ruská vejce a kladenskou rolku, dokud, dokud," biju, "máchněte k Vinařicum, jen za drát na hák hnát!"

      Sotva stačím ještě nakleknout krvavou zem, Sotva stačím ještě zlíbat a zhladit muchlavý cár prostoty. Sotva stačím ještě krátkým snem nabrat slabost. Muži chodí vždy v kruhu.
      Ale syn čubí matky a krále kondorů už vzlétá, už křivolace stoupá zas. Bláto blemclo z jeho křídel, táhne se jako pruh bublinové žvejkačky a nepouští.
      K Hadramautu! Tam, za zlatou branou, čeká mě má milovaná Katka se zlatým hobojem, tam vroucnost poprvé nabude síly nenávisti, tam tmavá moc vražedné duše v jejích zlatých dlaních navždy zpopelní.
      Bílá a voňavá jako ambiderman tvá kůže, má Katko; černé a voňavé jako peruánský balsám tvé vlasy a chloupky, má Katko; růžové a voňavé jako bergamotský olej tvé sliznice, má Katko.
      V záři plamenů z kruhu kamenných mužů vzlétám a vzlétám, svázán gumou jako zatlelý foliant, svázán sebou, svou čubí matkou, svázán tělem, svázán vesmírem, svázán, svázán...
      Tečkuju – zas stavím pomníky jepičnosti, viďte, viďte, stateční mužové; samý samoúčel. Dál hůř shledávám svou vteřinu. I guma teří.
      Ještě není hlava ve zdi marností. Neuplyne. Nesetrvá. Tak dlouho budu křičet ten křik: ááááááááááááááááááááááááááááá! Kolik vačnatých hran bezmoci spolykám?

Šu šuůů.




© Lege artis, 1987

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU