Ladislav Klíma
VOLNÉHO FILOSOFIE ČEŠSTVÍ
(úryvek z Českého románu)
"Odvrzme morální pokrytectví a tichošlápství! Pravá ctnost bytuje vždy jen vedle překypující síly, t.j. velkého egoismu, síla vždy jen vedle dravosti! Nebojme se přiznat, že nejsme hodným národem, že chceme moc a vládu: pravá síla nemusí lhát, protože nemusí se ničeho obávat mimo neuznávání sebe sebou.Odvrzme státnickou rozmyslnost: nic není hloupějšího. Velká, nevyzpytatelná moudrost tají se v irracionálních afektech: »že tak často svatý hlas srdce neposloucháme!« jak dí Goethe. Neboť v irracionálním světě je »nerozum« skutečností, tedy rozumem! Jen pak myslíme dobře, myslíme-li srdcem. Myšlení srdcem zove se v politice radikalismem, »katastrofalní politikou«; oppositum její jest jen politika babská.
Pěstujme tělocvik, ale nedomnívejme se bláznivě, že nás obrodí. Cvičme se desetkrát méně na hrazdě, desetkrát více ve střelbě, jízdě na koni a všem praktickém, neumělém tělocviku, který tělo všestranně zoceluje a vychovává k ideálnímu vojínu; tak činili stále Sparťané a Římané; to bylo zajisté též intencí Tyršovou. Mohli bychom postavit do pole i půl druhého milionu mužů; půl druhého milionu nadšených vojínů, vedených velkým vojevůdcem: jste si plně vědomi, co to znamená?...
Končím. Stavím národ svůj na strašné Herakleovo rozcestí: zde srázná stezka do závratných, ledových, vznešených, pádem hrozících výšin, – zde blátivá sice, ale široká silnice dolů a dolů, do bahna, v němž se konečně udusíme. Volme rychle! Těžké, osudné doby kvačí strašně blíž a blíže, které rozhodnou konečně definitivně o naší budoucnosti. Propaseme-li tentokrát příležitost využít utrpení, jež se na nás svalí, – nevrátí se asi nikdy již a bohové zemdlí v přízni své k nám... Volme rychle! Brzo nic již nezastaví naše stále rychlejší řícení se dolů! A kdyby jen malinká jiskérka naděje plála, že můžeme dojíti velkého cíle, který vám před očima stavím; kdyby nejmenší jen, sotva viditelný zárodek vznešenosti v nás byl skryt; kdyby třeba kynula nám budoucnost ne tak černá, jak jsem ji vylíčil, – kdybychom měli dokonce jistou velmi spokojenou šťastnou existenci... – pes byl by každý Čech, který by nerozhodl se pro strádání plnou vznešenost, který by nevynaložil všechnu sílu na to, aby jiskérku onu pomohl rozdmýchat ve strašný, svatý požár. Tím jediným jest učení mé úplně dokázáno; to jediné postačilo by zcela, aby národ český rozhodl se pro cestu, kterou mu ukazuju, – má-li ovšem trochu cti a smyslu pro vyšší v těle!"...
Většina tleskala oním nuceným potleskem, který je trapnější a urážlivější než sykot. V mnohých tvářích aplaudujících jevil se posměch, na všech skoro únava a mrzutost; druhou polovici řeči provázelo ustavičné zívání a odkašlávání... Olga, i dnes přítomná, byla hněvem a studem bledá a viditelně se chvěla.
"Je to lůza, tatínku! Ničemu, ale ničemu neporozuměla, – hleď ty odporné, blbě se šklebící larvy tam! Ach! přece se jen mýlíme, – Čech není schopen vznešeného!..."
"Přiznej se, dítě, že ti na tom mnoho nezáleží!"
"– Nu – přiznám se! mnoho ne! Záleží mně hlavně na tvých činech. Ale poněkud přece, upřímně, – věř mně to!"
"Věřím, jsi vždy neobyčejně upřímná. Pak jsi nejlepší z českých žen: ostatním nezáleží na národu vlastně pranic; není dnes vlastenců mezi muži, tím méně mezi ženami. Ale na těchto lidech záleží mně též velmi málo. Padne-li jen tisící díl myšlenek a citů mých na půdu úrodnou, jsem prozatím víc než spokojen. Pomalu, z počátku skoro neznatelně klestí si cestu vše veliké. Není též cílem mým činit lid vznešeným, – byl by to odpor a bláznovství. Lid je vždy au fond zbabělý, inertní, poslouchající; vznešenost nutně něco samostatného. Ve schopnosti poslušnosti, v žáru slepé oddanosti leží jeho hodnota, jeho zdánlivá vznešenost. Dnes jsem směšný, protože nejsem v modě; až se myšlenky mé stanou modní, budu obdivován, zahoří tyto šklebící se tváře svým slepým poslušným, ubohým nadšením... Ubožáci! Cítím k nim soustrast, jako cítí vidoucí k slepému!..."
"Rozumím ti dobře! Jak jsi vznešený!... Ano! Smějí se ne tobě, ale sobě, protože smějí se jen pitomému obrazu tebe a tvých myšlenek, který si v pustých svých lebkách utvořili, který je součástí jejich bídných, hnusných osob..."
Přihlásil se k slovu doktor Čamara, jeden z předáků strany, nad níž Volný právě zvítězil:
"Aby se neřeklo, že strana má vyhýbá se odpovědi na – nápady velectěného p. předřečníka, chci v krátkosti, – neboť každý uzná, že sermon jeho obšírné diskuse nezasluhuje, vyvrátit jeho monstrosní tvrzení, kterým neupírám jistého povrchního lesku, – pseudolesku, který mohl by snad několik lidí zaslepit, – na štěstí však leda jen nějakého zeleného, holobradého sextána.
Předně odporuje sermon tento národnímu programu našemu, učením velkých našich buditelů a vůbec rozumu všech rozmyslných lidí. Jen ctižádostivost je příčinou, že velect. p. doktor přichází se svou troškou do mlýna – jako bychom neměli nazbyt všelijakých nových myšlenek – a – tento – směrů, – jako by odpovídalo zájmům národa tříštit takto bojovný náš šik, beztoho dosti roztříštěný, že to již ani stupňováno – nu krátce házet jablko sváru – ve svářící se naše hlavy...
Za třetí, – to jest teprve za druhé, nemusím podotýkat, ani vzdáleně – uvádět, že strana má zasazuje se vší silou o to, aby národ český stal se co nejrekovnější. Ale jen v obraně, ne v útoku, protože útok jest násilím, nemravností. Pan doktor, dávaje nám za vzor Římany, uvádí – v náš střed – středověk, – to jest – gladiatorské zápasy a – pěstní právo atd. My však jsme křesťané, ano! křesťané, které barbarský ten Řím za nečistý hmyz považoval, – a přece, velectění pánové, vidíme, že tento hmyz nad pyšným městem triumfátorů triumfoval a je sídelním svým městem, residencí učinil! Mravnost, ctnost, hodnost, dobráckost jsou našimi hesly, ne útok! My chceme se třeba stát, – bude-li možno, – třeba prvním mezi národy, ale jen na poli ducha, ne na poli bitevním, jehož krví zborcená prsť je špatným vavřínem pro skráň lidumila. Že mohli bychom se stát my, zrnko písku v moři národů, vládci světa, je nápad důstojný šílence. Ó, že najde se politik, kdysi seriosní, který může něco takového nahlas se opovážiti – vyříci! Neosočují nás dosti úhlavní vrahové naši, že jsme prý rozpínaví, panovační, zuřiví? A teď, běda! vyskytne se »politik« český, který jim takřka na dlaň klade hojnou látku – k rozhovorům takovým, který posici naši jen ztěžuje, ba přímo do neštěstí nás uvrhnouti hodlá! Nenalézám dosti pádných slov, abych plně dal výraz rozhořčení svému, a varuju, důtklivě varuju, před posloucháním tak nebezpečných frásí."
Přihlásil se ke slovu místní kovář, známý řečník, a spustil hlasem hromovým:
"Mít půl druhýho milionu vojáků, to je hezký, to uznávám rád, ale nic to není proti Německu, kerý může ajn zwei postavit proti nám padesát milionů a třebas šedesát a dyby to mušelo bejt třebas sto milionů (Oho!) Cože? voni tomu nevěřej? Já im to přinesu třebas černý na bílým, já vím dycky, co povídám. A prosím pana předseda, abysem nebyl vyrušovanej, protože budu povídat hned moc důležitou věc. My teda proti Němcům nic nepořídíme a esli chceme pořídit, vědí, páni dochtoři, co musíme dělat, aby byl českej národ spasenej? Taky jim to řeknu, já sprostej muž z lidu! Tak musíme si najít spojence, a sice Rusa, a potom nemusíme se Němců bát a stříhneme jim na kabát, tak! to bych řek! A vědí, jak to navlíct? Taky řeknu, co bych dělal tajnosti? Náš rakouskej štát musí udělat s carem alianc, – a všechno bude dobře. Až ji uděláme, potom se budou Němcí nás bát utískovat, aby je cár nepraštil přes pazouru, potom bude pro nás nebe, potom nebudeme potřebovat vyníkat ani v bitvě ani na poli ducha a kuldury, protože se budeme mít dobře a všechny peníze z celýho štátu pudou do Čech. A dyby se snad Němec přece jenom nechtěl Rusa bát, tak bude mít co dělat s Japoncem, tim starým pitomcem, kerej je íčko s Rusem jedna alianc, tak hold vyjede fůra z Port Arthura, na tý fůře Kanimura a ten rozmlátí Prajzy na cucky! Jenom vo to se jedná, abysme se s cárem dohodli, co se toho Balkánu tejče, a potom je vo nás postaráno. A aby se to stalo faktum skutek, to záleží na našich dvouch panech dochtorech, kerejm dávám návrh a přísnou pobídku, aby až budou v delekacích mluvit s císařem pánem, vyložili mu dobře, co sem já povídal, a řekli taky, že já sem to povídal, aby to jest udělal s cárem alianc, a voni se potom už snadno mezi sebou domluví, protože sou oba moudrý zeměpáni. Tak eště jednou navrhuju co konec schůze, aby voba poslancí císaři pánu pravdu řekli, na kerou sem já je přived! Tak! Vidějí z toho, že kovář je chytrej ptáček, že sprostej člověk taky něčemu rozumí a třebas víc než všelijakej učenec. Není muže nad kováře, – na zdar!..."
Zavzněl se smíchem spojený potlesk, – nesmělý jaksi, – ale mohutnící, až skoro rázem stal se vskutku ohlušující; s ním úspěšně závodilo rozjařené hulákání. Náhle propukla živelnou silou lidu vlastní klukovská veselost, dlouho nerada se tající a teď nad nudou vydatně se mstící. "Výborně!" ryčelo to zuřivě, "sláva Břicháčkovi! Ten má za ušima! ten má v nose! To bylo přec něco čupr, něco inčího, než ten flanz Volnýho! Ať žije lešetinský kovář Břicháček! – A něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem, ty stará kovárno..." Řev byl přehlušen zpěvem. Kovář, štěstím záře, klonil se stále pitvorně na všechny strany jako automat, – a pak jal se tleskat též. Nový, sluch trhající chechtot a potlesk. Břicháček vystoupil na stůl a jal se bušit se oběma pěstma do prsou, – a pak stehen a zadnice, vyskakuje do výše, jak jen mohl. Tu zmocnilo se davu pravé šílení. Jali se vztekle dupat, sklenicemi zvonit, pěstmi o stoly, židlemi o podlahu mlátit, pískat, hučet, bzučet. Kdosi dal se dovedně do štěkání a hned mnohé k chvályhodnému následování povzbudil: zazněl kozí mekot, koňský řehot, kvičení svině za nohu z chlívka tažené atd. Mužové padali si ve svatém nadšení v náruče a líbali se, někteří citliví i plakali. A v pozadí strhla se rvačka a aplaus o líce: "lumpe mizernej, já že sem ti dlužen, kanálpucre? ty si mně dlužen a s mou ženou se slízáš! tu máš" – "skalní ševče, zloději, vytahuješ mně z kůlny polena a házíš tam s provazem po flaškách..." – "cože, ty prase, vyplivni to z držky eště ednou a uškrtím tě jako svini..." – "pomoc! patrol! lidičky, ten skalní švec mne zabil!..."
Volný, klidný a lehce se usmívajíce, kráčel rychle zástupem; Olga za ním, zamračená, metajíc na všechny strany opovržlivé, zuřivé pohledy jako mladý pardal. Slyšela za sebou:
"Ta vypadá, jako by čerta byla snědla!"
"Ta bejt má, já bych jí dal potěhem po – –, aby z ní zas vyšel!"
"Kuš, ta by tě beze všeho zapíchla, to není tvá Rezdle!"
"Dyby za něco stála, nechodila by do frsamlunku!"
"Má bejt po kom, von taky nevypadá nic jako vobyčejnej, hodnej člověk, spíš jako Ravašol než poslanec."
"Hotovej raubíř, jako Rinaldini a Garibaldi!"
"Ale dyž holt je přeci jenom učenej člověk!"
"Blázen je, ne učenej! Samý nesmysly kecal!"
"Je blbec, pitomej člověk!" –
Připravovali se v hostinském pokoji k ulehnutí. Delší dobu mlčeli. Konečně pravila Olga tiše:
"Jak jinak jsem si vše představovala! ach! toho zklamání! Jak nízcí a bídní jsou lidé. Třeba s tebou nesouhlasili, třeba učení tvé bylo snad fantastické – jak mohli by se jen smát a nudit, kde jedná se o základní problémy národa, kdyby vesměs jen hanebně nesimulovali, že jej milují! Jen pak, kdyby byla všeobecně známa cesta, kterou se musíme ubírat, mohl by jim za jistých okolností smích být odpuštěn; ale dokud tomu tak není, měl by každý, kdo jen nejmenší jiskru vlastenectví v sobě chová, vyslechnout dychtivě i nezdařené názory na českou otázku. Jak bezedně mizerní jsou lidé, když já, žena, tak silně to cítím! Co musíš cítit teprve ty!"
"Ne tolik, co ty, drahoušku! Dnes cením i nejnižšího člověka výše, než jsem činil dříve; čím více v poznání pokračujeme, tím jasněji vidíme subjektivnost, afektovanost opovrhování lidmi, – nechceme je už mít podle obrazu svého udělané; tím více chápeme, že »bídnost« jejich má nejen svou oprávněnost v psychickém veškerenstvu, ale i cenu o sobě: jak blaze jim bylo, když mečeli a štěkali, – a pocit blaženosti je vždy následek jisté vnitřní dokonalosti."
"Přec jen muselo ti být hrozně! Tvé vznešené myšlenky, – a ten konec! Tak pokáleny, – ne! nesmím na to myslit! Nedělala bych si z toho mnoho, kdybych necítila s tebou, – ale proč nevyřkl jsi dnes to nejhlavnější a nejoriginálnější?"
"Protože učinilo by mne to hned tak naprosto nemožným, – jak víš, musím myšlenky své osobně šířit aspoň rok!"
"Ty tedy trváš na tomto i jinak tak divném rozhodnutí i po dnešním večeru? Odpusť, – ale je to bláznovství! Nedocílíš ničeho!"
"Tak rychle pozbyla jsi mysli, ty – jejíž naděje a odvahu musil jsem dříve krotit?"
"Nu, jsem jenom žena. – Ale nech si říci, – žena vycítí často víc, než muž vymyslí, – že z toho nic nebude! České vlastenectví? haha! říkat »my« míní-li se Rakušané. Psovství, psovství, psovství... Národ ujařmený, pánem svým nejen jako otrok vyssávaný, mrskaný, tupený – ale jemuž plánovitě o život se ukládá – och – kdyby zde byla nejmenší kapka cti, jak museli by repraisentanti jeho, chráněni imunitou, mluvit! Každý nádeník pronáší výroky, za které, jak ví, mohl by být několik let zavřen – a poslanec? Dosud nebylo v parlamentu jediné slovo proneseno, které by mohlo sloužit ke cti českému národu. Nic jiného to vše není, než nejotročtější bagage, která tu kdy byla, z níž leda tři, čtyři lepší lidé nevysvětlitelně povstali, – žebrácká lůza, lichotící se ke všem národům, kteří se jí smějí. Česká »obětavost«? Mravní donucení talířem – nebo uveřejňováním jmen v novinách... Česká píle? píle vola, píle mamonáře. Česká kultura? spekulace nakladatelů, boj o existenci a boj marnivých individuí, kterým se říká spisovatelé, ješitnost, stupidní zvyklost vědeckých korporací, university všelijakých spekulantů..." Byla bledá a stěží lapala dech. Ale přes to unášena proudem zklamání, roztrpčenosti zlostně pokračovala: "Ani ve vědě a filosofii nevykonal Čech nic velkého. Umění? za největšího z českých malířů považovaný Mánes je tak cukrkandlový, nemužný, že, třeba jsem žena, styděla bych se za ty malby, jako bych se styděla, být mužem, za soprán nebo ženskou pánev. – A literáti? Dobrovský byl Němec, jak se přiznal; skandál, že Češi považují jej stále za svého. Jungmann bázlivec, Havlíček sice lepší než ostatní buditelé, ale přísně vzato – no – snad – vezmi jej čert! Palacký, Rieger? Mácha – dovedný imitator, jenž dovedl celý národ mystifikovat, že v jeho Máji je skutečná poesie. – Neruda, Čech, Vrchlický, – Machar. Březina – – ač zázrakem – v myšlení a vůli projevuje mnohou úžasnou sílu – je v hloubi duše, instinktů svých poslušnost, prostrace, zlomenost sama, je eflorescencí křesťanství, na štěstí budou mu lidé vždy právě tak málo rozumět, jak velice jej obdivovat. Všechno nač se Čech zmohl – samé babství, kompromis, opičáctví! Och! jsem žena, ale vztekem jsem bledla vždy, když jsem četla věci nejlepších českých lidí! Jaké to hodné, dobře vychované děti vesměs! Nikdo dosud neměl odvahy tak na př. mluvit, jak já teď mluvím! Každé vzepření proti blbému panujícímu mínění bylo hanebně mizerné! a jsem jista, že nenašel by se v Čechách člověk, který by tomu, co jsem teď řekla, neřekl chorobná přemrštěnost!..."
"Kdybych ti teď měl, Olgo, na všechny tvé myšlenky – vesměs pozoruhodné – odpovídat, potřeboval bych k tomu několik hodin. Pravda, že Čech má strašně mnoho ordinairnosti, skutečné špatnosti atd., že co bývá u něho velebeno, je z velké části následek mizernosti; ale v každém člověku je v hloubi ušlechtilost a vznešenost; a obě spolupůsobí, třeba nekontrolovatelně, při každém činu, zdánlivě jen nízkostí vyvozeném. Kořen každé bytosti tkví v metafysickém – je mou »věčnou vůlí«. Rozlišovadlem je, jak dovedeme se manifestovat, osamostatnit – stát se do jisté míry i vnějškem, viditelnou vlastností; někde působí zcela mimo dosah kontroly, není pranic uvědoměn, u Čecha jeví se nejzřetelněji – pro bystré oko – ze všech národů. Vůbec zdá se, že vznešené je u všech národů stejně silné – a rozdíl že spočívá hlavně v tom, jsou-li zde duševní ruce, které dovedou jej vynésti ven. Schopnost uvědomování si svých stavů tvoří rozdíl mezi všedním a vysokým člověkem, – mezi zvířetem a člověkem; myslitel je, kdo uvědomuje si ideje, které v ostatních lidech žijí jen temně v temnotě, básníkem, kdo uvědomuje si všechny ty strůny afektové, »životní«. Odkud vzala bys Olgo své vyšší vlastnosti, kdyby českému národu scházely? Reakcí, isolací, bojem proti prostřednosti, po řadu generací trvajícím? To postačí jen částečně. A český národ je proto tak neobyčejně bídný, že je tak neobyčejně vysoký: největší světlo vleče nejhlubší stíny. Jeho děsný chaos může být vyvážen jen přítomností něčeho zcela neobyčejného – musí jí být vyvážen. Nejzákladnější vlastnost Čecha je nerationelní výbušnost: prudká, krátká aktivita, která chce si vše najednou odbýt – »anticipace«, jak první postřehl Chalupný český karakter."
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU