Jaromír Formišenský
HOCHODLAK
Jindra se probudil v neznámém pokoji. Na válečkované stěně přímo proti němu visela neuměle vyrobená napodobenina indiánské masky. Pod ní se na poličce povaloval stoh otrhaných rodokapsů, hned vedle stály pečlivě zabalené, ale ne příliš srovnané svazky. Dva roky prázdnin, Tři mušketýři, Hrdinný kapitán Korkorán...
"U jóviše!" povzdechl si z dávného zvyku. "Už zase!"
Zkusil vstát, ale napoprvé se to nepovedlo. Nohy i ruce byly krátké; povědomě krátké.
Pomalu rozepínal knoflíky proužkovaného flanelového pyžama. Koordinace se vracela jen po troškách. Tělo měl nepohodlně pružné: každý pohyb přestřeloval dál, než zamýšlel. Konečně se dokázal opatrně posadit. Za oknem - jak jinak - svítilo jarní slunce a přinášelo z kopců za městem volání dálek.
Štastně se vymotal z kalhot a znechuceně protáhl mezi prsty komicky lysý ocásek; tohle tak vidět Eva!... Jenže žádná Eva už není, uvědomil si. Minulost určitě zmizela, jako pokaždé. Nemělo smysl po ní pátrat, zkoušeli to už tolikrát, ale vždycky se setkávali jen s chápavými pohledy - aha, hoši si hrají na detektivy! - ale nikdy s ničím, co ještě před týdnem tvořilo jejich každodennost: se svými dětmi, milenkami, manželkami...
Dostal chuť na cigaretu. Samozřejmě. Další věc, se kterou se bude muset na dlouho rozloučit. Mirek byl v tomhle směru neúprosný. Zato se ale pro dnešek vykašle na pravidelné ranní cvičení, beztak by sebou při dřepech nanejvýš tak ještě třísknul o podlahu.
Vedle postele se na židli povalovaly červené trenýrky, triko a kraťasy. Nebyly složené; vypadaly dočista tak, jako by je včera večer ze sebe svlékl a pohodil, navzdor maminčiným představám o pečlivosti. Tohle nikdy nepochopil. Podle všeho předtím pokaždé existoval nějaký obyčejný chlapec, jehož osobnost s Jindrovým příchodem navždy zmizela. Zbyly z něj jen užitečné informace, které se vybavovaly z temného rohu paměti - tváře rodičů, spolužáků, učitelů, paní správcové... Avšak ty tváře, které ze všech nejvíc potřeboval znát, si vybavovat nemusel. Nezapomněl by je ani po miliónu let. Ušlechtilé tváře kamarádů, těch skvělých hochů, s nimiž toho tolik a tolikrát prožil...
Rodiče ušli. U snídaně byli oba. Maminka trochu kynula ze zástěry a celkově působila ušmudlaným dojmem domácí slípky, ale měla dobrácký obličej, takže mu bylo hned jasné, u koho má případně hledat zastání. Otec byl přihlouplý byrokrat s utěšeně se rozvíjející pleší, neslaný a nemastný, značně pedantský a hrabivý způsobem lidí, kteří nikdy neměli a nebudou mít co hrabat. Takového troubu si se svými zkušenostmi mohl snadno otočit kolem prstu, kdyby ovšem stálo za to vynakládat energii na něco tak nicotného. Jindra byl uvyklý podobné tatínky poslouchat a myslet si přitom svoje. Obecně vzato měli tu výhodu, že pokud nosil ze školy dobré známky a chodil včas domů, dávali pokoj a vůbec se o něj nestarali. Nejhorší byl třetí tatínek, který se ze všech sil snažil s kluky kamarádit. Pořád se mezi ně motal, chodil na klubovní schůzky a dokonce chtěl s Jindrou a hochy jezdit na výlety, takže ho nakonec museli prásknout mravnostnímu, aby se ho zbavili. Ve Vinařicích se pak naštěstí našel mukl, který kamarádského tatínka jedné noci udusil reklamní igelitovou taškou obchodního domu Bílá labuť, protože, jak říkal, bukový dřevo je nejlepší v penálu.
Sestřička byla malá, buclatá, pitomá a naprosto nezajímavá; s holkama ostatně jeho příští svět moc nepočítal, pokud to zrovna nebyly militantní mužatky jako Haha Bimbi. Trochu ho otrávilo, že se cpala rohlíkem se šunkou, zatímco on a rodiče se odbývali pár lžičkami nastavovaných míchaných vajíček na cibulce a nepříliš čerstvým chlebem, ale ani teror mladších sourozenců pro něj nebyl ničím neznámým, takže ho ve snu nenapadlo situaci komentovat.
Školu si odbyl jako nutné zlo; o to horší, že intuitivní nenávist, kterou jeho spolužáci k této instituci pociťovali, u něj po desetiletích školní docházky vyrostla v racionálně uvědomělý despekt. Protože byl ale hodný hoch, uctivě odpovídal těm podlidem za katedrou, jako by se jich skutečně bál, což je jediná emoce, kterou škola ve zdravém dítěti může a zamýšlí vyvolat. Dokonce pomohl i paní učitelce odnést do kabinetu plastické modely krystalových mřížek, za což si vysloužil překvapené pohledy spolužáků; do včerejška zřejmě takový šprt nebyl. Nu což - ode dneška bude!
Spěšně se vymluvil na jakési blíže nespecifikované domácí povinnosti, aby unikl kamarádům, kteří jej chtěli zaměstnat obvyklým programem klukovských odpolední, a spěchal domů. Naházel do sebe oběd (mimochodem dost hnusný, ale neměl ještě čas zjistit, zda jeho rodiče byli tak chudí, nebo zda to bylo příznakem všeobecně nevalné životní úrovně té doby) a vyběhl před dům. Kdyby už nikde v celém městě neexistovala dřevěná bedna na písek, u nich na dvoře jedna stála určitě, a co víc - vždycky prázdná. Sice na tom nijak zvlášť nezáleželo, ale čistě z piety se na ni posadil a zkřížil nohy.
Nemusel čekat dlouho a zpoza rohu se vyřítili Mirek s Jarkou. Kývl na ně, seskočil a otevřel bednu. Hoši do ní kvapně nalezli a Jindra se vrátil zpět do polohy sedícího Budhy; právě včas, aby mohl uvítat Černé jezdce. Vypadali tentokrát naprosto neškodně a nebyl problém poslat je takovým směrem, aby se jim nechtělo vracet se stejnou cestou zpátky. Neznali ho - byla to pokaždé jiná partička - a často si ani neříkali Černí jezdci. Určitý problém s nimi nastával v méně blahých časech, kdy místo po tenisových míčcích sahali rovnou po vyhazovacích nožích, a racionální Jarka už víckrát navrhoval, aby toho stupidního rituálu jednou provždy nechali, ale Mirek o tom nechtěl slyšet. Nepřesvědčilo ho ani, když předminule dostali takovou nakládačku, že se sotva doplazili k bedně. Bůhví, proč zrovna na této části příběhu tak lpěl; snad proto, že Šmejkalova ohrada už mnohdy byla to jediné, co z něj ještě zůstávalo.
"Čau, volové! Už 'sou pryč!" zašklebil se Jindra. "Budem' spolu kamarádit na život a na smrt!" dodal s významným mrknutím k oběma chlapcům, kteří si upravovali pomuchlané svršky do obvyklé škatulkovité čistoty.
Mirek se zamračil. "Dobrá, budeme. Ale chceš-li nám být opravdovým kamarádem, budeš muset nejprve trochu změnit slovník."
"Se neposer! Široko daleko neni ani noha a na slušňáky se eště nahrajem dosyta!"
"Mlč! Mlč, je-li ti život milý! Dobře víš, že konspiraci musíme zachovávat za každých okolností. Jesli jsi to zapomněl, tak si zase rychle zvykni. Na chviličku někde vypadneš z role a všechno se prozradí. A bůhví, co by se pak stalo..."
Nic by se nestalo, pomyslel si Jindra. Prostě by nám nikdo nevěřil, to jsme probírali už kolikrát... Jenže se zatím žádná taková nehoda nepřihodila, a tak Mirek může dělat chytrého.
Všichni měli jeho věčného poučování už dávno plné zuby, jenže marná sláva - on byl vůdce. Rozený vůdce; taky to z nich vždycky dotáhl nejdál, tedy pokud mohl něčemu šéfovat. Jenom za války se moc nevyznamenal; zatímco Plíhal a kluci z Dvorců založili odbojářskou skupinu, Mirek se zmohl leda na ukradení pár stanů z jejich vlastní klubovny, a ještě o tom vždycky básnil, jako by klubovnu nezamkl majitel domu, ale gestapo. Co ale mohl tehdy chudák dělat - ke získání funkce by musel aspoň trochu kolaborovat, což dost dobře nemohl; ne snad, že by na to neměl žaludek, ale po té, co se o Dlouhém Bidlu proslechlo, že je konfidentem, nemohl si už žádný čestný chlapec dovolit mít s Nepřítelem cokoli společného. Tehdy taky ještě nevěděl, že se po pětačtyřicátém stane znovu hochem, jinak kdo ví, kam by ho ctižádost dovedla, kdyby tušil, že se za své činy nebude muset nikomu zodpovídat. Vzhledem k tomu, že už v padesátém šestém se stal nejmladším krajským tajemníkem v republice, raději nemyslit.
Nyní to byl ale zase ten usměvavý zlatovlasý chlapec s poctivými rysy, které v hoších vždy budily dojem, že je neustále hlídá někdo dospělý. Nemělo smysl ho nenávidět. Nic nemělo smysl.
"Nebudem vo tom diskutovat," vzdychl Jindra. "Teď musíme hlavně splašit Rychlonožku s Červenáčkem."
Mirek chtěl něco říci, nejspíš napomenutí, že zbylé dva kamarády přece ještě neznají a že by měli napřed vybojovat vlajku, ale spolkl to; byl sice mentor, ale ne zase úplný hlupák, aby nevěděl, jak na jeho mentorování ostatní chlapci pohlížejí.
Rozpačitě se objali kolem ramen a zase se pustili; ne tohle už opravdu nešlo. Kráčeli beze slova, protože nebylo nic, co by si už dávno neřekli, kromě zážitků z právě uplynulých let, o nichž zase takhle veřejně mluvit nemohli. Po pár blocích konečně narazili na Černé jezdce, kteří je obklíčili ve slepé uličce, kde už v okně čekal Červenáček s hadicí, zatímco Rychlonožka otvíral vchod do domu.
"Jako za mlada, plantážníci," zdravil je ve dveřích. Mirek nervózně zasykl, zatímco Jindra si s překvapením uvědomil, že tak pietně se jim seznámení se zbylými hochy opravdu již dlouho nepovedlo.
Od té doby, co umřel Jestřáb, už nikdy nic pořádně nefungovalo. Nejmenší obtíž ještě představovala naprostá absence vhodných hadic a pohotových vodovodních kohoutků; Červenáček si prostě dopředu připravil pár kýblů s vodou a bylo. Párkrát se už ale stalo, že se Černí jezdci dočista vypařili a Mirek musel narychlo svým čestným jednáním naštvat nějakou jinou partu, aby je vůbec měl kdo honit. Nejhorší to ovšem bylo předminule, kdy kreslené seriály pro mládež ovládl postcyberpunk, takže Červenáček kropil Černý sjížďáky blasterem, což - a to byla právě ta hrůza - se neobešlo bez pocitu zadostiučinění a spokojenosti všech členů Rychlých šípů, Mirka nevyjímaje. Ostatně ani zbylá pokračování, kterých naštěstí nebylo mnoho, nevyvolávala žádné libé vzpomínky, snad kromě předposledního dílu, v němž se dostali s členkami dívčího čtenářského klubu Modrý Acid do mnohem intimnějšího kontaktu, než by kdy bývali doufali. Nejlepší obrázky ovšem cenzura vyhodila, na což autor scénáře reagoval tím, že v následujícím pokračování nechal Štětináčovi volnou ruku, aby Šípáky předhodil svým vyhladovělým krysám; byl to jediný případ, kdy hoši opravdu zemřeli.
"Našel jsem báječné místo na půdě, kde si můžeme udělat klubovnu," informoval radostně Červenáček. "Pan domácí nás tam určitě nechá -" a sotto voce dodal "- obzvlášť když se ho na nic nebudem ptát. Von je tak senilní, že vostatním nájemníkům můžem klidně nakecat, že nám to dovolil, a voni už ho přesvědčej, že to vopravdu udělal."
"Proboha tiše!" syčel Mirek. "Co to s vámi dneska je, zbláznili jste se všichni!?"
"Jo a taky to určitě neni napíchnutý, žádný trubky ve zdi, žádný štěnice, jako posledně; Bratrstvo nemá šanci se tam dostat!" pokračoval Červenáček šeptem.
"V tom případě nás tam raději rychle doveď!" zavrčel rozhněvaný Mirek.
Půda byla opravdu fantastická. Do bytů pod ní zatékalo, takže v nich nikdo nebydlel; měly zatlučené dveře několika prkny a celé poslední patro chránila mříž zamčená řetězem s bytelným zámkem. Ocelové dveře na půdu natřené oprýskaným tmavozeleným lakem představovaly další solidní překážku pro nezvané vetřelce. Půda byla prázdná, jak nařizovaly požární předpisy, a tak špinavá, že věšet zde vyprané prádlo by nenapadlo ani toho nejhloupějšího chlapa. V nejzazším temném rohu jim Rychlonožka hrdě ukázal další kovové dveře, na nichž visela cedulka s nápisem Klubovna Rychlých šípů.
"Blbče!" zařval na něj Mirek, jakmile se ocitli uvnitř. "Proč to tam, sakra, lepíš! Chceš nás všechny dostat do průseru?"
"Mirku," vložil se jinak mlčenlivý Jarka, "stává se z tebe paranoik. Já souhlasím s tím, abychom mluvili spisovně jako správní hoši, ale jen proto, že je to praktické, protože tak nevypadneme ze cviku. Osobně tak mluvím pořád a vůbec už mi to nepřijde. Ale abychom se do poslední tečky museli držet regulí, to je opravdu zbytečné. A rozčilovat se kvůli tomu tak, jako to děláš ty, je dokonce prostě směšné. Promiň, že ti to říkám před ostatními, ale oni si určitě myslí totéž."
Chlapci přikyvovali a zrudlý Mirek rozpačitě mlčel. Po chvíli dodal Rychlonožka:
"Tu ceduli jsem sem přilepil chvíli před tím, než jste přišli. Prostě jsem chtěl využít čas. Já vím, že Vlasta nám vlajku ještě nevyšila, ale kdy to taky - himbajs - naposled udělala? Všichni to přeci chceme mít co nejdřív z krku. A kromě toho - pokud si vzpomínám - běžet jsi měl přece ty. Kde máš vlajku, he? Už jsme ji neměli ani nepamatuju."
"Ale... když Jindra pořád tolik spěchal..."
"Všichni spěcháme. Ty taky spěcháš. A i kdybys nespěchal, seš už stejně dávno tak línej, že by tě ani nenapadlo nechat po sobě házet polenama kvůli nějaký pitomý vlajce. Kdy jste naposled dělali tu soutěž? Nejspíš ještě za Jestřába - kdoví jestli!?"
"Tak dost, Rychlonožko. Takhle se mnou, hoši, mluvit nebudete! Dobrá, uznávám, že jsem to trochu přehnal, ale zapomínáte, kdo jsme."
"To bysme moc rádi, kdyby to šlo!" vložil se Červenáček.
"Jenže to nejde. Tak se, prosím vás, dejte dohromady. Rychlonožka má pravdu - čím dřív si to odbydeme, tím dřív to bude zase za námi a budeme moci dělat něco kloudného."
"Já bych začal Stínadlama, tam to byla vždycky pohoda. Rozhodně odmítám lízt na skály..."
"... a já se klouzat a cpát třešněma!" podotkl Jindra.
"Dobrá, nějak to vymyslíme. Nejprve ale, hoši - je tady opravdu bezpečno? Určitě zde můžeme mluvit?"
Rychlonožka se hlasitě rozesmál a ani ostatním chlapcům se nepodařilo zachovat vážný obličej.
"Prosím tě, cos naposledy dělal? Byl jsi v disentu, nebo sis hrál na Jamese Bonda? Ale abych tě uklidnil: kromě domácího jsme jediná partaj, která má všechny klíče, a od klubovny je nemá dokonce ani on. Fotr - teda otec - tady měl dřív uskladněné flašky, když ještě závozničil. V baráku se každý stará jen sám o sebe a tady na půdě už nikdo nebyl možná hezkejch pár let. Stačí, ty plantážníku jeden nešťastná?"
"Stačí."
"To jsem rád. Tak bychom se měli dát nejprve do té klubovny a pak někam vyrazíme. Rozumějte - žádný noci, žádná škola, prostě žádný prostoje, makám, makám!"
"To máš z té zámečnické dílny, nebo jsi byl v civilu lampasákem?" pošťuchoval Červenáček.
"Tak je to správné, hoši! Už jsme zase ty staré dobré Rychlé šípy, ne?" plácnul je Mirek po rameni.
"Víš co?" zvolali oba sborem. "Vyser si voko!"
Křivolakými uličkami Stínadel vála čarovná vůně jara, která chlapce podivným způsobem vzrušovala. Snad jsou v ní nějaké klukovské feromony, snad si celou tu ptákovinu Jestřáb jen vymyslel, ale ať tak či onak - nebylo před ní úniku. Nebe bylo modré, jen s vlasovými nudlemi bílých mráčků; mezi kočičími hlavami se zelenala čerstvá tráva a tváře kolemjdoucích jako by kdesi v hloubi, pod všedními starostmi, zpívaly jarní píseň o dálkách a věčném mládí.
Nic podobného se hochům dávno nepřihodilo. Nové seriály byly zcela prosté lyriky; knížky už řadu let nikdo nečetl. Bylo jim, jako by se náhle vrátili do těch kouzelných časů, kdy vše prožívali poprvé, kdy s panenskou lačností hltali každý pocit, každý dotek, kdy všechno, ale úplně všechno bylo nové a krásné.
"Himbajs!" vydechl nábožně Rychlonožka.
Ostatní mlčeli, aby ani slůvkem nepokazili zázračnost onoho odpoledne, aby nerozbili to neznámé Cosi, které každý z nich cítil do hloubi své chlapecké duše jako ztracenou posvátnost, kterou po mnoha desetiletích tápání znovu nalezl.
Jindra kráčel mechanicky, jako v polosnu. Vzpomínal na minulá Stínadla - polozborcené panelové domy s přistavěnými kůlnami, krčící se ve věčném šeru nadzemních komunikací, mezi nimiž z šedého nebe jen bázlivě pronikaly sporé známky dne. Vzpomínal na ošklivé posměšky, kterými tehdy kolemjdoucí Vontové komentovali jejich měšťácky upravené zevnějšky, jejich krátké kalhoty i jejich žluté špendlíky, které zde nikdo neznal a které pokládali za nějakou změkčilou parádu rozmazlených druhostraňáků. Vzpomínal na honičky v opuštěném a zabedněném supermarketu U Jakuba i na stařičké Nintendo, v němž se proháněl ježek mezi neustále rychleji a rychleji padajícími jablky, po jejichž úplném vychytání se na displeji objevilo tajemství... tajemství čeho vlastně? Nebo to bylo jinak? Pátral už po tolika tajemstvích v tolika bizarních ježčích hlavolamech, že se mu všechno pletlo - létající kola, věčné žárovky, umělé inteligence... Nic z toho jej za pětník nezajímalo; nic ho už dávno nezajímalo - až teď...
Hlavou mu bleskla podivná myšlenka.
"Hoši - vidíte to?"
Mirek ho objal. "Cítíme to. Všichni to cítíme, jako ty. Už jsem nedoufal, že to ještě někdy zažiju."
"Ne, to nemyslím. Ty domy - vidíte je," přejel dlaní po oprýskané zdi, z níž se drolila malta a odhalovala kusy cihel a kamene. "Takové domy přece už dávno nejsou. My... my jsme se vrátili!"
"Hloupost! Je to jiné město, kde ještě nestačili všechno zbourat. Viděl jsi přece kalendář. Chudá díra, hladové roky, ale pořád plyne nový čas. Tehdy přece byla všude spousta obchodů, ne jenom prodejní bunkry na chytré karty. A jezdila spousta aut a tramvaje a autobusy..."
"Já vím, ale něco se přece muselo stát! Je to všechno tak jiné! A vzpomeňte si, kdy naposledy šlo všechno tak hladce. Jezdci, klubovna! Jak dlouho jsme vždycky museli hledat klubovnu a teď jsme ji najednou měli dřív, než jsme se vůbec stačili sejít! Něco se prostě stalo, cítím to!"
Hoši zaraženě přikyvovali. První se vzpamatoval Jarka.
"Ano," řekl zamyšleně. "Jindra má pravdu. Je to divné. Určitě jsme se nevrátili, ale... ale něco tu chybí. Snad spěch, krutost nebo..."
"Chybí?! Ježkovy oči - spíš přebývá, ne," vyhrkl Rychlonožka. Před nimi stála největší tlupa Vontů, jakou kdy potkali. Skoro to vypadalo, že se chystají na nějakou demonstraci. Nejstaršímu mohlo být k osmnácti, ale byli mezi nimi i úplně malí kluci. Z klop všech, i těch nejmenších, však výhružně zářila žlutá barva.
"Vy jste z Druhé strany," konstatoval vyčouhlý výrostek stojící nejblíž k nim. "Co tu chcete?"
Mlčeli. Tohle byla čára přes rozpočet. Skutečně agresivní a hrdé Vonty nepotkali pěkně dlouho; s těmi novými se obvykle vypořádali pár ranami pěstí a kopanci do varlat. Jednu dobu, kdy dětské comicsy měly výrazně vyšší zálibu v kečupu, je dokonce kosili kalašnikovem, ale ani ten by jim teď nepomohl proti takové přesile.
"Noó?" protáhl Vont s úsměškem.
"My..." začal Rychlonožka narychlo vymýšlet nějakou ze svých slabomyslných vtipností "...my jsme sem přišli na návštěvu za strýčkem. Dělá tady pohodného - nevíte, pánové, kde bychom našli obecní rasovnu?"
"Stojí před tebou, pse!"
Mohly to být jen silácké řeči, ale také nemusely. Třeba se v předchozím hodnocení nové doby Jarka poněkud zmýlil. Zažili už časy, kdy chodily ozbrojené i pětileté děti, a jejich představivost díky invenci bulvárních kreslířů značně zkošatěla. Dobrá - možná umřou podruhé, stejně se určitě zase promění, ale jak to zařídit, aby to tentokrát tak nebolelo. Ty krysy byly hrozné.
Z druhé strany ulice přicházel mladý muž.
"Ale, ale - co je to tu za srocení, mládeži?" pronesl usměvavě.
"Promiňte, pane," řekl Vont zdvořile, ale rozhodně, "to je přece náš problém, ne?"
"Není, alespoň pokud tu takový zástup chlapců bezdůvodně obléhá mého synovce a jeho kamarády."
"Vy jste pohodný?" zeptal se Vont nedůvěřivě.
"Tak, tak - hodný pohodný. Zatímco vy jste zlí chlapci. Plavte, než se rozlobím."
Teď ho ušlapou, napadlo Rychlonožku. První si ho položí a přidrží a ostatní jen půjdou. Ušlapou ho a nás s ním. No - koneckonců - pořád lepší, než byly ty krysy.
K jeho překvapení se ale dav Vontů váhavě otočil a pak jako jeden muž vyrazil. Do dvou minut bylo náměstí zcela prázdné. Mladý muž pohlédl na Rychlé šípy a rozpřáhl náruč.
"Moji hoši!" zvolal.
"Jestřábe, Jestřábe!" pochopil Červenáček jako první a s pláčem radosti se k němu vrhl. "Jestřábe!"
Objali se.
"Už jsem nevěřil, hezký hochu, že tě ještě někdy uvidím, že kohokoli z vás uvidím!"
V očích mladého muže se zaleskla slza. Přivinul Červenáčka k sobě a líbal ho; líbal a hladil všechny ty báječné hochy a oni mu opláceli stejnou mincí.
"Jestřábe," vydechl rozechvěle Rychlonožka, když se na chvíli ocitl stranou dění. "Kde ses tu vzal?"
Jestřáb se vztyčil a pohlédl k modrému obzoru.
"Nemohl jsem vás věčně nechat na pospas. I to, co se stalo, bylo až příliš, třeba za to nemohu.
Ach, jaká to byla tehdy radost, když jsem se dožil vašeho čtvrtého zrození. To jsem ještě netušil, že mohou přijít daleko horší věci, než zákazy a vyřazování z knihoven. Kdyby mne bývalo napadlo, kdo všechno se vás po mé smrti zmocní, k čemu všemu vás zneužijí, snad bych vás nikdy nebyl stvořil. Ale stalo se, a mně nezbývalo, než zbořit Bránu, abych se mohl vrátit. Teď vás už nikdy neopustím. Nikdy.
Půjdeme spolu tam, kde se oblaka a země setkávají, kde píseň divokých husí nikdy neustává; do krajů, ve kterých budete navždy chlapci a já navždy vaším přítelem."
Věštecké vytržení jejich stvořitele je všechny uvedlo do ještě větší extáze, ne však takové, aby si Jindra neuvědomil, že cigaretu si nejspíš už nikdy v životě nezakouří.
"Vpřed, stále vpřed! Navždycky a pořád kupředu!" zavelel Jestřáb. Objali se a vyrazili s veselou písní na rtech.
© Lege artis 2018 (vyšlo v časopisu Živel č. 3, duben 1996, str. 113-115)
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU