Josef Váchal
z knihy KÁZÁNÍ PROTI HŘÍCHU SPĚŠNOSTI (1939)
Spěch je hřích a hříchem je každé spěchání; čteme již v Koranu, že pochází od ďábla a Bohu naopak klid se přičítá; sladká prý je nečinnost, máme-li požadavky tělesnosti splněny. Přítomná doba vůbec dospívá k názoru, že není to žádost těl a smyslů, leč věčný neklid ducha a zvědavá touha po něčem novém a stálých proměnách, co většinu ZLA na světě plodí...
Roztomilí křesťané!
Vědí Lásky Vaše s určitostí, že svět k dobrému konci je řízen a že tomu není opáčně: zda totiž v tomto nejen slzavém, ale pekelném údolí, určeném lidem, opravdu těmi posledními vynálezy silovozů, nám ztracencům, nepřituhuje a není čím dál tím hůře? Již z důvodů ekonomických nebylo Bohem peklo jinde zřízeno a jedině na této zemské, krvavé planetě trvá, aby tím, per quae quis peccat, etiam torquetur (čili: čím kdo zachází...) v zápětí platnosti nabylo.
Strašlivé vymoženosti lidské in mente habui (měl jsem na mysli), když jsem Vám kázati o těchto hrozných věcech si předsevzal; kterak byste oné potvory gehennalis (pekelné) v světě nejlépe vystříhati se mohli, poučí vás řeč moje.
Jisto jest, že se nalézáme u věku, kdy octla se na zemi šelma, kterou první zřel ve svém vidění prorok Daniel: Bestia quarta terriblis... (hranaté zvíře hrozné...); ba i ty svítilny popsal: Et ecce oculi, quasi occuli hominis (a hle oči, jako oči lidské). Smrděti – hoc est privilegium meum! – praví tato nechutnou krmí živená šelma.
Člověk do rychlosti zamilovaný domníval se asi, že před rychlými auty mors fugiet (bude i smrt utíkat) a zapomenul, že právě k smrti vedoucí cesty jsou: ukrutnost jízdy, zápach, hluk a nebezpečí zabití.
První člověk mysle, vymyslil trakař; druhý kočár, tažený koňmi; třetí parou; čtvrtý vymyslel automobil a pátý letadlo. Člověk neustále myslí a vymejšlí, až se mu podaří vymyslet něco, čím sám sebe vyhubí.
Poraďte mně, drazí, kam bych medle před těmi smrt přivážejícími a élent rozvážejícími vozy utýct mohl; kde se schovati, kam se retýrovati a kterak nejlépe se salvírovati bych mohl? V kterém kraji, v kterých končinách naší vlasti úkryt před těmi mrchami hledat mohu: zda v rovinách či lesích, pustých na drahách aneb na horách klid svůj najdu? Povězte! Ach, slyším už odpověď Vaši: všade, všade již ty neřestné silovozy cestu svou našly a žádné již locum loci (místo) bez nich není.
Rozmilý křesťane! Není ostudou ani zbabělostí toto utíkání: muž před přívalem slov rozhněvané ženy do hospody utíká; a když siréna zazní, chodcové z ulic pospíchají, aby pokutu platit nemuseli, betonový pod okap; tak i ty, usoužený v městech pěšče, čím tam těžkosti života jsou horší, tím více na venek pospíchej: les, pole, zahrada přijmou tě jako slepice kuřátka pod svá křídla a nejlepší cestu k Bohu Tobě ukáží, cestu do příštího nebeského bydla. Amen.
Abych i ty všetečky uspokojil, žádostivé zvěděti, našel-li jsem v Čechách klidné pro sebe místo, těm následovní prozrazuji: tam, kde otcové KARTUZIÁNŠTÍ klášter svůj vystavěli, a nyní tam pochybyvší v zákonech lidská zběř v celách a kobkách nikoli na modlitbách, leč v přemeyšlení o příštích svých lotrovinách čas tráví, tam nedaleko v jedný vesnici pro svoje stáří útulek vyhledám; ne, že by tam ti blázni nejezdili, ale že větší pozor při jízdě si dávají, majíce ten arrest stále na očích, aby tam též pro nějakou calamitas od neřádného jezdění zavřeni nebyli – a tak ty Kartouzy chauffeurům co výstražné memento, mně pak co remedium pracavendo malo přejetím se staly.
PÍSEŇ O NESTÁLOSTI VOZŮ
Proč svět šoféruje pod bídnou rychlostí?v kterémžto jezdění zde nemá stálosti?
Tak se brzo zvrátí jeho sláva i chvat,
jak se můž' silovůz - jak se můž' těla vůz
každému nabourat!
Více věř puklinám napsaným ve skále
než světu zrádnému, měnivému stále,
který plničký chyb - krátkost na něm trůní,
nezná nic než pohyb, nezná než samohyb,
smrt v své kryje tůni.
Lépe je se svěřit zlému gangsterovi,
než světu bídnému, k štěstí šoférovi,
podvodným marnotám, záhy sešlým v rezu,
jezdění novotám, lítání novotám,
Ďábla vynálezu.
Pohleď, kam se poděl vozejk první slavný,
ten egyptský zlatý, tůze starodávný,
neb římská dvojkolka velmi ozdobená,
Caesarů trojkolka, všecka utěšená!
Kde se ocnul trakař, prvně zrichtovaný,
kde kořistní vozejk, žebry šlichtovaný,
kam se děl vůz Řeků, sličný jako kytka,
kde zkázu svou vzala Tatrů kybitka?
Kde je ten vůz králů, šestikolý v ose,
kampak zmizel onen, válečníky nose,
za festuňk jimž sloužil před branami Troje?
Kam ten, který míval vždy řízení dvoje?
Kde slavná stospřeží, nad jiné vznešená,
kde Indie chlouba, na slonech nešená?
Kde vozy turecké s tepichy bys hledal,
kdepak na arabské k dromedárům sedal?
Kde jsou tahounové, co zvedli zeď ruče,
kde Keltů prknice, sloužíc za obruče?
Kde slavná diligens zašlých potentátů,
kde poštovský cursus, ustavičný v chvatu?
Kde landauer vážný, vozů patriarcha,
kde cestovní bryčka, ekvipážní archa,
kde vrchnosti kočár, kde všechny vozidla
která z chlévů jela i z panského sídla;
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU