logo

Josef Váchal
z knihy PŘÍRODOPIS STRAŠIDEL (1924)


VÍLA, (Peri gratissima, pari proserpinae) je útlá, ze subtilní materie bytost; sdružuje se u větší společnosti, ve které ráda přebývá, tancem a zpěvem dny si ukracujíc: v závoje mlh a par se halí, tu a tam na lesních pasekách a lukách viděna býti může. Mladým lidem je přítelkyní, obzvláště dětem a hezkým dívkám, mnohé dobrodiní jim prokazuje.
     Tanec bývá vášní vil, a mnohdy člověk, byv jimi k tanci vzat, bývá k smrti ušmeykán, třebas to ony s ním dobře myslely.
     Víly, jsouce božského původu, nemohou zlými býti a pouze nevědomost lidská klade jim na vrub činy jiných bytostí zlých, hlavně Freyí. Nestárnouce, neumírají, aniž se rodí, jsouce jednou živy. Panové, a jiná strašidla, uškoditi jim nemohou, nejvýše jich oblíbené k tanci místo všelijak zneřádí, takže jsou nuceny jinam jíti. Krom lidí, ve své společnosti rády mají Elfy a své dobré sestry Rusalky, též i s jinými stíny v přátelství trvají, ač nejraději svým radostem oddávají se samy. Ustavičný úsměv trvá na tváři jejich; jsou sličné a graciesní jako duch jejich: i do vesnic se dostavují, kde radostná událost se stala a novorozence štědře obdarují. Někde jim také "bosorky" říkají – asi proto, že ustavičně bosy chodí a jinde opět cvendy, proto, že se" moti sunt sicut ebrius.

MELUZINA, (Melusina scelerata, Demodexa tristimaniae, kvílnice) bývá nevzhledného lidského těla příšera,kňourající a skučící v komínech za každého silňejšího větru, neškodna lidem jsouc. Plutarch o ní píše: jakmile působnost SYLF pozorovatelna vůči lidským stavením jest, Meluzína se dostaví a jakoby něčím lidským působení větru k zemi srážela. Tu slyšet bývá kvílení, sténání a syčení, také divné bědování, kňourání a fučení, že se z toho lidé až roznemůžou. Dobré je v té chvíli sůl jim sypati, potom dají pokoj drahně času.
     Těla jest Meluzína průhledného a často s deymem z komína zaměněna býti může. Makatedlná není a jen jako nějaký fantom sem tam se občas šoustá.
     Agrippa, že přírodních sil přirozenosti by byla, Wesselius, že ďábelské, pro zlomyslnost svou, píší; myslím, že Agrippa má pravdu, neboť o tom, že by mezi divoženky a tudíž mezi pekelní duplpsice, chronisty o strašidlech píšícími, zařazena byla, nic nevím.
     Mnozí lidé, vidouce Meluzínu na komíně sebou mlátiti a naříkati, o tom, že jednou beyvala ženou, která ztratila dítě, bájí, což ale pravda není. – Někdy vlítne Meluzína i do světnice krbem a tu nejlíp spatřena býti může; je to hlava, kol níž plno pásků jako ze samého kouře nebo deymu jesti, v nejrozmanitějších barvách.
     Člověku, ani zvířatům, Meluzína nikdy neuškodí.

POLEDNICE, (Megera, Matina stimulata) stařenka, dle jiných kyprá a nestoudná mladice, více dětí do roka zahubí než Morana. Dítě, polednicí vylekané, náhle na psotník zmírá, rodičům pověděti neumějíc, čím se vyděsilo.
     Objevuje se času poledního, (od čehož také jméno má,) hlavně v polích a zahradách, může však též i do stavení vlézti.
     Osobuje si právo, o polednách sama venku špacírovati; popuzena proto velice bývá, vidí-li, že krom ní někdo po polích sem tam lajdá a proto se i na člověka odváží.
     Někteří o Polednicích tvrdí, že by sestárlými divoženkami jaksi v pensi byly, ale není tomu tak, neboť jsouce přirozenosti povětrní, se sylfami mnoho společného majíce, od ďábelských šlunder vzdáleny jsou. Proto také od pradávných časů v jednom kraji jedna a táž Polednice se zjevuje a nikdy nestárne. Zaříkati je, nic nepomáhá; zapuzují se od obydlí věchty z hrachovin a kouřem z gladioly.

PERMONÍCI, (Subterraetus, důlní muž) jsou trpaslíci namnoze zlomyslní, v hlubokých těžních jámách a šachtách usazení, kde jak se zdá, i nějakého krále mají.
     Šachetní vodou a průvanem, který v dolech ustavičně fouká, se živí, nikterak se nerozplemeňují a z místa na místo vždy asi po 70 – 100 létech se stěhují.
     Nosí pěkné, staromodní havířské šaty, kutacý verkcajk, kahan, černou na hlavě kukli a pro ukrácení chvíle také dolují.
     S lidmi málokdy ve shodě žijí, větším dílem s havíři na válečné noze stojíce; jedovaté lufty v šachtách zapalují, větrní průduch zacpávají, na dolníky nepěkně pokřikují, ano ani tažným hovadům v dolech pokoje nedají.
     Proti permoníkům, jakožto bytostem přírodním, byť trochu zlomyslným, jakékoli církevní zakročení nic platno není a voda svěcená jim docela dobře chutná. Nelekají se ani sv. kříže, ani elektrik a liftů, v dolech zavedených; a sociální hnutí horníků nijak jim nepřekáží. O permonících četná stará vyprávění slýchati možno, též v novějších u nás dobách mužové spisy svými nad jiné slavní, jako Quido Maria Vyskočil, hojně o Permonících zajímavého rukama napsali. Permoníci své jméno nesou po útvaru permském, protože v něm častěji než v břidle nebo carbonu viděni byli. Deus montium subter est Subterraetus, jak praví Raimondus Lullius.



Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU