Okolo hrobka – bílé zdi.
Pomozte sejmouti víko mi
s rakve! Já musím vylézti!
Já musím stupňovat výkony!
Každý člen lidského rodu chce,
aby nám stoupala produkce
obilí, pícnin a dobytka.
Osnova nové se doby tká.
CAR OSTEN, 1946
Není bez určité symbolické příznačnosti, že první rozsáhlejší ostenovskou publikací se stal právě tento výbor poezie – ani za života nebylo jeho autoru dopřáno pohlédnout na jiná svá vytištěná díla, než na několik málo básní, vydaných v regionálních a studentských časopisech (pravda, pomineme-li podstatně četnější faksimile stránek jeho manuskriptů reprodukovaných u anonymních kasuistik v odborném psychiatrickém tisku).
CAR OSTEN – MUDr. Jan Lukeš (12. 7. 1912, Praha – 25. 8. 1977, Terezín) byl lékařem, spisovatelem, výtvarníkem, hudebním skladatelem, neolingvistou, vynálezcem, matematikem – – – a paranoidním schizofrenikem. Touto diagnózou ho v roce 1946 definitivně ohodnotil prof. Mysliveček za ne zcela jasných okolností; dost možná také proto, aby pomohl z bryndy podivínskému kolegovi, jemuž hrozilo trestní stíhání za jeho politické aktivity (viz MUDr. Jan Lukeš: Co byl Paxistický puč v Praze o vánocích 1945 aneb osudy jednoho českého bojovníka za mír; Pražská imaginace a Lege artis 1991). Ač další vývoj Lukešovy tvorby dostatečně prokázal, že se jednalo daleko spíše o psychopatii než o skutečnou psychózu, nenašel se mezi ošetřujícími lékaři nikdo, kdo by si troufl přehodnotit diagnózu slovutného Myslivečka. Tím spíše, že Lukeš sám v ní (a z ní plynoucím úplném invalidním důchodu) nakonec nalezl určité zalíbení; ba místy se ve svých dílech se svou úředně potvrzenou schizofrenií přímo mazlil.
Ještě před rokem 1950 se o jeho tvorbu a zejména pak o četné umělé jazyky, které Lukeš sestrojil, začal zajímat prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík (1890-1967). Ten byl také původcem všech odborných publikací o Lukešově tvorbě, vydaných v letech 1956-1964; tvůrce sám v nich ovšem figuruje pouze jako „pacient X. Y.". Přesto v první řadě právě Stuchlíkovi dlužno poděkovat za to, že nyní vůbec můžete držet v rukou tuto knihu – bez jeho zaujetí by se z díla Cara Ostena zaručeně nedochoval jediný papír. Stal se také Lukešovým mecenášem – za drobný obnos od něj kupoval sešitky Stuchlíkovy knihovny beletrie, obsahující zrevidované přepisy starších Lukešových prací. Vzniklo tak dvanáct svazků, převážně nekompletních, nicméně dodnes představujících fundament Ostenovy pozůstalosti. Přes neustálé naléhání se však Stuchlíkovi nikdy nepodařilo získat, či třeba jen zahlédnout původní rukopisy.
Po Stuchlíkově smrti pozbyl Lukeš poslední zbytky motivace k čemukoli. Veškeré své nemalé ambice už dávno vnímal jako totálně prohrané a zmařené – ostatně plným právem. Někdejší zázračné dítě ze středostavovské rodiny, později nadějný mladý lékař, pak alespoň tajemný „Vladimír X" – zázračný tvůrce 16 jazyků (jak jej koncem padesátých let překřtily světové bulvární plátky referující obvyklým žurnalistickým způsobem o Stuchlíkových odborných sděleních) skončil ve svých 55 letech jako úplný žebrák, bez přátel a hlavně bez nejmenší naděje na vytouženou slávu a uznání, ve špinavé temné místnosti v přízemí vršovického periferního domku. Invalidní důchod, který ho kdysi zbavil nepříjemné nutnosti pracovat, mu už dávno nestačil ani na holou obživu (v roce 1968 činil 400 Kč!). Zcela zoufalý Lukeš nakonec zavrhl sebevraždu a místo toho napsal sám sobě doporučení k hospitalizaci v Bohnicích a v roce 1970 navždy opustil domov i své milované rukopisy, v jejichž neustálém přepisování (a dosti zásadním redigování) do poslední chvíle pokračoval. Dva roky po té byl přemístěn do domova pro duševně choré v Terezíně, kde roku 1977 zemřel. Jako zcela nemajetný a bez příbuzných byl pohřben do hromadného hrobu v Ústí nad Labem.
Jen o několik let později zaujaly prastaré Stuchlíkovy referáty PhDr. Vladimíra Boreckého, nadšeného badatele v hájemství absurdity a objevitele pitoreskních figurek českých dějin (své studie shrnul v legendárních Mašíblech, dosud publikovaných bohužel jen časopisecky - pozn: knihu nedlouho po dopsání této předmluvy vydalo nakladatelství Hynek). Pracně se dopátral dcery prof. Stuchlíka a objevil u ní pravý poklad – již zmíněné sešity Stuchlíkovy knihovny beletrie, několik dopisů a dalších drobnějších prací, jakož i rozepsanou Stuchlíkovu studii Neofázická polyglotie psychotiků, pojednávající z převážné části o Lukešovi. V roce 1985 tak v časopisu T 85 spatřil světlo světa článek Záhadný pacient profesora Stuchlíka, ve kterém se vůbec poprvé objevily informace o totožnosti, životě a díle Cara Ostena.
Zejména rozsah tvorby působil neuvěřitelně – kromě bezmála dvaceti umělých jazyků (včetně slovníku išovštiny, čítajícího přes 10 000 slov) měl zahrnovat tisíce básní, několik desítek románových svazků, 36 oper a 9 symfonií (a to se ještě Borecký nezmínil o 107 matematických pojednáních a řadě studií z oblasti psychiatrie, psychologie, fyziky a chemie, které měl Lukeš dle svých vlastních slov vypracovat).
Ačkoli jsem byl Ostenem od počátku nadšen, pokládal jsem tyto údaje vždy za naprostou konfabulaci; zejména pak bylo na místě pochybovat o existenci jakýchkoli hudebních skladeb, z nichž prý Lukeš přes četné urgence Stuchlíkovi nikdy neukázal ani notu. Snad jediný člověk, který byl ochoten brát udávaný rozsah Lukešova díla za bernou minci, byl Andrej Stankovič. Měl samozřejmě pravdu.
V roce 1996 se podařilo objevit na půdě domu, kde Lukeš naposledy bydlel, velký balík not, obsahující mimo jiné kompletní klavírní part legendární opery Úderka, jejíž synopsi autor podrobně vylíčil v dopisu Můj život v hudbě (1967), z části publikovaném jak samizdatem, tak později i časopisecky. Co více – ukázalo se, že oproti všem původním předpokladům písemnosti z Lukešova bytu neskončily kompletně ve Sběrných surovinách, ale že dva kufry rukopisů údajně odnesli nějací psychiatři z Bohnic. Skutečně – po dalších peripetiích jsem si nakonec ze sklepení bohnického pavilónu 34 odnesl dvě velké papírové krabice plné navinule páchnoucích a od myší lehce ožraných rukopisů, které jakýmsi zázrakem po celé čtvrtstoletí nikoho nenapadlo v rámci nějaké té Akce Zet vyhodit. Tím se otevřela další etapa ostenovského bádání, která vzhledem k rozsahu a stavu pozůstalosti stále pokračuje.
Přes tyto nové objevy však Ostenovo dílo zůstává (a bohužel se vší pravděpodobností také navždy zůstane) torzem. Nejbolestnější mezeru představuje sedmidílný román Hrabě Jiří Válek, který Lukeš dokončil v roce 1947 a z něhož zbyly jen dva nekompletní díly v pozdějším přepisu pro Stuchlíka. Naopak svůj nejrozsáhlejší opus – jedenáctisvazkovou epopej Dcera vědy, odehrávající se na asteroidu Thetis, podle všeho nikdy nedopsal. Na Thetidu je umístěn i nejzdařilejší dochovaný román Pěšky napříč Marmokojem (1925; poslední přepis 1969), který se díky bohnickému nálezu podařilo zkompletovat a na jehož kritické edici nyní pracuje vydavatelství Lege artis. Dílo pojednává o strastiplném putování skupiny četníků, která se vydá do vzdálené provincie Marmokoj potlačit bolševické povstání. Důkladnost zpracování jazykové, geografické a kulturní pseudofaktografie Thetidy nalezne obdoby snad jedině u Tolkiena; v pozůstalosti se dochovaly dokonce i zlomky thetidské náboženské literatury včetně paralelních překladů do několika místních jazyků; chybí však, bohužel, výše zmíněný podrobný slovník išovštiny.
Z ostatních větších beletristických rukopisů jmenujme alespoň ty, které Osten dokončil a které se zachovaly víceméně kompletní: román Pohádka o lásce a smrti prince Vladimíra (1932); dramata Cirkus Warwick (1931) a Rozpor (1941); rozsáhlý filmový scénář Kristýnino utrpení (1961) a pornografický krvák Sourozenci (1962). Posledním dosud známým Lukešovým manuskriptem je stopadesátistránkový dopis Stuchlíkovi Můj život v hudbě z roku 1967, jehož logická konzistence a neúprosný sebedestruktivní sarkasmus asi nejlépe ze všeho vyvrací jak dvacet let starou Myslivečkovu diagnózu, tak i Stuchlíkovy domněnky, že Lukeš v šedesátých letech už nebyl schopen nic nového vytvořit a jen mechanicky přepisoval své starší práce.
I Lukešovo básnické dílo se dochovalo jen z části – nejkompletněji je, bohužel, zastoupena jeho juvenilní tvorba, která až na ojedinělé výjimky (vzniklé obvykle zásluhou pozdějšího přepracování) opravdu není příliš zdařilá a v tomto výboru z ní také nenajdete ani strofu. Autor ji shrnul do sbírky Pozdravy z Lesbu, která nejenže představuje jediný v úplnosti dochovaný svazek Stuchlíkovy knihovny beletrie, ale zároveň se nachází v bohnickém konvolutu hned ve dvou dalších kompletních exemplářích – originálu z let 1930-32 a pozdějším opisu z roku 1959, obsahujícím četné další ironizující úpravy a doplňky, které v přepisu pro Stuchlíka z let 1956-58 chybí. V původní verzi se jedná převážně o naivní intimní a přírodní lyriku, kterou teprve pozdější redakce místy zdrsnila do civilních až vulgarizujících poloh.
Infantilně hravá jazyková komika jeho nejsvěžejších veršíků krystalizovala ve čtyřicátých letech a charakterizuje ji časté vycpávání rýmů citoslovci, ještě neskeptický egosolismus i absurdizující kontrast politických reálií a hesel s plebejským cynismem. Dobrou ukázkou může být kupříkladu báseň Fantastace z roku 1945:
Já nový svět si buduju.
(Že najed' se macek málo, mňouk.)
V tom novém světě budu – jů!
docela královnou!
Mé převeliké poslání
přijde vhod koňům jistě.
Neb od much budeme po slony
zarudlí komunisté.
Ze společného korýtka
každičký tuto pije.
Požehnán duch buď, ktorý tká
nádherné utopie!
Dlužno podotknout, že dílko pochází ze „sbírky časové lyriky" Když táhly svazy..., sepsané pod pseudonymem „Jan Kallirsch (vulgo Honza – Kolaborant)", obsahující výbor z Lukešových fašistických veršů, zcela příznačně opatřených předmluvou od „Aničky Čarovné", líčící pohnutý osud autora, jehož „šlechetné a dětsky oddané srdce puklo o polednách dne 1. V. 1945, když se dozvěděl z rozhlasu zprávu o smrti Vůdcově".
Poslední jednoznačně datovanou sbírečkou je Lyrický šok z roku 1946, podepsaný poprvé pseudonymem Car Osten, u něhož už Lukeš definitivně setrval (do té doby používal nejrůznějších inkarnací, jako např. Josef Vomáčka Poblanický, Zikmund Sobačevskij, Helena Kalířová-Žitná, Jan Kalíř, Jakub Bukaj či Jan Lukáš – Hagel; pouze poslední dopis Stuchlíkovi z roku 1967 je nadepsán Jóhan Lux, což má ovšem přímou souvislost s jeho obsahem). Z Lyrického šoku také pochází báseň Chvályhodné, použitá jako motto k této předmluvě.
Následující výbor byl pořízen výlučně ze sbírky Za zastřenými okny a jiné básně okolo r. 1938, která byla 8. svazkem Stuchlíkovy knihovny beletrie a nese vročení 1965. V přepisu chybí strany 1–4, 145–148 a celý závěr neznámého rozsahu od strany 249. Jiný exemplář ani původní rukopisy se nezachovaly. Titulní list prvního oddílu je uveden jako „Básně z let 1934/38 (z období autorovy promoce a před okupací)", titul druhého oddílu chybí. Z dobových souvislostí lze soudit, že část obsahu ve skutečnosti vznikla podstatně později, než autor udává; někdy však může jít pouze o následky pozdějších úprav. Sbírka celkem určitě nezachovává slibovanou chronologickou posloupnost (v tomto výboru respektovanou) – totéž ostatně platilo už pro novou Ostenovu redakci Pozdravů z Lesbu.
Oproti výše citovaným ludistním veršům je sbírka Za zastřenými okny podstatně temnější a existenciálnější – těžko však jednoznačně odlišit, co z toho je produktem blazeované dekadence čerstvě promovaného medika a co skutečnou reflexí Lukešova pozdějšího truchlivého osudu. V původních datovaných rukopisech se totiž kromě juvenilií dochovaly pouze básně z let 1941–1946, které jsou spíše lehčího, místy až parodického či pornografického rázu, takže chybí jakékoli objektivní vodítko k přesnému určení datace vzniku básní obsažených v tomto výboru, což ovšem nic nemění na jejich svérázném půvabu.
Česká poezie zajisté nezískává v Ostenovi druhého Březinu či Holana, avšak na piedestalu obskurity může Lukešovo básnické dílo bezesporu významně konkurovat kupříkladu doposud jednoznačně dominujícímu T. R. Fieldovi.
MUDr. Jan Hýsek
Praha, duben 1999
Úvodní strana CARA OSTENA
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU