Logo





UŽ VÁS TAKY VŠECHNO SERE?
kupte si Obrátilův


VELKÝ SLOVNÍK SPROSTÝCH SLOV

A BUDETE TO MOCI VYJÁDŘIT MNOHEM KVĚTNATĚJI!






D O S L O V


Mezi mnoha neprávem opomíjenými osobnostmi české kultury lze stěží najít druhou, která by za sebou zanechala tak jedinečné a rozsáhlé dílo, jako autor tohoto slovníku. Přesto byl za svého života i celé půlstoletí po smrti obklopen naprostým mlčením, a ani po roce 1989 se nenašel nikdo, kdo by náležitě ocenil jeho význam a postavení v našem písemnictví. Budiž tedy hned úvodem konstatováno, že tento muž, který se často podepisoval jen iniciálami K. J. O. nebo pseudonymem Karel Jaroš, byl (mimo jiné) bezpochyby největším českým sběratelem, znalcem a takřka jediným teoretickým badatelem v oblasti verbální erotiky. Literární pornografii obětoval postupně svou kariéru, majetek, své milované sbírky a nakonec i vlastní život.

Karel Jaroslav Obrátil se narodil 2. listopadu 1866 v Hukvaldech na Moravě jako jedno z šesti dětí venkovského učitele a písmáka, po němž zdědil jak povolání, tak lásku ke knihám. Vždy ho přitahovala prohibita – kdyby býval žil o nějakých osmdesát let později, byl by nepochybně nadšeným sběratelem exilové literatury a vydavatelem samizdatů. Už v mládí stačil nashromáždit úctyhodnou kolekci knížek zakázaných podle Koniášova Klíče. Když se v pětatřiceti letech seznámil s existencí erotických tisků, o níž do té doby neměl jako dobře vychovaný muž ani ponětí, zcela propadl svodům této po staletí tradičně proskribované literatury a během dalších let postupně shromáždil jednu z nejunikátnějších evropských sbírek pornografických bibliofilií, kreseb a grafiky.

Tuto sběratelskou vášeň si ovšem nelze představovat jako konzumentské zaujetí zákazníků dnešních pornoshopů. Sám Obrátil to líčí takto: „Nemohu ani z vlastní zkušenosti popříti, že i erotobibliofil, u něhož hraje s počátku jistou roli zvědavost, podléhá, když začne sbírati erotické knihy, více nebo méně motivům sexuálním, ale toto hledisko velmi záhy ustupuje před vyššími zájmy, s nimiž jest spojeno studium erotické literatury a umění. Jak dlouho může také trvati zmíněný sexuální zájem? Přečteš pět, šest erotických knih a shledáš, že je to stále totéž v různých obměnách. Kupuješ a čteš-li pak takové knihy dále, není to pak už jen vzácnost erotik, zachovavších se v původních vydáních nebo vyskytnuvších se v úpravě bibliofilské v novotisku – jsou totiž vskutku bibliofilové, kteří jen z tohoto jediného důvodu takové knihy sbírají – ani to není pak už sexuální zájem, který je poutá k erotickým knihám, nýbrž je to jejich eminentně literární, kulturně-historický a podobný význam, jaký mají spisy právě tohoto druhu, obsahující vedle sexuality i nejrůznější vztahy lidského života a lidské kultury k vita sexualis, a to ve způsobu, jak se to jinak nevyskytuje nikde jinde."

V roce 1906 byl Obrátil pověřen shromážděním a zpracováním národopisného materiálu pro dvě kapitoly nakonec nevydané monografie „Slovácké dítě". Nepublikovatelný erotický folklór, na který přitom narazil, jej do té míry zaujal, že ve sbírání pokračoval dále i mezi dospělými a výsledný materiál pak nabídl prof. dr. Friedrichu Kraussovi, lékaři a zakladateli Musea pro studium pohlavního života ve Vídni, který byl též editorem etnologicko-sexuologické ročenky Anthropophyteia. Dohodli se spolu na vydání separátního svazku věnovaného českým zemím, jakmile se podaří sestavit dostatečně reprezentativní soubor dat, čehož se Obrátil ujal s vervou sobě vlastní.

Už sám fakt, že ctihodný ředitel školy v Uherském Hradišti, jímž se mezitím stal, obchází okolní vesnice, vyptává se na různé „prasárny" a po hospodách si zapisuje sprosté popěvky a nápisy ze záchodů, mu musel vynést přinejmenším pověst podivína. Hlavní katastrofa ho však teprve čekala. V roce 1916 byl zatčen pro velezradu a posléze pro nedostatek důkazů šťastně propuštěn, nicméně vedlejším efektem této události bylo, že z kompromitujících materiálů, které ukryl před domovní prohlídkou v ředitelně a na půdě školy, stačil kdosi odcizit část shromážděných erotických záznamů a po čase je zaslal předsedovi školní rady Benešovi, jenž byl zároveň starostou města. Ten vytáhl do křižácké války proti necudnému vyvrheli, ohrožujícímu mravnost dítek i spořádaných občanů. Ředitel Obrátil se odebral na nucenou dovolenou, dámy mu přestaly odpovídat na pozdrav, známí se ho stranili. Disciplinární řízení se vleklo přes čtyři roky, a ačkoli výsledkem nakonec po třech odvoláních byla plná rehabilitace s pouhým napomenutím, zcela znechucený Obrátil brzy odchází z pracně znovu vydobytého ředitelského postu do výslužby a v roce 1926 se definitivně stěhuje do Prahy.
Ještě na Moravě stačil vydat svůj první významný pornologický tisk – monografii Erotické ex libris (150 výtisků, nákladem vlastním, Vyškov 1924), která dnes představuje asi nejhůře dostupnou ze všech jeho edic. V témže roce také vychází první díl osmisvazkové verze původně šestidílných Dějin prostituce od Pierra Dufoura (Šrámek, Praha 1924-1928). Ty sice Obrátil přeložil už pro nakladatelství Františka Radouška v Uherském Hradišti (1905-1906), ale k tomuto druhému vydání dopsal další dva svazky týkající se nové doby a doplnil většinu ostatních dílů o plody své sběratelské činnosti v podobě velmi důkladných bibliografických dat všech významnějších světových erotik. V roce 1928 se pak objevují Aretinovy Rozkošnické sonety, 1. svazek Obrátilovy nejvýznamnější ediční řady nazvané Kulturně-historické a literární kuriosity. Vyšlo v ní celkem 10 titulů, které z valné části představují nejhodnotnější pornografické edice, jaké kdy byly v češtině vydány; na rozdíl od několika málo tisků Láchových, Čejkových, Pickových, Štyrského či Neumannových, které rovněž podobným způsobem vyčnívaly nad konzumní pornografický škvár, opatřoval totiž Obrátil svá vydání navíc neobyčejně zasvěcenými dějepisnými a bibliografickými komentáři. Vyšla zde mimo jiné legendární Clelandova Fanny Hill (1929) či Mirabeauova Ma Conversion (1929), líčící s velmi neerotickým naturalismem příhody prostituta obšťastňujícího bohaté staré paničky. Méně konzistentní ediční řadu představovaly Orchideje, z nichž za zmínku stojí především Prudhommovy Lesbianky (1930) a Bouchetovy Galantní šprýmy (1931), jedna z historicky prvních sbírek erotických anekdot (pův. vydání 1584). Všechny svazky obou edic vycházely standardně v nákladu 300 číslovaných výtisků a vesměs v Obrátilově vlastním překladu (pod pseudonymem Karel Jaroš).

Vídeňský profesor Krauss mezitím zemřel, takže z projektu uspořádat česká Anthropophyteia s konečnou platností sešlo. Povzbuzen dosavadními edičními úspěchy, rozhodl se Obrátil vydat nashromážděný materiál vlastním nákladem, a v roce 1932 tak spatřil světlo světa první sešit jeho životního díla, nazvaného Kryptadia. Vydávání se protáhlo na léta a stálo autora celé jmění – subskribenti totiž s potěšením odebírali nové sešity, ale jen málokterý z nich se obtěžoval s placením. Obrátil si však plně uvědomoval jedinečnost svého počinu, a tak se v zájmu jeho dokončení odhodlal v roce 1937 k oběti nejtěžší – nabídl své sbírky k prodeji Národnímu museu v Praze. U tehdejšího ředitele knihovny PhDr. Josefa Wolfa nalezl mimořádné porozumění, takže se podařilo uzavřít oboustranně výhodnou dohodu, že za vyplacení větší části skutečné ceny mu sbírka, jako majetek musea, zůstane v doživotní správě. V roce 1938 tedy konečně mohly vyjít další sešity Kryptadií, tentokrát rovnou v podobě trojčísla 9–11 a dvojčísla 12–13; celé dílo pak v následujícím roce završilo poslední dvojčíslo 14–15.

Jestliže se kdysi Obrátilovi zdařilo zachránit své sbírky před c. k. rakouskými úřady, u úřadů německých mu to už neprošlo. V roce 1941 vtrhlo gestapo do jeho bytu Na Cibulce a zabavilo mu převážnou část knihovny – pochopitelně především tu erotickou, protože nacisté pronásledovali pornografii se stejnou horlivostí, s jakou pak zabavené svazky v soukromí hltali, což je ostatně příznačné pro cenzory všech dob. Tato poslední rána osudu Obrátila přivedla do stavu hraničícího s nepříčetností. Kudy chodil, tudy nadával na Hitlera a fašisty, vydával novoročenky a ex libris s výrazně protinacistickým obsahem, a každému, kdo ho znal, bylo takřka nepochopitelné, jak to, že je ještě vůbec na živu, neřkuli na svobodě. Už se zdálo, že se mu jakýmsi zázrakem podaří okupaci přežít, ale 6. března 1945 gestapu přece jen došla trpělivost a odvezlo ho do neblaze proslulé Pečkárny. Dne 5. dubna pak Obrátil zubožený výslechy a mučením umírá na zápal plic ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Pornografie mu – byť zprostředkovaně – zůstala osudnou až do konce.

Zatím jsme vylíčili z dnešního hlediska sice tu nejdůležitější, ale přece jen pouze jednu z tváří mnohostranné Obrátilovy osobnosti. Jeho výchova i profese se odrazily v až obrozenecky osvětářském založení, které projevoval jak ve svých společenských a politických aktivitách, tak v literární, překladatelské, redakční a editorské tvorbě. Uspořádal desítku čítanek, z nichž ta nejúspěšnější – Masarykova – vyšla v šesti vydáních (1911-1937). Byl autorem řady vzdělávacích a lokálně-patriotických publikací – mimo jiné Sokolský katechismus (bratři Chrastinovi, Zubří 1898), Průvodce po Buchlově (Radoušek, Uherské Hradiště 1907), Slovácko Macharovi (nákl. vlastním, Uherské Hradiště 1914), Královské město Uherské Hradiště (Moravská knižnice, Praha 1914), Masaryk na Moravě a na Slovensku (Sobek, Brno 1921) – a také v pozdějších letech vydával vlastním nákladem kromě erotik i zcela konvenční tisky, převážně bibliofilského rázu. Jeho zatčení pro odbojovou činnost za první světové války rozhodně nebylo omylem a při výše zmíněné domovní prohlídce v roce 1941 jen čirou náhodou unikl pozornosti gestapáků balíček výtisků ilegálně vydávaného časopisu V boj! – díky tomu, že ležel na psacím stole všem na očích. Konečně nelze pominout ani jeho významné organizátorské a publicistické aktivity v oblasti bibliofilské – především ve sběratelství ex libris.

Zdá se tedy až nepochopitelné, že osobnost tak statečná a tvořivá, s renesančními zájmy, z nichž naprostá většina byla plně společensky akceptovatelná, se nedočkala sebemenšího ocenění ani v poválečných letech, kdy ještě Obrátilovy někdejší adorace Masaryka a Beneše nebyly kádrovým prohřeškem. Zcela neuvěřitelně působí kupříkladu fakt, že v pramenech Zaorálkových Lidových rčení (Borový, Praha 1947) chybějí Kryptadia, zatímco zde najdeme (byť bez uvedení autora) i Kuriosní slovník Viktora Roubala, vydaný roku 1931 vlastním nákladem v pouhých 30 výtiscích. Ticho tak absolutní už nelze vysvětlit jen pouhou nepřístojností jeho pornologických zálib. Daleko pravděpodobnějším důvodem se dnes jeví, že Obrátil si během života patrně stačil nadělat spoustu zavilých nepřátel, neboť jeho sebezničující upřímnost se zjevně neomezovala jen na hodnocení okupantů, ale uplatňoval ji i v běžném životě více než zdrávo; a co bylo už zcela neodpustitelné – až příliš často míval pravdu. Zahajoval-li kupříkladu svou přednášku k členům Spolku bibliofilů (O některých anglických bibliofilech a trochu i sobě, 1929) výrokem o „spoluobčanech vrabčích mozečků, moralistických filistrech a puritánech", není pochyby, že si to nemalá část přítomných právem vztáhla na sebe. A stejně jako dnes bylo i tehdy zvykem, že právě ti, které podobné jedovatosti nejvíce urážely, byli zároveň těmi, kteří svými veřejnými úsudky de facto rozhodovali o slávě a svým mlčením o zapomnění druhých...

Ani po roce 1989 se situace valně nezměnila, pouze v počátečním nakladatelském boomu se objevily v padesátitisícových nákladech z produkce jakéhosi Monitoru dva čistě merkantilní ohyzdné reprinty obou maupassantovských svazků z edice Kulturně-historických a literárních kuriosit (Neteře paní plukovníkové, 1930/1990 a Příběhy pařížské kokoty, 1932/1991), arciže bez uvedení původu a hlavně bez Obrátilových průvodních poznámek, čímž byla reedice definitivně degradována na vcelku ordinérní tiskovinu „pro trafiky". Šlo nicméně o doposud jedinou příležitost, kdy se mohl i běžný čtenář seznámit s původní podobou Obrátilových pornografických překladů.

Fakt, že jsme se rozhodli zahájit naši reedici Kryptadií vlastně od konce, má jediný, zato velmi dobrý důvod: slovníkový svazek je totiž z obecného hlediska nepochybně tím nejcennějším, co Obrátilovo opus magnum nabízí. Jde o příručku univerzálního významu, nedocenitelnou pro všechny lingvisty a překladatele a důležitou pro každého, koho jen trochu zajímá naše mateřština. Naproti tomu oba předchozí svazky ocení zejména příznivci folklóru a lidové slovesnosti – asi nejtrefněji je kdysi charakterizoval jeden z pražských sběratelů erotik jako „pornografický pendant k Českému roku".

Význam Obrátilova slovníku je o to větší, že v češtině neexistuje naprosto žádné dílo, které by sneslo jen vzdálené srovnání. Dosud nejobsáhlejší relativně příbuznou prací jsou již zmíněná Zaorálkova Lidová rčení, která však programově vypouštějí všechny skatologické pojmy. O čtyřicet let novější Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého (Edice K, Paříž 1988) zase není slovníkem v pravém slova smyslu a svým způsobem má blíž ke Krátkého brožurce Hantýrka pro samouky (SNKLU, Praha 1965), čerpající z dodnes bohužel v úplnosti stále nevydaných materiálů shromážděných prof. Jílkem-Oberpfalcerem. Šmírbuch se už sice sprostým slovům rozhodně nevyhýbá (a dokonce v přehledu literatury uvádí i Kryptadia), avšak jeho zaměření je podobně jako u Zaorálka až příliš široké na technické možnosti jediného autora, takže výsledek je opět méně důkladný, než by bylo žádoucí. Hlavním nedostatkem obou zmíněných publikací však je, že na rozdíl od Obrátila nevycházejí ze skutečného terénního sběru hovorového výraziva, ale pouze excerpují vybranou literaturu. Na opačném konci stojí drobné pokusy o čistě skatologický lexikon – již zmíněný Roubalův Kuriosní slovník a kratičký slovníček, který vyšel v prvním ročníku Štyrského Erotické revue (nákl. vlastním, Praha 1930). Oba jsou v Kryptadiích plně zapracovány a Roubal sám byl ostatně určitě nejpilnějším Obrátilovým spolupracovníkem na tomto díle. Spíše žertovně asi autoři mínili drobounký Zeleného a spol. Najkratší slovník slovenského jazyka (Archa, Bratislava 1991), který nicméně dodnes představuje jediný popřevratový příspěvek ke skatologickému tématu.
Slovníková část Kryptadií jde ovšem podstatně dál – nejedná se o pouhý skatologický slovník, ale o komplexní lexikon spisovných, hovorových, nářečních i staročeských výrazů týkajících se rozmnožování a vyměšování, navíc s četnými exkursy do cizích jazyků a pochopitelně zejména do slovenštiny. Nelze ovšem zároveň nepřiznat, že i Obrátilova důkladnost měla své meze, a to hlavně v nerovnoměrném geografickém zastoupení shromážděného materiálu, v němž jednoznačně dominuje Morava – především Moravské Slovácko – a zásluhou Roubalovou též Praha, zatímco ostatní české kraje jsou zastoupeny málo nebo vůbec ne. Kromě toho při lexikalizaci slangů obecně existují zcela objektivní překážky, které z ní činí práci notně sisyfovskou. Tak kupříkladu originální opisné pojmy, jako je Obrátilem uváděný D 36 (viz str. 33), se vyskytují skoro v každém pracovním kolektivu – často souvisejí s nějakou společnou humornou zkušeností, rychle zanikají a dál se nešíří. Jejich podchycení je tedy čistě náhodné. Největší líheň vulgárních neologismů představuje samozřejmě vojenské a vězeňské prostředí, nově zpracované v sice nepříliš rozsáhlém, ale významném Sukově díle Několik slangových slovníků (Inverze, Praha 1993). V „mužné" atmosféře kasáren a kriminálů už zdařilejší termíny nacházejí lepší živnou půdu k plošnému šíření, ale obvykle mívají jen omezenou životnost – časem se oposlouchají a spontánně vytratí. Sám jsem zažil verbální infekci dvěma kuriosními výrazy pro homosexuála – riťpumpička a kuřbambulák – zavlečenými do vojenského prostředí mladíkem, který přišel z výkonu trestu. Poměrně rychle se rozšířily i po relativně vzdálených útvarech, ale zhruba po půl roce z běžného slovníku vojáků zase vymizely. Transitorní charakter je pro argot vůbec velmi příznačný, což nejlépe dokumentuje právě slovníková část Kryptadií. Mnohé z výrazů v nich obsažených a dříve zjevně zcela běžných se dnes už nepoužívají vůbec, a naopak četné dnes velmi frekventované vulgarismy zde scházejí – namátkou: buzna (homosexuál), nadávky zmrd a píčus a kupodivu i zcela běžné péro (penis; mastit péro – onanovat). Absence soustavné skatologické lingvistiky tak nepochybně češtinu připravila o řadu termínů, které už nikdy nebudou lexikologicky podchyceny.

Mohlo by se samozřejmě zdát, že to koneckonců není velká škoda, avšak nemylme se – bohatost vulgarismů je přímo úměrná bohatosti hovorového jazyka vůbec, a dlužno přiznat, že v posledních desetiletích obé značně upadá. Do téměř absolutní a velmi varovné dokonalosti ostatně dovedli toto oploštění někteří východní Slováci, hovořící tak zvanou „pičovštinou" – tj. jazykem, ve kterém se kromě zájmen, číslovek, spojek a předložek používají pouze deriváty slova „piča". Tak například přátelská prosba ke kamarádovi, aby přestal brnkat na kytaru a podal vám putovní láhev s rumem, vypadá v tomto jazyce takto: „Nepičuj sa tam s tú pičú, ty pičus zpičený, a napičuj mi sem tu piču, do piči!" Dlužno přiznat, že naposledy jsem se s tímto způsobem vyjadřování setkal v osmdesátých letech, ale není důvodu domnívat se, že by vymizel. Jestliže totiž bylo až fascinující pozorovat, jak poměrně složité větné konstrukce lze s pomocí toho jediného slova vytvořit, působila neméně silným dojmem i rychlost nákazy okolí tímto newspeakem (šlo pochopitelně opět o vojenské prostředí).

Proto tedy nepodléhejte panice ani v případě, zmocní-li se tohoto slovníku vaše dítka. Rozhodně se nenaučí mluvit sprostě kvůli němu, ale mohou si z něho výrazně rozšířit slovní zásobu, což je v pozdějším věku může dovést k užitečnému poznání, že i v nevulgárním výrazivu jim čeština nabízí daleko bohatší a zajímavější vyjadřovací prostředky, než jaké nám všem neustále vnucují verbální projevy vesměs pologramotných bardů současného světa.

Praha, květen 1999
MUDr. Jan Hýsek





E D I Č N Í   P O Z N Á M K A.



Reedici Obrátilových Kryptadií zvažovalo vydavatelství Lege artis už od roku 1992. Základním problémem samozřejmě bylo, zda knihu znovu vysadit, nebo zda použít techniky fotoreprintu. Pro první možnost hovořilo to, že by umožňovala snadno odstranit četné tiskové chyby původního vydání. Na druhé straně zde byly značné problémy s verifikací alespoň ověřitelné části citací, nezbytnou pro seriózně pojatou komplexní redakci. Nadto bychom pokládali za nedůsledné připravit takovouto edici a nedoplnit přitom alespoň slovníkovou část o nové pojmy. Bohužel se nám nepovedlo najít nikoho, kdo by se tohoto úkolu dokázal zhostit způsobem třeba jen vzdáleně podobným Obrátilově důslednosti. Když se nám posléze zdařilo získat kromě původního vázaného výtisku ještě intaktní brožovaný exemplář Kryptadií, brali jsme to jako vyšší pokyn vydat knihu reprintem. Tento zdánlivě jednodušší postup měl ovšem jiný háček – jestliže první dva svazky by se ještě hraničně daly vydat i s původními erraty (k prvnímu dílu byla pouhá 3, k druhému 29), vědomé přetištění slovníku se 105 autorem excerpovanými opravami a s více než dvojnásobným počtem dalších zjevných chyb se nám jevilo jako zcela neúnosné. Jelikož slovníkovou část bylo navíc stejně třeba přestránkovat (viz níže), rozhodli jsme se nakonec pro nejpracnější řešení – původní sazbu počítačově rekonstruovat a opravit.
Ve druhé polovině roku 1997 jsme poprvé veřejně oznámili tento náš záměr v edičním plánu na rok 1998. Bohužel ovšem nikoli normálním inzerátem, ale v tehdy oblíbeném almanachu Labyrint, jehož vydavatel Joachim Dvořák trpěl obsedantní potřebou redigovat inzerci, dodávanou mu začasté daleko zkušenějšími nakladatelskými redaktory, než jakým se sám kdy stal. Jeho korekturní zásahy nám byly leckdy zcela nepochopitelné – kupříkladu když odstranil Obrátila jako autora, jindy plynuly z prosté neznalosti, třeba když vyškrtl slovo Kryptadia, které předtím v životě neslyšel. V každém případě konečným důsledkem bylo, že místo původního srozumitelně vyjádřeného nakladatelského záměru vznikl paskvil, z něhož by ani telepat nepochopil, co vlastně máme v úmyslu publikovat.
Tak se stalo, že nic zlého netušíc tehdy Kryptadia nakonec téměř současně vydala i Paseka. Vyvolalo to různé animozity, dnes vesměs dávno zapomenuté. Z původního záměru koeditovat Slovník v roce 2015 spolu s Pasekou ale nakonec sešlo, jelikož ta mezitím ztratila zájem o tento druh publikací, takže znovu začínáme tak, jak jsme v roce 1999 skončili.

Původní vydání Kryptadií vycházelo v klasické kolportážní podobě, tj. v sešitech po pěti arších (80 stranách), určených k pozdějšímu svázání. Prvních osm čísel vyšlo samostatně, zbylých sedm v podobě jednoho troj- a dvou dvojčísel. Sazba a konečná redakce rukopisu tak vznikaly průběžně po dobu sedmi let. Obrátil přitom zjevně podcenil rozsah shromážděného materiálu a koncipoval svá Kryptadia jako dvousvazková; Slovník měl tvořit závěrečnou dvanáctou kapitolu 2. dílu. Těžko dnes říci, jestli v konečné podobě šlo o chybu tiskaře, či zda si autor prostě jen neuvědomil neúnosnost své původní představy – Slovník totiž začíná na straně 449, takže muselo být od počátku zřejmé, že i kdyby zabral třeba pouhých sto stran, bude druhý svazek neúměrně tlustý. Slovníková část však nakonec zbytněla na plných 300 stránek, takže druhý svazek čítal celkem 768 stran, což při použitém druhu papíru přesáhlo meze únosnosti pro běžné knihařské zpracování. K poslednímu dvojčíslu tedy byly přiloženy už tři titulní listy a „Upozornění pp. knihařům", jak mají celé dílo poskládat (a bylo ho vskutku zapotřebí, neboť například třetí svazek začínal v trojčísle 9-11 přesně uprostřed posledního šestnáctistránkového archu, který tak bylo nutno před svázáním rozřezat na volné listy).
V naší opravené edici byla všechna čísla stránek změněna (použitím odpovídající paginace z původních dvou dílů). Byl aktualizován titulní a zcela vypuštěn následující list, který uváděl někdejší XII. oddíl (Slovník), takže současná strana 5 je původní stránkou 451 a vlastní slovník nyní končí na straně 293 (739). Dále jsme vynechali Obrátilův Doslov (s. 741–751), který přesuneme na konec 2. dílu, kde bude jeho umístění logičtější (to nejpodstatnější z něj nicméně parafrázuje náš Doslov). Slovníkovou část tak nyní následuje přímo Poznámka na straně 294 (752) a Vysvětlení zkratek na stranách 295–298 (753–756). Dále byly z pochopitelných důvodů vypuštěny souhrnné obsahy a errata ke všem třem svazkům (757–764 – nepaginováno) a závěrečný dvojlist s tiráží. Doplněn byl naopak Slovníček latinských výrazů, nový Doslov a tato Ediční poznámka. Z Obrátilem podchycených 105 oprav bylo zcela přesně provedeno 99. Ze zbylých šesti se jednu vůbec nepodařilo najít (s. 92/538 řádek 5 zdola: místo „coito" čti „coitu"), jednu jsme nalezli a opravili jinde, než autor uvedl (93/539 ve skutečnosti na str. 92/538 řádek 9 zdola: místo „bdb" čti „bdl") a dvě byly už v originálu správně (165/611 řádek 8 zdola: místo „Pro" čti „Prv" a 264/710 řádek 9 zdola: místo „vezillum" čti „vexilum" – v textu vytištěno jako „vexillum", což je náležitý tvar). Na str. 82/528 řádek 10 shora jsme místo navrhované změny „za bůra" na „za korunu" vložili věcně správné „za 5 korun". Pouze provedení opravy na straně 64/510 – řádek 1 zdola: za „MS" vložit „hovnisko (velké lejno) MS, H." – se ukázalo jako technicky tak komplikované (bývalo by si vyžádalo ruční přelomení nejméně celé následující strany), že jsme nakonec raději „hovnisko" zařadili jako samostatné heslo před „hovniti" (řádek 3 zdola tamtéž). Kromě toho jsme v textu opravili dalších 256 nejzjevnějších překlepů, jejichž soupis zde pokládáme za nadbytečné uvádět (pokud by snad někoho skutečně zajímal, najde jej na našich internetových stránkách jako odkaz na příslušném místě v rubrice Bibliografie). Tento součet ovšem nezahrnuje desítky dalších opravených chyb v interpunkci (čárka místo tečky apod.), které nebylo možné brát jako jednoznačné překlepy, ale spíše jako odraz úrovně polygrafického zpracování knihy.
Kvalita původní sazby a tisku Kryptadií totiž vskutku nebyla valná a v průběhu vydávání se ještě zhoršovala, takže slovníková část je nejdefektnější. Sazba – pomineme-li určité formální nedostatky – výrazně trpěla poškozenými matricemi liter; tisk některých stránek pak nedostatečným nebo nerovnoměrným nanesením tiskové barvy a rozličnými nečistotami. Jak se ukázalo při porovnání zapůjčeného přednostního a obou našich obyčejných exemplářů, byl stejnou měrou postižen celý náklad a pečlivěji nebylo vytištěno ani vydání na lepším papíře. Při počítačovém zpracování jsme tedy stránky museli navíc zbavit nejhrubší špíny a vyretušovat či nahradit nepoškozenými typy z okolního textu stovky, či spíše tisíce obzvlášť defektních liter.
Je ovšem třeba zdůraznit, že přes nesčetné provedené opravy se stále jedná o reprint a že text nebyl řádně a důsledně zkorigován. Až na výjimky, kde se jednalo o zcela zjevný a jednoznačně dekódovatelný překlep, jsme například zásadně nezasahovali do nářečních a staročeských citací, jejichž přesné ověření bylo u autorské části zcela nemožné a u dostupných pramenů by představovalo práci na léta. Neopravovali jsme také žádné z Obrátilem běžně užívaných archaických či méně obvyklých tvarů (např. chlipnost, otěhotniti apod. ), a to ani v těch případech, kdy jich neužíval jednotně. Ponechali jsme rovněž všechny soustavně se vyskytující logické nedůslednosti (kupříkladu neuzavírání závorek vložených bezprostředně před konec jiných závorek, což se v sazbě vyskytuje natolik konstantně, až to budí dojem jakéhosi typografického záměru). Na několika málo místech se také vyskytly zjevné překlepy, u nichž nebylo možné zjistit správnou podobu (např. u neexistující zkratky „Kr." uvedené na str. 169 řádek 13 shora). Konečně posledním nedostatkem zvoleného postupu byla faktická nemožnost zařadit na správné místo v textu Obrátilovy dodatky a doplňky k heslům. Vcelku nicméně věříme, že se nám knihu nakonec podařilo uvést do podoby, která nejenže daleko lépe poslouží dnešnímu čtenáři, ale která by potěšila i jejího autora.

Závěrem dlužno zmínit ještě poslední drobnost – proč zde pořád mluvíme o nějakých Kryptadiích, když knížka, kterou máte v ruce, se vlastně jmenuje úplně jinak. Už při našich prvních dávných úvahách o novém vydání Kryptadií se vynořila otázka jejich názvu, který neříká nic nejen běžnému čtenáři, ale díky mlčení, jímž bylo Obrátilovo dílo pronásledováno, ani čtenáři velmi vzdělanému a sečtělému. Navíc i podtitul „Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu", byť jinak roztomile vystihující autorův distingovaný a poněkud profesionálně deformovaný přístup k věci, působí dnes asi spíše odpudivě a školometsky. Byl tedy vážný důvod k obavám, že při pietním zachování původního názvu dopadneme s novou edicí stejně neslavně, jako kdysi Obrátil, byť z úplně jiných příčin. Zvolili jsme tedy nakonec titul Velký slovník sprostých slov, jehož nabubřelost nám přišla dostačující, aby si knihy i na dnešním přesyceném trhu alespoň pár lidí vůbec všimlo. Navíc tento postup umožnil vytvořit z 3. dílu zcela samostatný celek, takže čtenář, kterého zajímal jen tento slovník, nemusel mít v knihovně osamocenou třetí část „čehosi". Obě úvahy se ukázaly jako správné.
Co se naopak velmi neosvědčilo, bylo slibování dalších svazků Kryptadií. Od záměru jejich vydání jsme sice nikdy neupustili, ale z objektivních i subjektivních důvodů k němu dosud nedošlo. Tentokrát tedy z čiré pověrčivosti nebudeme slibovat vůbec nic – a třeba se něco konečně povede.
Lege artis, 1999 a 2015





Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU