Logo

ČÍSLO 6 (PÁTÉ A POSLEDNÍ V SWN)




Poznámka z ledna 1997:
Toto je pátý papírový Kabaret vydaný v Softwarových novinách 12/1997.



----------------------------------------------


KRADETE II A LOUČENÍ S MANIŠEM



    Tento text jsem psal z té zhruba stovky příspěvků do Softwarových novin spolehlivě nejdéle; první verze je stará skoro tři roky. V konečné podobě z ní zde ovšem zůstal jen titulek; „vzpomínková“ část onoho původního textu je parafrázována v úvodu do archivu a zbytek už mezitím pozbyl na aktuálnosti. Jediné, co zůstalo, je loučení.

    Mám-li sám sobě odpovědět na otázku, proč to loučení trvalo tak dlouho, pak musím upřímně doznat, že mne nenapadá nic kloudného; snad kromě dohadu, že jsem toho Maniše během času začal mít tak nějak rád. A tak jsem jeho pohřeb podvědomě oddaloval a zároveň jsem stále víc a více přestával mít chuť psát o tom, o čem měl být Maniš především – to jest o počítačích. Odtud ti různí Odjinudové a podobné nesmysly; nešlo vlastně o nic jiného, než o pouhou záminku, jak úplně neskoncovat s Manišem.
    Posledním pokusem tohoto druhu se stal Kabaret. Měl jsem původně v úmyslu dotáhnout ho až do Manišových sedmých narozenin, tj. do května příštího roku, ale zejména ve spojení s Internetem se z něj stal ještě daleko větší žrout času, než jakým byly všechny předchozí manišovské aktivity, takže jsem se po dohodě s Petrem Koubským rozhodl ukončit ho už teď. I to je ostatně kulaté výročí – ve vánočním čísle z roku 1991 se totiž odehrála Manišova premiéra na stránkách Softwarových novin.
    Petr se domnívá, že počítače pořád ještě nepřestaly být zajímavé; já osobně soudím, že skutečným nádherným dobrodružstvím byly naposledy za vlády ZX Spectra, což jsem bohužel prošvihl. Manišovská éra byla – jak už se mi tak stává – dobou, během které vše postupně končilo. Dnes už jsou computery pouze kšeft, který je zajímavý jedině tehdy, můžete-li na něm zbohatnout, což ovšem rozhodně není problém těch, kteří o nich píší.
    Současný stav je už zhruba srovnatelný s ostatní spotřební elektronikou, která příčetného člověka podstatněji zajímá jedině tehdy, zvažuje-li, jaký z těch krámů si má koupit. Z praktické zkušenosti mohu říci, že je to stejně jedno; pravá audiofilie slavila triumf naposledy v osmdesátých letech a většina tzv. „high-end“ přístrojů (jak se nyní říká někdejšímu „hi-fi“) ani zdaleka nedosahuje kvality a spolehlivosti svých o deset či dvacet let starších bratříčků. Hlavní starostí výrobců dnes je, kterak zařídit, aby se jejich mašinky nerozpadly dřív, než skončí záruční lhůta, ale ne zas o moc později. U softwaru představuje podobně kardinální problém otázka, jak prodat co nejvíce licencí během krátících se intervalů mezi jednotlivými upgrady a na jakou reklamu nachytat majitele předchozích verzí.
    Kdysi se psávaly články, ba romány o zlých imperialistech, kteří světu zatajili vynález věčné žárovky, punčochy či jiného efemérního předmětu denní potřeby. Sci-fi o tom, že by se někde snažili ututlat fungující software, jsem ještě nečetl. Snad se za tím skrývá všeobecná hluboká empirie, že „fungující software“ je tak nesmyslná kontradikce, že si jej ani v nejbujnější fantasii nelze představit. My však budeme odvážnější a zkusíme to. Řekněme, že by Microsoft vymyslel operační systém tak dokonalý, že na něm nebude už co podstatného zlepšit, že bude konečně fungovat k naprosté spokojenosti i těch největších reptalů. Bude mít Gates zájem uvést ho v takové podobě na trh? Rozhodně nikoli; co by prodával příště?! A přesto jednotlivé programy chtě nechtě (ale daleko spíše nechtě) mají přirozený trend spět k určité formě dokonalosti, protože logika upgradů si to neúprosně vyžaduje. Uživateli dnes a denně nadávajícímu na Windows 95 to sice jistě přijde nepravděpodobné, ale je tomu tak.
    Troufám si dokonce prohlásit, že fáze „dokonalosti“ už nastala. I já totiž pokládám ideu za každých okolností spolehlivě fungujícího softwaru za absurdní. Dokonale fungovat mohly systémy typu Joyce (pro mladší čtenáře – šlo o kdysi velmi oslavovaný počítač na zpracování textu, dodávaný rovnou i s tiskárnou), které budou mít absolutně identický hardware a software od jednoho jediného výrobce. Z podobné pozice nějakou dobu profitoval i Apple (možná právě z toho pramenily legendy o jeho spolehlivosti), ovšem jakmile se musel začít hardwarově přizpůsobovat době a přitom se snažit o autokompatibilitu, začal být stejně nevyzpytatelný jako písíčka. Dnes už žije jenom ze snobských fanoušků, kteří se budou ochotni s vámi kdykoli do krve pohádat, že je to nejlepší počítač na světě; nikdy jsem nepotkal majitele PC, který by byl ochoten říci něco takového o té své „kisně“. Už proto Macy v budoucnu nejspíš nečeká nic dobrého – všechno, co žije jen z fanatismu, nakonec dříve či později skončí.
    Protože žádné „plug and play“ existovat nikdy nebude, je idea fungujícího softwaru skutečně chimérou; i kdyby byl sebedokonalejší, určitě se zrovna na tom vašem počítači najust co chvíli položí. A pokud nebudeme požadovat, aby programy fungovaly, pak musíme přiznat, že mnohé z těch současných se už opravdu blíží dokonalosti. Nové verze se čím dál častěji zabývají doplňováním nepotřebných zbytečností nebo fíglů okopírovaných od konkurence; i tak je však stále složitější vůbec vypotit něco, co by se alespoň na obalu dalo prezentovat jako „new feature“. Nejzřetelněji se tento trend projevuje u kancelářských aplikací a utilit všeho druhu, avšak rezervy v ostatních oblastech se také začínají vůčihledně krátit. Nedostatek nabídky skutečných novinek zatím kompenzuje gigantická, multikanálová reklama, jejímž účelem je psychicky zlomit uživatele, aby si znovu a znovu pořizoval nové verze, ačkoli je vlastně už dávno na nic nepotřebuje a de facto pro něj neznamenají nic než problémy.
    Počítačová publicistika hraje v této reklamě roli možná významnější, než si sama myslí. Jde o jakousi pátou kolonu, která vyráží do širokých koryt mozku předem důkladně propláchnutých placenou reklamou, aby jí dodala punc pravdivosti. Jediným důvodem, proč se kdekoli na světě ještě počítačové časopisy prodávají a ne rozdávají zdarma, je právě zachování oné iluze objektivity – přece vám za vaše peníze nebudou lhát do kapsy!
    Nejde pochopitelně o žádné spiknutí, i když paranoici by si jistě přišli na své. Soudím, že podstatná část celé věci probíhá automaticky a že mnohdy ani největší reklamní bossové vlastně vědomě nechápou dosah svých akcí; jde o intuitivně rozjetý kolos fungující jakýmsi samospádem. Nicméně tím spíše mne právě z těchto důvodů už před několika lety přestalo bavit o softwaru psát. Došlo mi totiž, že i mé domněle kritické články jsou vlastně pouze součástí celé té velké lži, která se kolem počítačového kšeftu vytváří; že naopak právě jejich rádobyotevřenost znamenitě hraje do noty zafixování dojmu, že počítačové časopisy opravdu říkají věci tak, jak jsou. Místo odvážlivcem, který si troufá nahlas říkat, že král je nahý, jsem ve skutečnosti byl nesvéprávným kolečkem stroje dokazujícího krásu vládcových nových šatů; jen místo jedním z klaky jsem byl tím, na koho lze ukázat prstem: „ejhle – u nás smí každý volat, že král je nahý, a to je nejlepší důkaz, že pravdu mají ti, kdo tvrdí, že je oblečený; proč by lhali, když nemusí?!“
    Nejlepším dokladem sterilní samochodnosti celé mašinérie je, že když už se náhodou objeví něco skutečně revolučního, jen se to mechanicky pochválí a jede se dál. Příkladem může být třeba Ventura 7, jediný opravdu zajímavý program, který jsem za poslední dva či tři roky viděl. De facto na něm není nic převratného – jde vlastně jen o to, že se zde setkala preciznost velkého DTP s komfortem běžným v jiných programech pro Windows – nicméně nikdo předtím (a zatím stále ještě ani potom) nic takého neudělal. Přesto recenzenti odbyli „další upgrade“ obvyklými shovívavými pochvalami; u některých jsem měl dokonce pocit, že program ani nenainstalovali – i tak totiž lze bez problémů k počítačové publicistice přistupovat, a pokud by se jí měl někdo na volné noze skutečně uživit, nejspíš by to ani jinak nešlo. Ještě zajímavější je ovšem chování Corelu, který jako by si rovněž ani neuvědomoval, co vlastně vyrobil, a místo bombastické reklamy jen trpně přihlíží, jak si všichni dál kupují PageMaker.
    Zkrátka: z celé kdysi tak dramatické hry se stal pouhý rituální stereotyp, který vlastně nezajímá hráče ani diváky, a také psaní o něm už nemůže být ničím víc, než pouhou rutinou.
    Co jiného tedy zbývá Martinu Manišovi, než „unaven vším v hrobě složit hlavu“?




KRADETE? ONI TAKÉ, PANÍ!



    Článek „Kradete? Ale zajisté!“, který se před více než šesti lety objevil v Computerworldu, byl prvním, pod nímž byl podepsán Martin Maniš, takže jeho druhé pokračování bude tou nejvhodnější tečkou za érou zvrhlého manišismu. Původní text lze dnes nalézt zde, avšak nelze nepřiznat, že se od té doby mnohé změnilo. Kupodivu k lepšímu, a to jak z hlediska výrobců, kteří už i u nás začínají dělat slušné kšefty, tak domácích uživatelů, pro které vzhledem k inflaci přestaly být legální programy až tak nedostupné, jako byly tehdy.
    Ne všechno je ovšem takové, jaké by mohlo a mělo být. Vezměme si třeba BSA (Bolavý Strup Automatizace, Bojovní Soudruzi Američané, Brigáda Softwarové Abstinence – nic chytřejšího jsem neslyšel – buď už málo přijdu mezi lidi, nebo BSA dohromady nikoho nezajímá, nebo už Češi ztratili druhdy znamenitý talent náležitě dekódovat zkratky). Tato organizace by zajisté mohla být bohulibou institucí, kdyby se zabývala tím, čím by měla, to jest především odhalováním obchodu s falzifikáty distribučních verzí softwaru. V této oblasti totiž uniká výrobcům reálný a naprosto neoddiskutovatelný zisk, který jim plným právem náleží. To se pochopitelně týká rovněž u nás asi podstatně častějšího prodeje multiinstalací z jediné diskety, či případně „prodeje legálního programu“ jeho prostou instalací na disk.
    Rovněž postih komerčně zaměřených hackerů je zajisté plně na místě; řada filutů dnes nabízí celé kolekce cédéček přecpaných softwarem, často tematicky srovnaným (např. CAD, DTP, ale nejčastěji pochopitelně hry), kus za 500–1500 Kč. Zde už sice nejde o bezprostřední únik zisku – zákazníci hackerů by si legální verze za plné ceny v naprosté většině případů nekoupili, nicméně hackeři tohoto typu nejsou žádní anarchističtí snílkové protestující proti společenským konvencím, ale sprostí kšeftaři s kradeným zbožím.
    V poslední době však BSA začala stále častěji vyhrožovat postihem za prosté nelegální užívání softwaru nejen velkým firmám a hackerům, ale i fyzickým osobám a domácím uživatelům. Nedávno dokonce, lze-li věřit tisku, odsoudili nějakého ubožáka, že „na svůj domácí počítač prokazatelně kopíroval, a pak na něm neoprávněně používal kopie programových produktů firem (atd.)“. No krucifix – to už může BSA opravdu vyrazit na tažení od domu k domu a zavřít každého, kdo má počítač. S výjimkou vybavení úplných ignorantů, kteří koupili mašinu s nainstalovaným softwarem, do něhož si netroufli ani sáhnout, v této zemi zcela spolehlivě neexistuje jediný počítač, na kterém by nějaký ten nelegálně zkopírovaný a občas použitý software nebyl! A ježto pod lampou bývá největší tma, zatraceně by mne zajímalo, jak by dopadla přepadovka v kancelářích BSA; nevěřím tomu, že by se tam přinejmenším nějaký ilegálně používaný shareware nenašel!
    Ačkoli vlastně – shareware tyhle pány nezajímá. Je zajímají toliko „programové produkty firem“, které si BSA vydržují. A to je právě jedna z věcí, které se mi na tom tak hnusí. Po čtyřiceti letech prožitých v této zemi nemůžu – jak většina z nás – fízly ani vystát. A bohužel to, co teď BSA předvádí, těžko nazvat jiným jménem. Nejde o skutečné policajty, ale o samozvané ochránce obchodních zájmů těch nejzazobanějších bossů celého světa; zkrátka: zloděj honí zloděje! A tito lidé se nestydí náhodně vybrat ze statisíců „pachatelů“ pár nešťastných exemplárně potrestaných obětí, kterými budou moci mávat a vyhrožovat, že tak může dopadnout každý. Pokud chtějí i nelevicově orientovaným voličům předvést zahnívající kapitalismus v celé jeho blivé kráse a spravedlnosti, pak se jim to nepochybně daří.

Několik postulátů na závěr:
    1. Koncoví uživatelé kradou software proto, že jeho výrobci kradou také, když stále udržují vysloveně lichvářské ceny z dob, kdy software byl výlučným, malosériovým zbožím. Ani skutečnost, že jen díky kosmicky nadsazené cenové hladině mohou přežívat i malé firmy, tuto politiku neomlouvá – kvůli tomu to velké firmy rozhodně nedělají, je zajímají pouze prachy, přesněji řečeno obrovské balíky prachů.
    2. Ilegální domácí používání softwaru je ve skutečnosti v nejbytostnějším zájmu všech počítačových firem; dnešní ilegální uživatel je jejich zítřejší zákazník. Určitě si to velmi dobře uvědomují, a proto nikdy nepodniknou žádné globálnější akce. Začínají-li se však nyní místo propagandistických a výchovných kampaní uchylovat k exemplárním postihům, možná to přece jen cosi značí.
    3. Možná si už totiž uvědomují, že jim začíná téci do bot; že éra obrovských balíků prachů pomalu, leč nezadržitelně spěje ke konci a že je třeba ještě urvat, co se dá. Jednoho krásného rána totiž mohou zjistit, že najednou už koncovému uživateli nedokážou prodat jediný bit.
    4. Třeba to přijde dřív, než si i ti největší skeptici představují, třeba to ještě nějakou desítku let vydrží, ale zákonitě to jednou přijít musí. Nechme se překvapit.



STŘEŠOVICKÁ PÍSMOLIJNA POTŘETÍ



    Typokatalog 98 čítá 190 řezů převážně původních písem. Bude-li to tímto tempem pokračovat, dostane se možná 1. střešovická písmolijna do Guinnessovy knihy rekordů. Spíš ale ne – copak Guinnesse zajímá nějaká typografie? Ještě tak kdo spolyká víc marinovaných hlemýžďů stoje na hlavě na zábradlí Nuselského mostu – to by se snad udalo, ale typografie...?

Koho vlastně dnes zajímá taková typografie – zeptal jsem se onehdy majitele a jediného zaměstnance 1. střešovické písmolijny Františka Štorma.

    Koho zajímá typografie? To je ale blbá otázka! Jak to můžu vědět?

Dobře, mistře, tak začneme trochu konvenčněji. Co je, podle tebe, největším současným problémem typografie obecně a počítačové zvlášť?

    Lidi!

Co jiného? Za všechno co lidi dělají, můžou lidi...

    Ne, počkej. Tys to taky vždycky sváděl hlavně na počítače. Problém ale není v profanaci techniky, jak jsme se původně domnívali, ale v absenci informací a lidí ochotných a schopných je poskytnout. Za to, že dnes většina počítačových „sazečů“ neumí sázet, nemůžou oni, ale prostý fakt, že jim nikdo v dobrém úmyslu neřekne, jak to mají správně dělat. Oni by se často sami rádi někde vzdělali, ale nemají kde. Místo toho se vytvářejí všelijaké „typodesign kluby“, jakási „elita“, která si sice osobuje právo soudit, co je dobré a co je špatné, ale není nikdo, kdo by těm tisícům operátorů vysvětlil naprosté základy profese, která pro ně obvykle není nativním povoláním, ale něčím, co dělají jen jako práci na kšeft. Praktičtí typografové pro ně nic nepíšou, protože na to nemají čas (já taky ne!), a teoretici se věnují spíše výtvarné stránce věci, což se projevuje tendencí sdružovat se s výtvarníky do zmíněných klubů či stolních společností, z čehož nakonec vzejdou nanejvýš různé barevné, drahé a úplně nesmyslné ročenky. Což, mimochodem, pramení z názoru, který se s oblibou razí i na UMPRUM, a sice že kniha je především výtvarný „objekt“. To je prostě úplná pitomost – copak ti klempíř udělá okap jako výtvarné dílo?!

Ale jo, od toho tady byla „umělecká řemesla“... taková ta bolševická úlitba mindrákům dělnické třídy. Ale nevím, jestli kdy nějakému kováři zvedlo sebevědomí, že byl navíc ještě uměleckej...

    No, každopádně na Západě podobné estetické předsudky nemají; tam je typografie prostě řemeslo. Starý pan Zapf dodnes přednáší v Německu na technice, a ne na nějaké umělecké škole. Mají tam vlastní tiskárnu a dělají tak nádherné knížky, o jakých se tady nikomu ani nezdá!
    Naši současní sazeči – „détépáci“ – to už prostě není ta sorta řemeslníků, kteří dřív byli v tiskárnách. A ani nemůžou být. Tady se na jedné straně vytvářejí ony ročenky a různé rádobyumělecké tisky, které si pak ta elita vzájemně odmění různými cenami a uznáními, a na druhé straně zbývajících 99,9 % publikací je prostě zboží, u kterého nakladatelé od grafika chtějí jen „obálku, aby se to prodalo“, a nic jiného je absolutně nezajímá. Obyčejná pěkná knížka úplně zmizela.

To ale souvisí i s technickými možnostmi, ne?

    Do jisté míry snad. Samozřejmě – hrozně chybí knihtisk. To si každý může vyzkoušet: když bude číst starší knížku tištěnou z výšky, unaví se daleko pomaleji, než u dnešních publikací. Ofset vždycky bude šedivý a placatý, ale řešením nejsou ani polymerové štočky udělané z počítačové sazby - odhlédneme-li od ceny, pořád je to prostě příliš přesné, jako automatický bubeník; chybí tomu ty polidšťující drobné nepravidelnosti. Uvítal bych, kdyby někdo udělal prográmek, který by hotovou, normálně vysazenou stránku nějak zašmodrchal, aby litery měly různý tlak, různou šeď apod. Dalším negativním aspektem je i to, že postscriptová písmenka jsou pro všechny velikosti dělaná jako jedna matrice, jeden jediný obrysový font, který se zvětšuje a zmenšuje. Naproti tomu u knihtisku se řezala každá velikost zvlášť, mnohdy i rukou jiného řemeslníka. Ve větších velikostech tak písmo mělo jiné proporce, střední výšku mínusek, jiný kontrast duktů... prostě byla tam spousta fines, které vyplývaly z ruční práce a které počítačová typografie nemůže nikdy napodobit.
    Na druhé straně i tak se pořád ještě s trochu vkusu a citu dá udělat spousta věcí. Chce to jenom tu neuměleckou, ale také „neobálkovou“ řemeslnou rutinu a prostotu. Nebalit všechno do lamina, nechat působit obyčejný papír a jeho strukturu, tvar místo barev... Nejhorší ale je, že ta dnešní zvěrstva lidem nejenom nevadí a že je chtějí; jim se dokonce už přestalo líbit to, co je skutečně hezké. Vzniká tak jakási úplně nová estetika; dokonce už to má i ve světovém měřítku svoje věrozvěsty, kteří o tom píšou knihy; ty nejneschopnější části oněch zmiňovaných „elit“ prostě dělají ze své impotence normu!

Pak se ovšem naskýtá otázka, jestli už naopak my nejsme mimo mísu. Hezké a ošklivé jsou pojmy, které existují jen z hlediska průměru; subjektivně je sice můžeme definovat, ale ne už používat jako obecné měřítko.

    Ne, prostě se holt musíme smířit s tím, že se náš vkus nekryje s gustem většiny obyvatelstva, ale to pro mne ještě není důvod, abych pochyboval o tom, co je hezké a co hnusné.

Vzhledem k tomu, že tvoje písma jsou poslední dobou k vidění skoro všude, tak bych to s tou výlučností zas tak nepřeháněl.

    No, musím přiznat, že Jannon na reklamě EuroTelu mě nějak moc nenadchl, ale taky jsem to musel překousnout. Koneckonců já ty písma prodávám a nemůžu už dál zasahovat do toho, co s nima lidi udělají...

Abychom ale dospěli také k něčemu pozitivnímu – co bys vzkázal normálnímu uživateli, nepostiženému typografií, ale nucenému se jí čas od času prakticky zabývat?

    V zásadě především to, ať si nevšímá těch moderních příruček o počítačové typografii, protože jde většinou o balast vytvořený těmi různými „elitami“... no, nebudeme jmenovat. Jsou v nich naprosto zavádějící informace, které vůbec neplatí; pokud už chtějí něco číst, tak třeba Krásné písmo od Muziky, ale spíš ať si všímají, jak se ty věci dělaly dřív. Ať co nejčastěji berou do ruky knížky a časopisy z dob knihtisku, kdy ještě řemeslníci fungovali.
    Pokud jde o samotnou sazbu, tak prostě platí, že pokud se spolehnou na software, nebude to stát nikdy za nic – sazba je prostě ruční práce a důkladné korektury – včetně grafických – někdo udělat musí, jinak to prostě budou jenom nějaká písmenka. A ať se řídí citem, a pokud ho nemají, nebo nejsou schopni si ho studiem starších tisků vypěstovat, ať jdou raději včas od válu.

A jaká mají používat písma - teda kromě tvejch....?

    Jasně – abych konečně zbohatnul! – Každý výtvarný redaktor mi potvrdí, že v životě potřebuje nějakých pět písem, ostatní jsou jen pro výjimečné příležitosti. Nějaké bezpatkové a patkové textové, jedno trošku rozšířené typu Century Schoolbook a pak nějaké tučné na titulky. Takových písem je spousta – každý si může vybrat nějakou alternativu k Helvetice či Timesu, ale taky může klidně používat ten Times, to není důležité – tedy pokud to zrovna není ten zprzněnej Times New Roman z Windows! Ať si každý vybere, co se mu líbí, a u toho už může klidně zůstat. Asi bych to neměl říkat, ale v prostém množství fontů dobrá typografie opravdu nespočívá.

Pobrobné informace o nabídce 1. střešovické písmolijny najdete zde.





FONTY, FONTY A JEŠTĚ FONTY



    Ačkoli cédéčka plná fontů z vás rozhodně typografa neudělají, je více než vhodné – pakliže se písmenky hodláte alespoň trochu seriózně zabývat – mít po ruce zásobu pro každou příležitost. Většinu z těch písem určitě nikdy v životě nepoužijete; někdy však může prostý fakt, že zrovna máte po ruce ten jeden jediný potřebný řez, rozhodnout o tom, že dostanete zakázku, kterou by vám jinak vyfoukla konkurence. Samozřejmě že i těm, kteří se komerční sazbou vůbec nezabývají, se dobrá banka fontů může při nejrůznějších příležitostech zúročit, ovšem v jejich případech bude nejspíš z větší části kradená.

    Profesionálové ve světě mají na výběr nesčetná kvanta fontů různých výrobců; za „profi“ kvalitu se ovšem náležitě platí. Tak třeba Adobe Font Folio – cédéčko obsahující 2100 řezů – vyjde bratru na nějakých 10.000 dolarů (Amos ho u nás nabízí za cca 350.000 Kč). Pro snoby, kteří potřebují demonstrovat svou příslušnost k typografické high society, jsou samozřejmě k dispozici i písma ještě mnohem dražších a prestižnějších výrobců; ta se ovšem u nás nikdo ani nepokusil prodávat. Naproti tomu existuje obrovské množství laciných či freewarových fontů. Odhaduje se, že doposud bylo digitalizováno přes 20.000 písem; skutečná nabídka však bude několikanásobně větší, protože mnohé řezy se liší pouze názvy; v oblasti sharewaru se lze dokonce setkat i s odlišným pojmenováním jednotlivých vývojových stadií téhož fontu.
    V našich krajích nám to bratr Hus poněkud zkomplikoval, nebo – chcete-li – zjednodušil, takže nabídka je nepoměrně menší, ba chudičká. Pomineme-li různé starší kreace, jejichž legálnost byla obecně vzato přinejmenším pochybná, zbyde toho opravdu pramálo. Z kolekce Adobe byla zatím lokalizována jen menší část a po cca 2500 Kč za jedno čtyřřezové písmo rozhodně nejde o investici pro každého. Rovněž ambice firmy URW, s nimiž uváděla na trh svých cca 500 EE řezů na CD EuroWorks, zůstaly asi nenaplněny, a to i přesto, že za nějakých 40–50 tisíc Kč (cca 100 Kč za řez) to vlastně nebylo relativně ani tak moc drahé.
    Podobné monstrózní balíky písem nemají jiný smysl, než že uživateli poskytují pohotovou možnost volby, jinak je samozřejmě zcela absurdní, že by za život stačil použít třeba jen polovinu té záplavy fontů. Z této logiky také vyplynula nezbytnost prodávat podobné archivy za zlomek ceny prostého násobku počtu řezů a ceny kusové. Mezitím však přišel Corel a postavil tuto logiku na hlavu tím, že začal ke svým programům – nikoli ovšem u nás – přidávat obrovská kvanta fontů prakticky úplně zadarmo, za což ho jistě všichni profesionální typodesignéři musí milovat láskou horoucí. Tento přístup jinde už asi úplně zlikvidoval možnost prodat jakýkoli dražší font normálnímu koncovému uživateli: i kdyby Adobe zlevnilo své Font Folio třeba jen na 500 dolarů, lidé, rozmazlení tím, že naposledy už i k obyčejnému WordPerfectu dostanou tisícovku celkem obstojných řezů zdarma, si ho stejně nekoupí. Paradoxně se tak díky kanadskému dumpingu petrifikovaly poměrně značné ceny profesionálních fontů, které tím pádem nadále zůstávají vyhrazeny skutečným profesionálům, respektive těm úspěšnějším a movitějším profesionálům.
    U nás je situace poněkud odlišná. Corel zatím k lokalizovaným verzím, kterých je ostatně jako šafránu, přidává pouhou stovku fontů, zato však velmi dobře lokalizovaných; nejlevnější způsob, jak se k nim dostat (ovšem pouze k truetypovým podobám), představuje česká verze PrintHousu (viz minulý Kabaret). Kompletnější lokalizace z dílny DTP Studia (922 řezů) stojí dalších cca 8000 Kč, avšak kvalita jejího provedení je více než pochybná, jak si ostatně níže předvedeme. Exklusivní TypoKatalog 1. střešovické písmolijny je už svou cenou (cca 25.000 Kč za komplet) určen profesionálům, stejně jako již zmíněné cédéčko URW EuroWorks. Možnosti českého domácího uživatele, jak se legálně dostat k většímu množství fontů, jsou tedy opravdu velmi omezené; nejzajímavější z nich asi momentálně představuje



Fontotéka 2.4

    Jedná se o vedlejší produkt rozdělané a nakonec nerealizované lokalizace Corel Draw, takže obsahem cédéčka je převážná část písem Bitstreamu dodávaných k Draw 5; celkem 618 řezů. Naskýtá se otázka, proč by si měl kdo kupovat Fontotéku za nějakých 9000 Kč, když o tisícovku levněji dostane od DTP Studia přes 900 písem k pozdějším corelovským produktům. Pro neprofesionální uživatele bude asi tím nejpádnějším důvodem prostý fakt, že Fontotéka obsahuje jak postsriptové, tak truetypové varianty (ty dokonce ve dvou verzích: pro WIN 3.1 a pro WIN 95 a NT), zatímco lokalizace DTP Studia se zaměřila výhradně na postscript, který většina současných písíčkářů vůbec nezná. Pro amatéry i profesionály pak bude podstatné, že fonty EXE jsou prostě lépe udělané.
    Hlavním problémem všech počeštěných písem je, že lokalizaci neprovádějí typografové, ale programátoři. Optimální variantou by pochopitelně bylo, kdyby na oháčkování a očárkování mohl dohlížet původní autor písma; ten však v mnoha případech bývá již desítky, ba stovky let mrtev. Nezbývá tedy, než použít vlastního vkusu, a v tom právě mnohdy bývá skryt nemalý zádrhel.
    V případě DTP Studia se ovšem nejedná o špatný vkus, ale o špatně vymyšlenou mechanickou rutinu, použitou bez ohledu na to, zda je či není únosná. Pomineme-li některé další drobné nedostatky, jeví se jako největší hříchy zdejších lokalizačních snah vysoká písmena s nabodeníčky a kerning.

    Nabodeníčka jako taková jsou jedním z nejsamoúčelnějších a nejpitomějších nesmyslů, jaký kdy kdo vymyslel od časů klínových a obrázkových písem. Nejsou a nikdy nebyla žádným zjednodušením! Pro ruční psaní znamenají nutnost přerušit slovo, udělat nad ním znaménko a vrátit se zpátky do řádku; krasopisci to řešili tak, že napřed slovo dopsali a pak se vrátili zpět a ošňořili ho nabodeníčky. Bývalo by vpravdě daleko praktičtější, kdyby se místo háčků a čárek důsledně zavedlo prosté zdvojení hlásky; jen si to zkuste a snadno si ověříte, že napsat ve slově cc nebo aa je daleko snadnější a rychlejší než č nebo á. Pro všechno mechanizované psaní a rozmnožování textů pak háčky a čárky znamenaly nutnost pokaždé znovu a znovu předělávat cizí stroje na naši šílenou abecedu; naposledy nás to bude čekat. až budeme učit hlasové vstupy rozeznávat, že stejně znějící d ve slově dílo a ď ve slově ďas jsou dvě úplně různá písmenka. Pro typografii pak tento absurdní experiment znamenal a znamená, že některá slova v češtině nelze vysadit jinak než hnusně.
    Týká se to především slov obsahujících malé ď, ť a ľ. Máte-li fonty od DTP Studia, pak bez výjimky všech; používáte-li písem od EXE (a popravdě řečeno i od většiny ostatních výrobců), pak jde jen o ta slova, kde za ď, ť nebo ľ následuje další vysoká litera. Dovolím si ještě jednou citovat Frantu Štorma: „jediným způsobem, jak hezky vysadit slovo loďka, je nahradit ho výrazem malá loď.“ Problém je samozřejmě výrazný pouze u velkých a tučných liter, v normálním textu se, jak vidíte, zcela ztratí.
    DTP Studio používá k oháčkování ď, ť a ľ znaku pro čárku (respektive apostrof) v plné velikosti (viz obrázky). Následkem toho je většina jím lokalizovaných písem pro rutinní použití zcela k nepotřebě; něco takového totiž nelze přehlédnout a tolerovat ani u malých velikostí v textovém bloku. Pokud už některé z písem tento masakr bez úhony přežilo (týká se především skriptů a těch řezů, kde byl apostrof náhodou navržen dostatečně gracilně), pořád zbývá druhý problém, a sice chybějící kerning. DTP Studio totiž u zmíněných tří znaků definuje šířku kuželky jako větší než obrys písmena s nabodeníčkem, následkem čehož je za ď, ť a ľ následovanými písmenem poloviční výšky vždy naprosto neúnosně dlouhá mezera. To by samozřejmě teoreticky bylo možné řešit definicí příslušných kerningových párů. Metrické soubory z produkce DTP Studia však – alespoň podle namátkového ohledání – neobsahují jediný český znak, včetně záležitosti tak základní, jako je třeba pár „VÁ“!
    EXE používá u ď, ť a ľ apostrofů alespoň uměřeně zmenšených (klasická řezaná písma zde ovšem často mívala individuální znak trochu jiného, obvykle užšího tvaru) a problém s velkou mezerou za těmito písmeny vyřešilo zúžením kuželky (jinak řečeno: háček, respektive apostrof, přečnívá do prostoru pro následující písmenko). Jak je patrno z obrázků, poskytuje tento způsob vcelku uspokojivé výsledky, následuje-li písmeno poloviční výšky. Běda ale, pokud se za ď, ť nebo ľ ocitne kupříkladu k (viz obrázek textu „loďka“), nebo třeba jen vykřičník či uvozovky. V tu chvíli se háček beznadějně slije s dalším znakem a výsledek je opět zcela tristní. Přesto je však asi třeba dát tomuto postupu přednost zejména u fontů neurčených pro profesionální sazbu, protože slitek lze snadno vyřešit vložením mezery, kterou je možno zmenšením velikosti fontu zúžit i u těch nejprimitivnějších editorů, zatímco zvětšovat proklad mezi znaky umějí jen nejvyspělejší programy typu MS Wordu či WordPerfectu.
    Problém by samozřejmě opět vyřešily náležité kerningové páry (arciže nikoli u levných texteditorů, tam se to prostě jinak než manuálně řešit nedá). Ačkoli EXE je v tomto směru důkladnější než DTP Studio, ani v jeho případě nejsou výsledky zrovna ideální. Jedním dechem budiž ovšem řečeno, že opravdu dobře a promyšleně napsaný kerning pro český font jsem ještě neviděl. Dokonce ani Štormovy fonty nejsou optimální – párů mají sice hodně (až kolem 2000), ale mnohé z nich jsou zcela zbytečné a jiné naopak pořád chybějí. Pokud bychom si měli hrát na školu, dostalo by DTP Studio sotva čtyřku za snahu; EXE a URW trojku; Štorm a Corel (viz níže) dvojku, ale jednička žádná!
    Pro srovnání: Century Schoolbook, tedy zcela základní písmo určené pro textovou sazbu, má v podání DTP Studia pouhých 199 kerningových párů, u EXE 637, u URW 512 a u Corelu jich je 990. Nezáleží pochopitelně jen na počtu, ale také na skladbě (odmyslíme-li vlastní provedení). Ta byla nejpromyšlenější opět u Corelu a velmi zdařilá u URW, méně uspokojivá u EXE (zcela zbytečné páry typu Řö, ČŠ apod.) a zcela nedostatečná u DTP Studia (není zastoupen ani jediný znak s nabodeníčkem). Hodnocený font URW ovšem pochází ze stařičké první verze EuroWorks; novější jsem nikdy ani neviděl, takže mezitím už může být všechno jinak a lépe; pokud tomu tak skutečně je, distributorům se hluboce omlouvám – hodnocení produkce URW není předmětem tohoto článku a zmínka o jejich písmu se zde ocitla pouze proto, že bylo náhodou zrovna po ruce a umožňovalo relevantní komparaci.
    Výše zmiňované české fonty dodávané Corelem k jeho původním lokalizovaným produktům (Draw 6, WP 6 a nejspíš i 7, PrintHouse CZ) a kupodivu také k originální Ventuře 7 sice také mají u ď, ť a ľ zbytečně širokou kuželku, avšak v bohatém kerningu se alespoň vyskytují nejčastější kombinace s ď, a co hlavně: háčky našich tří kritických písmen jsou vesměs zcela uměřené velikosti. Teprve při psaní této recenze jsem se dostal k tomu, abych si tento nenápadný balíček podrobněji prohlédl a se značným překvapením jsem zjistil, že patří k nejkvalitněji lokalizovaným fontům na našem trhu – věčná škoda, že jich Corel udělal pouhou stovku a ještě větší, že vzhledem k jeho dosavadnímu přístupu se nášupu nejspíš hned tak nedočkáme.

    Ačkoli cédéčko DTP Studia s lokalizovanými písmy Corelu už nějaký ten rok vlastním, nikdy jsem z něj nepoužil pro běžnou sazbu jediný řez a jen asi ve dvou případech jsem hrábl po nějakých titulkových fontech. Smysl celé záležitosti jsem spatřoval pouze v tom, že v nouzi nejvyšší by si oprava potřebného písma vyžádala rozhodně méně času a energie, než kompletní doplnění všech znaků s nabodeníčky do původní verze. To ale opravdu není onen druh kutilství, který by bylo možné žádat od běžného uživatele, nota bene pak za ty peníze.
    DTP Studio na to už přišlo také a uvedlo na trh svůj bestseller Písma, loga, symboly. Nová verze obsahuje dokonce už 250 lokalizovaných freewarových fontů a stojí 750 Kč, což je po třech korunách za řez opravdu dosud největší dumping v našich krajích. Písma jsou ovšem často primárně dosti diskutabilní kvality, přičemž jejich lokalizace probíhala v intencích běžných postupů DTP Studia (leda snad s tím rozdílem, že tentokrát se tu už ani nesnažili předstírat nějaký kerning), takže výsledek je plně relevantní ceně. Přesto pro nenáročné uživatele může jít o pravý poklad a profesionálové také nepohrdnou – za ty peníze – případným rozšířením výběru zcela příležitostných akcidenčních písem.
    Nicméně nejzajímavější na celé věci jsou potenciální právní problémy, které postup DTP Studia přinesl. Ačkoli si samozřejmě netrouflo freewarové fonty natvrdo copyrightovat, přece jen v hlavním adresáři najdeme soubor s poznámkou: „Základ tvoří freeware písma, avšak lokalizace je autorským dílem. Práva na jeho šíření vlastní DTP Studio s.r.o. Lokalizovaná písma není dovoleno použít k a) vytvoření, nebo b) začlenění do produktu, který by byl podobný produktu Loga, písma, symboly (tedy měl by charakter knihovny písem).“ Principem freewaru je ovšem právě to, že na jeho šíření si nikdo nemůže uzurpovat žádná práva, ať už na něm něco změnil nebo ne, a opačný postup je naopak porušováním autorských práv původce, který svůj program určil k tomu, aby byl za všech okolností volně šiřitelný bez jakýchkoli dalších výhrad. Ježto předpokládám, že naše zákonodárství s ničím podobným ve snu nepočítalo, mohl by případný spor DTP Studia s nějakým vykukem, který by se rozhodl jejich dílko nějak reeditovat a prodávat za polovic, docela slušně zaměstnat naše počítačově-právní experty.

    Jinak však můžeme uzavřít, že Fontotéka firmy EXE je investicí, poskytující v současné době asi nejuspokojivější poměr ceny ke kvalitě. Cca 15 Kč za řez, který lze beze studu použít i v profesionálně se tvářící sazbě, opravdu není mnoho.


Věnoval výrobce:
EXE, spol. s. r. o., Bratislava
pražské zastoupení: (02) 612 18 071
http://www.exe.sk



A NAPOSLEDY FONTY



    Protože je to opravdu už úplně naposled, dovolím si uvést recenzi, jakou si zasloužila už spousta programů, o nichž jsem popsal fůru papíru, ale jakou jsem si doposud nemohl dovolit. Jde o zcela vyčerpávající recenzi programu ADOBE TYPE MANAGER 4.0 DE LUXE pro WIN 95:

    Sežeňte si někde ATM 4.0 Lite (k Ventuře 7 a programům od Adobe ho dostanete zdarma) a zapomeňte, že nějaká verze „De Luxe“ existuje; pro českého uživatele jsou to úplně zbůhdarma vyhozené tři tisícovky!

    Bože, to je krása!
    Takhle nějak by měla vypadat budoucnost počítačové publicistiky!
    Já si jí však už neužiji, protože


MARTIN MANIŠ JE MRTEV!









Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU