Logo

České editory pro DOS v roce 1995


(Softwarové noviny 8/1995)



Veškeré dění okolo textových editorů se u nás dodnes odehrává ve stínu Textu602, přestože prakticky všechny konkurenční produkty nabízejí daleko více a v technicky nesrovnatelně dokonalejším provedení. Je to jen dočasná železná košile zvyku, nebo příznak obecné konzervativnosti uživatelů, která se v budoucnu může stát limitem dalšího rozvoje softwaru?



Výše uvedená otázka bezpochyby představuje občasnou noční můru všech softwarových bossů. Zatím zdánlivě nic nenasvědčuje tomu, že by se měl vývoj softwaru zastavit jen kvůli prosté nevůli konzumentů učit se něčemu novému. Milióny prodaných upgradů operačních systémů i lačné čekání davů na Chicago mohou ukolébat leckteré obavy. Ale buďme k sobě chvíli upřímní a přiznejme si: nelezou nám všem už krkem ty věčné nové verze?

Mám-li mluvit sám za sebe, používám dodnes k běžnému psaní (tuto recenzi nevyjímaje) MS Word 5.0. Nikoli proto, že jsem jeho legálním vlastníkem (naopak velmi pochybuji, že dávno již neexistující firma, od níž jsem v rámci podivné multilicence tento program kdysi získal, měla sebemenší oprávnění s ním obchodovat), ale prostě proto, že jsem si něj zvykl. Navíc jej dodnes pokládám v mnoha ohledech za vrcholné dílo svého druhu; mnohem podařenější, než pseudowindowsovské verze 5.5 a 6.0. Nikdy v životě jsem nepoužil ani verzi 2.0 pro Windows, kterou jsem si koupil spíše pro uklidnění špatného svědomí vůči Microsoftu (Word 5.0 už se v té době dávno neprodával). Teprve Word 6.0 pro Windows mne zlomil do té míry, abych se rozhodl změnit pracovní prostředí. Jenže ani na ten jsem po čtyřech měsících od pořízení upgradu nepřešel – kromě pracnosti převedení všech maker mi navíc zatím chybí přímá návaznost na DTP programy, které používám; Ventura 4.1 samozřejmě nový formát Wordu nezná, Ventura 5.0 zatím není lokalizována a bůhví, zda kdy vůbec bude.

Totální nedostatek času, lenost učit se vše znovu jen kvůli několika diskutabilním výhodám a úpadek zvídavosti přicházející s rutinou; to vše jsou důvody konzervativnosti lidí, které počítače tak či onak bezprostředně živí. Těch je však menšina. Běžný uživatel – a obávám se, že nikoli jen v našich krajích – funguje úplně jinak. Zaměstnavatel mu zaplatí dvoudenní kurs, kde do něj pedagogicky obvykle naprosto nekompetentní lektoři nasypou spoustu zbytečností o operačních systémech a hardwaru, které by v jejich podání nedokázal pochopit ani Bill Gates, a na závěr jim vrazí do ruky pár naxeroxovaných papírů o tom, jak obsluhovat šestsetdvojku. Když jim po návratu ze školení zkušenější kolegové vysvětlí několik méně podstatných drobností, jimiž se školitelé obyčejně nezdržují – například kde se zapíná počítač a jak se do něj strká disketa – dokážou tito lidé po asi dvoutýdenním martyriu konečně pochopit, jak uložit a zkopírovat soubor, což se na dlouhou dobu stane horizontem jejich počítačových znalostí.

Není těžké pochopit, že pro uživatele tohoto typu neznamená upgrade či dokonce změna programu pouze namáhavou záležitost; pro ně je totálním přehodnocením téměř všeho, co o computerech zatím věděli.

Ve světle všech výše uvedených skutečností pak nepřekvapí, proč mezi českými textovými editory stále dominuje Text602, přestože verze 3.0, inovovaná teprve po třech letech, byla už v době svého vzniku koncepčně zastaralá a uživatelsky krajně neúslužná.



1988 – 1995

Pravým klenotem mé sbírky textových editorů je česká verze Chiwriteru 1.0, kterou i s pěkným sedmdesátistránkovým manuálkem vypravila do světa v roce 1988 TESLA ELTOS. Když jste chtěli napsat dlouhé Í, stačilo stisknout F5+I a bylo to. Trochu složitější jste to měli s Ě a Ů, ale jakmile jste si zapamatovali kombinace F5+W a F5+J stala se pro vás diakritika hračkou.

Když se v této době objevil Text602, působil pochopitelně bezmála jako zjevení. Nehodlám v žádném případě popírat jeho význam pro vývoj zpracování textu na počítačích u nás, ovšem nelze také nepřiznat, že verze 1.0 byla poslední, kterou bylo v dobovém kontextu možno označit za vynikající.

Od druhé verze Textu602 (včetně) neexistuje podle mého nejlepšího vědomí a svědomí jediný český editor pro DOS, který bych nerecenzoval; nanejvýš jsem u některého z nich tu a tam přeskočil verzi. Dluh vůči dvěma nejnovějším produktům – Klasiku a InWordu – splatí tato recenze.

Mnohé z těch starých programů už definitivně skončily v propadlišti softwarových dějin, které je právě tak hluboké a konečné, jako vždy ochotně nastavené k pohlcení dalšího produktu.

To tam je ambiciózní, leč krajně nevydařené ESO PLUS (CW 31/91), jehož poslední verze 3.0 se skromně krčila ještě v prvním loňském katalogu AutoContu. Kdy z něj zmizela, nemohu sloužit, ale v letošním už ji nenajdete.

Tichého pohřbu se k mé lítosti dočkal také PRAGOTEXT (SWN 6/91), jemuž jsem tak trochu fandil, protože byl jediným českým editorem, který pracoval v textovém režimu. Pokud byste ovšem zatoužili po tehdy recenzované verzi 3.0, kterou vývoj programu v roce 1991 skončil, je stále ještě k mání u firmy IMA.

S rozpadem federace zmizel z našeho trhu i slovenský CYRIL (SWN 7/93) – druhý (a poslední) editor domácí provenience pracující v textovém režimu. Nelze vyloučit, že se s ním ještě někde setkáte, ale každopádně teď už je stejně zahraniční, takže do této recenze tak jako tak nepatří.

Úspěšně naopak přežil MAT, jehož druhou verzi jsem v SWN 4/93 označil za nekorunovaného krále českých texteditorů. Pokud trochu předběhneme, pak musím konstatovat, že ani nová srovnání v dnešní recenzi mne nepřinutila tento názor změnit.

Relativními novinkami jsou naopak InWord a Klasik, oba svorně se honosící primátem, že jako první české editory dokáží pracovat s proporcionálmím písmem (nehodlám zjišťovat, který z nich byl uveden na trh dříve – mám sice dojem, že InWord, ale ten na druhé straně zase není editor pro DOS v pravém slova smyslu – a hlavně je to úplně jedno).

Je přitom třeba zdůraznit, že zatímco ve zpracování textu pod Windows u nás jednoznačně dominují zahraniční programy (jediným alespoň z části domácím pokusem na tomto hřišti je nepříliš vydařený Text602 pro Windows), v DOSu naopak zatím patrně převládají editory domácího původu – především samozřejmě Text602, ale stále častěji se setkávám i s výstupy z MATu (vzhledem k jeho dokonalé kompatibilitě s T602 možná častěji, než tuším). WordStar u nás nikdo neprodává (alespoň se mi to nepodařilo zjistit, ačkoli jsem se opakovaně snažil jej k recenzním účelům někde opatřit), takže zbývá v podstatě pouze anglický MS Word 6.0 a WordPerfect – buď v lokalizované verzi 5.1, nebo nepřeložené, ale technicky mimořádně vyspělé verzi 6.0 (slibovaná lokalizace se prý zadrhla natolik, že se jí podle všeho už nedočkáme nikdy). Cenová relace Microsoftího i Noveláckého editoru je ovšem proti českým výrobkům zhruba čtyřnásobná; nároky na zkušenost uživatele pak ještě daleko vyšší.



DOS KONTRA WINDOWS

Triumfální postup Windows 3.1 na jedné a volný pád cen hardwaru na druhé straně v posledních dvou letech značně zamíchaly kartami. Požadavky, které je dnes účelné klást na editory pro DOS, se zásadně změnily. Změnilo se tudíž i jejich hodnocení; to, co dříve působilo dojmem zásadních nedostatků, se dnes často stává zanedbatelnou prkotinou: máme přece Windows! Uživatelovo očekávání už u DOSovských editorů většinou nezahrnuje práci s grafikou (tím spíše pak s barevnou grafikou), ani složitou sazbu blížící se DTP, ba ani hledisko proporcionálního písma už není tak podstatné; to vše Wokna skutečně umějí daleko lépe a radostněji.

K čemu tedy dnes editory pro DOS vlastně ještě mohou být dobré? Naprosto jednoznačnou volbu představují u starších typů počítačů, na nichž Windows 3.1 buď nelze použít vůbec (286), nebo s krajním nepohodlím (386). Uživatelé, kteří dosud nevyhodili své ikstéčko, dál nemusí číst vůbec, protože žádný ze současných editorů neslibuje, že by byl ochoten na těchto vykopávkách fungovat. Pokud by se snad některý přece jen nechal přemluvit, bude to určitě stejně příjemné, jako Windows na 386SX s 1 MB operační paměti.

Pokud máte 486 nebo Pentium, bude použití editorů pro DOS asi podstatně diskutabilnější záležitostí. Podobný hardware se obvykle nekupuje k tomu, aby se člověk patlal výhradně s DOSovskými programy. Na druhé straně při současných cenách už zase nejde – alespoň v případě 486 – o žádný luxus. Význam DOSovských editorů na těchto počítačích se už zcela jednoznačně zredukoval na pouhé pořizování textů, které jsou dále zpracovávány pod Windows, nebo na kooperaci s lacinými periferiemi – inkoustovými, ale především jehličkovými tiskárnami.

Existuje však řada lidí, pro něž Windows zůstávají úhlavním nepřítelem. Nedávná polemika s Ondřejem Neffem, vedená i na stránkách tohoto listu, toho byla skvělým dokladem. Veškeré Neffovy argumenty naprosto chápu a pokládám je za vcelku oprávněné. Kdybych jako on zůstal toliko u spisovatelského a publicistického řemesla, pravděpodobně bych se s nimi plně ztotožňoval. Ježto mne však osud překvapivě zavál do hájemství DTP, nebylo vyhnutí – Windows jsem prostě používat musel. A ejhle – po čase jsem zjistil, že to není tak nezajímavé.

Už několikrát jsem v podobné souvislosti konstatoval, že Windows se chovají spíše biologicky, než technologicky. Možná to působilo jen jako bonmot, ale já to myslím smrtelně vážně. Není například zdaleka tak důležité, abyste se je naučili správně obsluhovat, jako abyste je měli rádi. Dokud jsem je nenáviděl – a já je zpočátku hrozně nenáviděl – mohl jsem se ulistovat k smrti v Resource Kitu, a stejně nic nefungovalo. Strávil jsem celé noci pracným konfigurováním systému, a bylo to houby platné. Jak jsem se s nimi ale postupem času začínal smiřovat, přestávala zlobit i Wokénka. Dnes už mohu provádět téměř cokoli, a ona se nějakým způsobem dají vždycky sama dohromady. Jen sem tam – když to nejméně čekám – mne trochu pozlobí; tak laškovně, jako by chtěla připomenout: „Hele, jsme tady, nezapomínej na nás!“

Musím přiznat, že mne nepadá žádné racionální vysvětlení této skutečnosti – což je ovšem právě to, co se mi na celé věci líbí. Důslednost, s jakou Windows k uživateli přistupují, je prostě odzbrojující.

Normálně nefungující technika mne rozčiluje k nepříčetnosti. Existují však přístroje, s nimž lze nalézt podivný modus vivendi, který mne okouzluje, a nemusí to být zrovna počítač s Windows. Měl jsem třeba kdysi walkmana, jemuž kolísal motor. Čirou náhodou jsem zjistil, že když se do mechaniky na pár hodin strčila kapsle tetracyklinu, fungoval pak den dva bez závad. Tato zákonitost byla naprosto důsledná – ovšem s výjimkou případů, kdy jsem ji chtěl někomu předvést. Časem však mašinka získala na prášky návyk a dožadovala se jich čím dál tím častěji, tak jsem ji nakonec prodal, nicméně dodnes na ni vzpomínám s určitou nostalgií.

Podobné věci nelze chápat jinak, než jako čirou magii; magii v tom smyslu, jaký skutečně má, pokud se z ní snesou nánosy znamenitého kšeftu a všelijaké profanace, které se na ni za ta staletí nalepily. Magie je totiž v principu zrcadlovým doplňkem vědy, který sahá tam, kam věda ze své podstaty nemůže – mimo Gaussovo rozdělení. Tato skutečnost samozřejmě vylučuje experiment, který vědcům dovoluje futrovat jejich intuici, a tak magie z pochopitelných důvodů nepůsobí dvakrát důvěryhodně, což ovšem explicite neznamená, že je vždy nepravdivá.

Tvrdím tedy, že Windows vykazují četné magické elementy, což je to hlavní, co mne s nimi smiřuje. A ačkoli soudím, že zkonstruujeme-li systém dostatečně složitý, není možné, aby se choval čistě mechanicky, mám přece jen trochu strach z Chicaga. Kdyby totiž jeho vypilovanost byla tak dokonalá, jak by odpovídalo nehoráznému zpoždění Microsoftu, mohlo by ztratit většinu biologických rysů současných Windows, což by byla otrava. Takhle působí alespoň dojmem určité inteligence, která ovšem není určena, aby člověku sloužila; číhá v počítači jako kočka – iracionální, nepředvídatelná, nezkrotitelná, ale při náležité péči a laskavosti milá a přítulná. Nepředpokládám sice, že skutečná umělá inteligence vznikne použitím vhodného softwaru na písíčku s frekvencí 100 000 MHz, miliardou terabajtů paměti a eóny místa na pevném disku, jak si to někteří malují; naopak soudím, že s počítači v té formě, jakou známe, nebude mít společného zhola nic; přesto mne však Windows trochu uklidňují, že se jí přece jen třeba jednou dožiji.

Tyto důvody však rozhodně nepřesvědčí lidi typu Ondřeje Neffa – a řekl bych, že zrovna on zdaleka není nejmilitantnějším odpůrcem Wokének, jenom na rozdíl od těch ostatních umí psát – aby se odvrátili od milovaného DOSu. Dokonce i kdyby Windows95 nedej bože skutečně fungovaly zcela bezporuchově, nepomohlo by to. Existuje zde totiž ještě psychologický faktor, který občas pozoruji i sám na sobě: DOS mi poskytuje iluzi daleko bezprostřednějšího kontaktu s hardwarem. A ačkoli se úspěšně snažím tyto zábrany překonávat, stále ještě mívám občas nepříjemný pocit, provádím-li z Windows takové operace, jako je třeba defragmentace disku. Ze stejného důvodu ostatně odmítám používat i Stacker. Je to iracionální, ale přece jen jistota, že se mohu (budu-li chtít, i když jsem to naštěstí v životě nepotřeboval) diskeditorem hrabat přímo v jednotlivých sektorech, mi skýtá stejný pocit svobody, jako skutečnost, že když si zítra usmyslím udělat výlet do Vídně, nikdo mi v tom nebude bránit (a přestože jsem od převratu skoro nevytáhl paty z Prahy, přece mne toto vědomí uspokojuje natolik, že jsem ve slabších chvilkách ochoten zapomenout i na daně a sociální pojištění). Stacker mi naopak silně připomíná výjezdní doložku, a podobné pocity plně chápu i u uživatelů jakéhokoli grafického rozhraní.



1995

Podrobné údaje o všech domácích editorech pro DOS, které náš trh momentálně nabízí, přináší tabulka. /Poznámka z r. 1997: tabulka byla dlouhá jako kráva a napsaná v AmiPro3.0. Pokud se ozve alespoň jeden člověk, kterého by dneska ještě zajímala, pokusím se ji nějak zkonvertovat do html; jinak jsem na to moc línej./ V poznámkách k jednotlivým programům se zmiňuji pouze o tom, co pokládám za zvláště chvály či odsouzení hodné, nebo o tom, co se do tabulky z technických důvodů nacpat nedalo.

Hodnocení je subjektivní pouze tam, kde subjektivní prostě být muselo. Pokud je někde uveden nesprávný údaj, omluvám se především čtenářům; výrobce nechť si laskavě přizná, že mé eventuální chyby padají především na jeho vlastní hlavu. Ani jeden z nich se totiž neobtěžoval uvést kdekoli v dokumentaci alespoň základní parametry a omezení programu; rejstříky jsou obecně nedostatečné (u InWordu chybí dokonce úplně). Těžko lze od recenzenta očekávat, že se mu podaří najít každou funkcičku, kterou výrobce zatopil kamsi do hlubin programu a jíž věnoval dva řádky v manuálu.

Nezabývám se podrobněji rozborem funkcí, jako jsou mail merge, dělení slov, korektor překlepů a thesaurus, které dnes nabyly vcelku standardní úrovně; jejich detailní rozpitvávání by tuto beztak už předlouhou recenzi natáhlo za hranice únosnosti.

K testování tisku byla použita zkušební strana o cca 2000 znacích ASCII textu v implicitním fontu programu a v co nejlepším rozlišení. Kvalita tisku se výrazněji nelišila.

Vykřičníky označují zvláště závažné nedostatky či zvláště významné přednosti.



MAT 3.1

Spolu s T602 jediný z nových editorů, který neumí pracovat s proporcionálním písmem. Díky „vyššímu věku“ je však značně vyzrálejší než InWord či Klasik, i než zcela nově přepracovaný Text 602 3.1, takže má lépe vychytané nedostatky. Mimo to obsahuje řadu unikátních vymožeností, které žádný z konkurenčních programů nenabízí. S ohledem na poměr cena/výkon jde o jednoznačně nejlepší domácí editor, který je momentálně k mání. Je vhodný zejména pro majitele jehličkových tiskáren a na prosté pořizování textů.

Výhody: cena, příjemné stabilní prostředí, kvalitní šifrování, časové zálohování do zvláštních souborů;
při použití k finalizaci dokumentů na jehličkové tiskárně též rozšířená znaková sada, editor rovnic a fontů.

Nevýhody: nelze použít s EGA a Hercules kartami, chybí formátování bloků přes ikony, pomalý tisk zejména na laserových tiskárnách.



Od verze 3.0 přestal být MAT dostupný uživatelům Hercules a EGA karet, což pokládám za doposud jedinou závažnou chybu obchodní strategie Cybexu. Právě majitelé starých počítačů, kteří se ještě neodhodlali rázně skoncovat se svými rachotinami, mohli být nejvděčnějšími konzumenty přívětivosti tohoto editoru. Není přitom bez zajímavosti, že u Textu602, Klasiku, ba ani InWordu si výrobci obdobně rázný krok zatím nedovolili. I tak ovšem MAT zůstává jediným z nových editorů, se kterým lze pohodlně pracovat i na 12MHz átéčku.

Hlavní novinkou verze 3.1 je možnost použití překladových slovníků (nutno dokoupit samostatně), další pak šifrování souborů. Na obalu přibyl hologram. Ostatní inovace jsem musel pracně vyhledávat porovnáváním menu; bylo by opravdu charakterní, kdyby se čeští výrobci konečně naučili přikládat k upgradům soubor o tom, co do programu přidali nového. Nejenže by tím trochu ulehčili práci recenzentům, kteří jim koneckonců dělají zadarmo reklamu, takže by to vůči nim byla jistá forma slušnosti, ale mohlo by to také dost zajímat i prodavače a koncové uživatele.

Tak tedy – příjemné a na obálce kupodivu neinzerované jsou utility Kalendář a Kartotéka. Fungují jako obvyklé vybavení tohoto druhu a jsou docela přehledně a hezky namalované. V roletě Soubor přibyl výčet čtyř naposledy otevřených textů, který se pomalu stává standardem u všech lepších programů. Do určité míry však koliduje se starým způsobem práce se soubory – úvodním dialogovým oknem, které se objeví po spuštění programu a nutí vás buď vybrat soubor z adresáře, nebo založit a pojmenovat nový. Nejjednodušším řešením by patrně bylo doplnit nabídku naposledy otevřených souborů i do tohoto dialogového okna. Konečně v menu Formát se objevila položka Dokument s vylepšenými možnostmi definování rejstříku a obsahu, automatickým stránkováním včetně kontroly vdov a sirotků, číslováním kapitol a velmi důkladnou statistikou o souboru.

Překladové slovníky jsou k dispozici dva: čeština/angličtina a čeština/němčina. Jejich slovní zásoba není právě přesvědčivá a neumí překládat delší celky (třeba text chycený do bloku), i přesto jsou však značně rozsáhlé, takže je Cybex distribuuje na disketách formátu 1,8 MB, což pro laické uživatele znamená tuhý oříšek při pořizování záložních kopií (pomoci může např. freewarový FDFORMAT). Tuto výrobcovu spořivost nepokládám za taktní, nehledě k tomu, že data na neortodoxně formátovaných disketách dříve podléhají zkáze.

Osobně na MATu stále oceňuji zejména vcelku obstojný speller, který je navíc k dispozici i ve slovenštině, angličtině a němčině (to vše za jedny peníze) a který tu a tam používám ke kontrole pravopisu v souborech formátu T602, s nímž je MAT téměř dokonale kompatibilní. Speller je rychlý, disponuje slušnou nabídkou možných oprav – a ovšem také všemi nedostatky českých spellerů, především pak občasnými chybnými tvary a téměř naprostou absencí superlativů.

Příjemná je rovněž implicitně nastavená přítomnost oken pro přímé vkládání znaků. Každý, kdo hodlá program používat k finalizaci textového výstupu, určitě ocení i editor fontů a možnost definovat vlastní uživatelskou sadu (o to méně však tyto funkce potěší ty, kteří takto vyšperkovaný text dostanou ke zpracování v jiném editoru či DTP). Elegantním a navíc značně neobvyklým dojmem mezi všemi těmi „hvězdnými oblohami“ působí i šetřič obrazovky poprvé uvedený ve verzi 3.0 – barevné kuličky, které rotují v různě se obměňujících prostorových křivkách.

MAT není určen k vytváření profesionálně vyhlížejících dokumentů. V žádném případě jej nelze doporučit k používání v kombinaci s laserovými tiskárnami (ostatně – proč také?); průběh tisku je v tomto případě dokonce ještě horší, než u Textu602. Primitivní download není schopen analyzovat, jaká písma jsou v dokumentu použita, takže je do tiskárny nasype vždy rovnou všechna, což trvá nesnesitelně dlouho. Chybí rovněž pestřejší možnosti exportu a importu (minimálně Word pro DOS a nové formáty WP 6.0 a Winword 6.0). Nepochopitelným přetrvávajícím nedostatkem je i to, že ikony s formáty písma, které jsou v MATu od první verze, stále nelze použít k jednoduchému formátování bloku kliknutím myši, ač po tom přímo volají. Mimochodem – dokonce i Text602 v nové verzi tuto možnost obsahuje.



Zájemce o podrobnější recenze odkazuji na SWN 4/93 (verze 1.2 a 2.0) a 3/94 (verze 3.0). /Poznámka z r. 1997: odkazy, k nimž nevede link, jsou odkazy na recenze jiných autorů./



Text602 3.1

Veterán, který se pyšní pravdivým přídomkem nejprodávanějšího českého programu všech dob. Jak se však snadno přesvědčíte při četbě rozličných vyhlášených bestsellerů, nemusí „nejprodávanější“ vždy znamenat „nejlepší“, a v případě Textu602 taky už dávno neznamená. Nová verze se při zachování původního formátu pokusila radikálně změnit uživatelské prostředí, avšak s výsledkem, který zejména z hlediska technického provedení působí více než rozpačitě. Domnívám se, že většina uživatelů zůstane věrna starší verzi; pokud ne, udělají lépe, když dají přednost MATu.

Výhody: možnost práce s mnoha velmi dlouhými soubory; podrobná dokumentace; tradice.

Nevýhody: velké nároky na operační paměť; velmi nestabilní a nepříliš příjemné prostředí, které nelze pořádně uživatelsky nastavit; chyby v programu.




Dlouho jsem váhal, zda mám šestsetdvojku vůbec do srovnávání zařadit, protože mi to připadalo trochu unfair. O současné verzi 3.1 jsem slyšel, že je údajně do poslední tečky identická s verzí 3.0 z roku 1991; jediné, co prý do ní výrobce přidal, že jsou komunikační funkce (což by logicky vyplývalo z podnikatelských aktivit Softwaru602 v této oblasti) a volitelně normální roletová menu místo původního příšerného sendviče.

S redakcí jsme se ale nakonec domluvili, že novou verzi pro testování obstará, protože jsme si řekli, že když už srovnávat současné domácí editory pro DOS, tak všechny. Dobře jsme udělali. Kdybych se přidržel „zasvěcených“ informací, co jedna paní povídala, mohl jsem se dopustit trapného faux paux; dvojnásob trapného proto, že by se jednalo o Text602, za jehož fanatického odpůrce bývám pokládán (mimochodem neprávem, ač po hodnocení v této recenzi mi to stejně zase nikdo nebude věřit, ale za to nemohu já, ale Software602).

Takže zdůrazňuji, že Text602 se po třech letech nakonec přece jen dočkal zásadní inovace: verze 3.1 má s verzí 3.0 společného možná ještě méně, než WordPerfect 5.1 s 5.0 nebo Windows 3.1 s 3.0. Jinak řečeno: je to úplně nový program. Těžko říci, proč výrobce zvolil pro možná nejradikálnější úpravu, kterou kdy s šestsetdvojkou podnikl, pouhou desetinku. Mimochodem – fámy o chystané verzi 4.0, o níž rádi hovoří výše zmínění „zasvěcenci“, Software602 na přímý dotaz redakce striktně dementoval; o žádné další verzi se prý v dohledné době (pokud kdy vůbec) neuvažuje.

Na místě by ovšem byl co nejspěšnější update verze 3.1, která v aktuálním stavu působí spíše jako první beta. Není žádným tajemstvím, že dnešní Software602 vyniká spíše obchodním, než programátorským potenciálem, ale co je moc, to je příliš.

Po celkem příznivém prvním dojmu, který trval asi dvě minuty, jsem náhle zjistil, že se kursor myši (mimochodem – premiéra; až do verze 3.0 měl Text602 jen jeden kursor!) chová jaksi podivně. Definitivně mne o tom přesvědčilo, když se po kliknutí na volbu Otevřít soubor program vypnul, což byla opravdu dost nečekaná reakce. Při podrobnějším ohledání jsem zjistil, že kursor myši prostě občas z ničeho nic poskočí, a to i o několik centimetrů. Vysvětlení tedy bylo nasnadě: ve chvíli, kdy jsem stiskl tlačítko myši, kursor usoudil, že se mu nad položkou Otevři nelíbí, a hupnul nad Konec. Prostinké, leč poněkud otravné.

Nakonec se ukázalo, že jsem měl jako obvykle smůlu. Popsané chování se týká MS Mouse s driverem verze 9.0 a současně instalovaným QEMM 7.5. Genius Mouse s QEMM 7.5 ani MS Mouse s EMM386 nic takového nedělá. Pohyb myši sice nikdy není úplně příjemný, ale to je problém i řady jiných aplikací pro DOS (kupříkladu PC Tools nebo DOS Shellu). Myška tanečnice v provedení Softwaru602 je ovšem naprostý unikát; ačkoli mi prošly počítačem stovky programů mnohdy velmi roztodivné kvality, nic podobného jsem ještě neviděl.

Kdyby však toto byla jediná chyba programu, čert ji vem – i když beze sporu o lecčems svědčí; Microsoft Mouse je absolutní standard a QEMM jeden ze dvou nejzdařilejších a nejprodávanějších manažerů paměti na světě. Nicméně pokud chce někdo používat Text602 k myši, za niž může mít deset Geniusek, a ke QEMM, které stojí tolik co celý operační systém, dobře mu tak.

Značně mne však překvapila jiná znamenitost: konečně implementovaná funkce UNDO funguje pouze tehdy, pokud nemáte zvolené automatické formátování odstavce (vyzkoušeno i bez QEMM). Text602 je ovšem třeba nejprve restartovat, jinak se změna konfigurace neprojeví, tj. ani automatické formátování neformátuje, což mimochodem v dokumentaci není uvedeno, a ani ostatní nastavení to nedělají.

Jestliže jsem během několika málo hodin, které jsem nad programem strávil, našel dvě chyby, z nichž zejména ta druhá je dost zásadní, lze předpokládat, že jich ve skutečnosti bude podstatně více – to je prostý zákon pravděpodobnosti.

Ostatně ani ty funkce, které na nové šestsetdvojce fungují, nevzbuzují velké nadšení. Windowsovitý design zahrnuje snad vše nejhorší, co se dá v této oblasti udělat, dokonce s občasnou tvůrčí vložkou. Tak kupříkladu pokud si nic nevyberete v rozbaleném roletovém menu některých dialogových oken (např. Jméno souboru v okně Otevřít) lze je myší zrušit – místo obvyklého kliknutí kamkoli okolo – pouze kliknutím na ikonu s mínusem, kterou jsem takto použitou rovněž dosud v žádném programu neviděl. V podobném duchu bychom mohli ještě chvíli pokračovat, nicméně za všechno snad hovoří skutečnost, že v Textu602 3.1 nelze nastavit barvy, což – byť diskutabilním způsobem – umožňovala i předchozí, tři roky stará verze. Jste tedy odsouzeni k černým písmenkům na bílém pozadí ať se vám to líbí nebo ne, a ono se vám to určitě moc líbit nebude, protože bílé pozadí samozřejmě bliká – tím více, čím levnější monitor máte.

Nejvíce budou ovšem otráveni majitelé átéček, kteří si novou šestsetdvojku pořídí v dobré víře, jak si s ní užijí. Nemají-li to štěstí, že vlastní 286 s 2 MB paměti, neužijí si vůbec. Přitom konfigurace s konvenční pamětí nebo nejvýše jedním megabajtem pro vecpání DOSu do upper memory byly daleko častější – ono taky s tím druhým megabajtem toho na átéčku mnoho nenaděláte. Ještě horší však je, že normální uživatel se tuto jobovku dozví teprve doma, po vložení první instalační diskety – buď ze souboru cti.mne, nebo empiricky při pokusu o instalaci. Na distribuční krabici totiž není o požadavcích na hardware ani slovo. Kde by se tam ostatně vzalo, když program, který někdejším svazarmovcům vydělal desítky miliónů, jim nestojí ani za to, aby jej zabalili do extra škatule. Podobna někdejším „náhradním“ obalům Supraphonu, slouží totiž bedýnka s naturalistickým vyobrazením vkusně zmačkaného kopíráku jako futrál hned na tři různé programy: Text602, Calc602 a M602. Skutečný obsah je na víčku odfajfkován fixem. Možná vyjde levněji zaplatit značkovací babu než tiskárnu, leč i podle toho bude firma koncovými uživateli posuzována a jednou třeba odsouzena.

Ani majitelům átéčka s požadovanými dvěma megabajty RAM však nelze novou šestsetdvojku příliš doporučit: náběh programu na 486/66 totiž s EMM386 trvá 11 sekund, což je o rovných 9 vteřin více, než zabere na témže počítači spuštění šest let starého Microsoft Wordu 5.0, a zrovna tolik, kolik potřebují k iniciaci Windows for Workgroups 3.11 s ještě nepříliš zkošatělými INI soubory (instalován kompletní Corel 5 a pár dalších drobností) a čtyřicítkou postscriptových fontů. Ani pohyb v menu a vybavování oken nejsou zrovna bleskové, takže jak tyto funkce vypadají na 286/12, se raději neodvažuji představit (otestovat to nebylo kde, protože požadovanou konfiguraci nikdo v mém blízkém okolí neměl).

Posledním překvapením s ohledem na reference „jedné paní“ byla absence očekávané podpory komunikace. Pravda – v menu jsou pro mail i faxování připravené chlívečky, ale při pokusu cokoli odeslat se setkáte pouze s pravdivým oznámením o chybějícím Mail602 respektive FM602. Ty vskutku nejsou součástí dodávky a listováním v cenících zjistíte, že takový Mail602 stojí pro pět uživatelů dalších 2380 Kč a FM602 dokonce koupíte jedině s faxmodemem od 5 do 25 tisíc.

Na druhé straně některé inovace je třeba opravdu ocenit. Již zmiňovaný druhý kursor pro myš je koneckonců i ve stávající podobě lepší než žádný. Jistý užitek přinášejí i „styly odstavců“ – ve skutečnosti spíše sdružená formátovací makra – skutečné styly totiž musí reagovat na opravu tak, že automaticky změní formát všech odstavců daného stylu, což šestsetdvojka nedělá (v zájmu spravedlnosti zdůrazňuji, že Klasik také ne, a ten by přitom už opravdu měl!). Není mi přitom příliš jasné, z jakého důvodu program ukládá do textových souborů informace o stylech, když je stejně nedokáže pořádně využít, nicméně tak činí.

V této souvislosti vyvstává otázka kompatibility se staršími verzemi. Svazarmovci si však ve svých lepších časech prozřetelně vytvořili rezervu pro podobné případy. Zapíšete-li do souboru 602 zavináč a jakákoli dvě velká písmena následovaná mezerou, program ignoruje všechno, co je za nimi, až do konce odstavce. Styl, definovaný jako „@ST název stylu a fůra čísel“, se při načtení do starších verzí prostě nezobrazí a při uložení se celý řádek smaže, na čemž stejně houby záleží, protože verze 3.1 si paralelně ukládá všechny informace o použitých stylech ještě do souboru T602.STY.

Po integraci utilit zahájené ve verzi 3.0 zařazením konverzního programu PRE602 do menu, došla nyní řada i na kartotéku, kterou verze 3.1 spolkla úplně, takže původní K602.EXE přestalo existovat. Protože jsem verzi 3.0 přeskočil, děkuji alespoň opožděně Softwaru602 za zařazení alkoholika Žibřida Maniše na první místo v ukázkové databázi, která zůstala i v nové verzi nezměněna. Pozornost, kterou mi firma věnuje, je vskutku potěšující – jak jinak mám své paranoické percepci vysvětlit, že nejradikálnější zásahy do programu se týkají právě toho, co se mi na něm nejvíce nelíbilo. Kritizoval jsem implicitní nastavení „Chceš opravdu skončit?: NE“ – a ejhle – v nové verzi se program už neptá vůbec. Podobně extrémistická byla i odezva na mé výhrady k maximální velikosti souboru: verze 3.1 podle všeho nemá žádnou maximální velikost souboru. Pětimegový ASCII text načetla za sotva 30 vteřin, k tomu si bleskově otevřela ještě okna s dvěma megovými soubory a spokojeně ohlásila volných 16 MB paměti (chybějící zbytek do 32 MB mi zabírá RAMdisk).

Ještě unikátnější, a to zdaleka nikoli jen mezi českými editory, je počet současně otevřených souborů, který obvykle nepřesahuje osm. Text602 3.1 jich zvládne opět patrně prakticky neomezené množství – u pětadvacátého mne to přestalo bavit. Racionální je ovšem otevřít jich nejvýše patnáct; na víc totiž není místo v menu. Nicméně soubory skutečně zůstávají otevřené i nad tento počet a po uzavření jiných se v nabídce opět objeví.

Konečně stojí za zmínku ještě překladové slovníky, zejména proto, že pokud není v katalogu AutoContu chyba, vyjdou skoro na polovinu toho, co obdobné slovníky k MATu, i když nevím, proč by se měly prodávat pouze oba najednou, takže tento údaj v tabulce berte s rezervou. Pro tuto recenzi jsem je neměl k dispozici.

Úhrnem vzato je nový Text602 program, se kterým bude možné počítat i pro éru poslední agonie DOSu, pokud jej výrobce v co nejkratší době podrobí důkladnému testování, opraví chyby a hlavní nedostatky uživatelského rozhraní a nastavení prostředí. Udělat by to měl, protože konkurence je už dávno před ním a jenom z legendy se věčně žít nedá. Zájemcům prozatím doporučuji spíše počkat, i když i v dané podobě je program ještě hraničně použitelný (pokud zrovna nemáte MS Mouse a QEMM).



E. T. Klasik 1.63

Příjemně prostoduchý editorek suplující v DOSu Windows. S přehledem zvládá většinu základních i pár nadstandardních funkcí. Mezi domácí konkurencí má bezpochyby celkově nejmodernější koncepci, jak pokud jde o práci s textem, tak o uživatelské rozhraní. Pro lidi, kteří si koupili 386 s lacinou laserovou či inkoustovou tiskárnou a potřebují editor jen na psaní úhledné obchodní korespondence, může jít o takřka ideální program.

Výhody: relativně široký výběr proporcionálních fontů s možností dalšího rozšíření, dobrá práce s tabulkami a grafikou, velmi kvalitní manažer souborů, integrované komunikační funkce.

Nevýhody: pomalý při práci na AT 286, chybí převod mínusky/verzálky.




Klasik byl opakovaně označen za editor, který přišel pozdě. S tímto tvrzením naprosto nesouhlasím – Klasik přišel tehdy, kdy přijít mohl. Tečka. Kdyby Gates přišel v roce 1985 s Chicagem, nepochybně bychom dnes byli dál. Jenže nemohl, ani kdyby se sebevíc snažil. Stejně tak nemohli ani autoři Klasiku.

On totiž – a to se málo zdůrazňovalo – je tenhle Extra Terrestrial opravdu dost výjimečný program. Popravdě řečeno jedinou skutečnou konkurencí ve svém oboru je pro něj na našem trhu WordPerfect 6.0. A ačkoli si ve volných chvílích občas hraji s rozličnými demo verzemi na Cover discích zahraničních CD-ROMových periodik, nevím o žádném jiném podobném editoru na jakýchkoli trzích (což pochopitelně neznamená, že neexistuje).

V opojení Windows si prostě většina recenzentů jaksi neuvědomila, že WYSIWYG v DOSu je pořád ještě velká vzácnost, a že kdyby se s ním potkali před oněmi dlouhými lety, o něž měl být Klasik údajně opožděn, civěli by něj jako puci.

Pokud je ovšem WordPerfect 6.0 jediným konkurentem Klasiku, neznamená to ani zdaleka, že by Klasik mohl konkurovat tomuto nyní Novelovskému monstru, ve kterém je grafický režim navíc velmi šťastně kombinován s původním textovým. Náš E. T. je celkem triviální prográmek, který toho mnoho neumí, ale to co umí, umí docela pěkně. Největší chybou, kterou jeho výrobce zatím udělal, byla dokonale zkopaná reklamní kampaň, která předcházela uvedení editoru na trh div ne o rok; nedivil bych se, kdyby i Microsoft zjistil, že Windows96 nebyly to pravé.

Uživatelské rozhraní je inspirováno spíše MacIntoshem než Windows. Přes grafickou náročnost prostředí však byl Klasik jediným ze všech testovaných editorů, který se podařilo spustit na AT 286/12 640 kB s Hercules monitorem! Pravda – editace nebyla dle očekávání zrovna dvakrát pohodlná, ale byla možná. Rychlost zobrazování zhruba odpovídala Ami Pro 3.0 na SX 386, nicméně lze si představit uživatele, který by to byl ochoten vydržet. Každopádně skutečnost, že koncepčně nejvyspělejší editor trumfl v nenáročnosti na hardware své daleko primitivnější kolegy, mne docela pobavila.

Editace na 486 je vcelku příjemná, ovládání nekomplikované, bez zbytečně nestandardních výmyslů. Nejpropracovanějším dojmem však působí až překvapivě sofistikovaná práce s grafikou, která vzdáleně připomíná spíše DTP, než levný editor, i když má ještě mnohé rezervy. Klasik je tak jediným českým editorem pro DOS, ve kterém je možné namalovat čáru, obdélník či elipsu, aniž by se to jakkoli dotklo vlastního textu. Je také jediný, ve kterém lze alespoň trochu rozumně vytvořit tabulku.

Program dokáže načíst soubor okolo 1 MB, ale formátování trvá nesnesitelně dlouho; při pokusu o 1,5 MB buď zatuhnul úplně, nebo zkrátka formátování trvalo déle, než mi zabrala příprava kávy, což jsem nebyl ochoten tolerovat a použil jsem k ukončení procesu raději oblíbené kombinace Ctrl+Alt+Del. Se soubory okolo 0,5 MB se však E. T. vypořádává vcelku svižně.

Na rozdíl od šestsetdvojky má Klasik vlastní faxový driver. Není sice dvakrát vydařený, ale po delším souboji jsem ho nakonec s instalovaným SupraFaxem rozchodil.

V dalších verzích by bylo záhodno doplnit především tristní absenci převodu verzálky/mínusky, dále pak zoom plus zjednodušený pohled na dokument bez okrajů stránek, opakování poslední editace a poznámky pod čarou. Zlepšení zasluhují funkce UNDO (doplnění odvolání formátovacích příkazů, eventuálně i maker), automatické zálohování souborů, výběr tiskáren, obsluha faxu (s výběrem nastavení u nás častěji používaných modelů) a práce se styly odstavců. Užitečné by rovněž bylo doplnění nových formátů pro konverzi včetně rozšíření volby kódových stránek na všechny formáty a opravení některých chyb (např. pevné mezery jsou z kódu Kamenických konvertovány jako otazníky).

Vzhledem k tomu, že Optimal je poměrně mladá a agilní firma, dočkáme se možná ještě četných příjemných překvapení. Je také pravděpodobně jediná, která by si mohla troufnout vyzkoušet své ambice na editoru pro Windows – i když po MS Wordu 6.0 podobné experimenty značně ztratily na perspektivnosti.

Všechny uvedené výhrady nejsou nijak zásadního charakteru (kromě převodu verzálek na mínusky), takže se naskýtá otázka, proč vlastně stále považuji za lepší MAT než Klasik. Inu – to je čistě záležitost výše zmíněné změny kritérií; v časech před masovým rozšířením Windows by nebylo o čem hovořit a E.T. by byl jednoznačným šampiónem – ne s náskokem několika délek, ale několika kol. Chcete-li, můžete ho tak brát stále.

Osobně však soudím, že problematika profesionálně vyhlížejícího výstupu se definitivně přesunula do Woken, a prostor zbývající pro Klasik se tak značně zúžil. Uvažované množině nejpravděpodobnějších uživatelů DOSovských editorů – vlastníkům jehličkových tiskáren – je totiž proporcionální tisk celkem houby platný, takže z nedostatků MATu v této oblasti se nakonec paradoxně stala spíše přednost.



Zájemce o podrobnější informace o E. T. Klasik odkazuji na SWN 6/94.



InWord 1.55 pro InWiew 2.12

Nejde v pravém slova smyslu o editor pro DOS, ale o editor pracující výhradně v prostředí InView. Přes usilovnou snahu se mi nepodařilo najít jediný důvod, proč by si měl tento program kdokoli kupovat.

Výhody: plynulá rozteč řádkování

Nevýhody: skoro všechno ostatní, zejména však: nutnost použití uzavřeného operačního systému InView, špatná dokumentace, chybějící help, absence zoomu a Print Preview, chybějící export do jakéhokoli tvaru uchovávajícího formátování, nemožnost definovat indexy atd.




Aniž bych výrobci přál cokoli zlého, jsem si naprosto jist, že InWord i s celým InView budou vbrzku následovat osud Pragotextu a Esa. Podobně jako Eso Plus je i tento program naprosto mrtvě narozeným dítkem. Protože jeho vývoj musel být mimořádně pracný, přijde člověku tak nějak líto toho zbytečně vynaloženého času a invence. Soucit uživatelů však není zrovna tím, nač by se dalo v softwarovém kšeftu spoléhat. Ostatně už skutečnost, že InView se nevyskytoval ani v jediném z asi dvaceti aktuálních katalogů softwaru, které jsem měl po ruce, o lecčems svědčí.

InView jsou taková malá česká, přesněji moravská Windows. Podobný projekt se asi těžko mohl zrodit jinde, než ve Zlíně, prosyceném stále Baťovým duchem, který kromě píle, průmyslové kreativity a obchodní zdatnosti zahrnuje také trochu megalomanie. V tomto konkrétním případě trochu dost megalomanie. Pokud na Gatese nestačily GEM, OS2 či GeoWorks, těžko čekat, že to bude ausgerechnet moravský synek, který se proslaví. Záměrem InView sice jistě nebylo obout celý svět, ale obávám se, že ani doma se nenajde mnoho lidí, kterým by se tyhle kecky zamlouvaly.

Už samotný proces instalace byl provázen takovými komplikacemi, že jen stručné vylíčení by si vyžádalo asi půl tiskové strany. Když to hodně zkrátím, tak druhá sada instalačních disket (kterou Alcor promptně zaslal redakci s omluvou, že to, o čem raději ani nechci mluvit, se jim prostě občas stává) se po delším boji konečně ujala. Vlastní proces se jinak snaží otrocky kopírovat instalaci Windows. Je ovšem nesnesitelně pomalý. Vyžaduje otevřených 50 filů a EMM386; s QEMM se nesnáší. Na disk nachrlí neuvěřitelných 21 MB, z čehož ovšem víc než 10 MB zabírají bitmapové fonty. Minimální instalace by zabrala asi 18 MB, ovšem ošidili byste se o některé doprovodné programy, v nichž spočívá jediný potenciální půvab InWordu.

První pohled na prostředí InView není nijak varující. S tím pro dnešek raději vystačíme – zájemce o podrobnosti odkazuji na recenze v SWN 7/94 a 8/94. Ani samotný InWord se netváří nijak výhružně – normální editorek tradičního vzhledu. Až do okamžiku, kdy s ním začneme pracovat.

Ve skutečnosti je InWord koncepčně zcela původní záležitostí; pokud se něčemu vzdáleně podobá, pak nejspíše starším verzím PageMakeru. Celá práce se stránkou je kompletně založená na oknech (rámcích či rámech) – text se otevírá do „normálního rámu“ z něhož automaticky přetéká do dalšího; otevřít lze rovněž „statický rámec“ z něhož text nikam nepřetéká, či konečně rámeček s obrázkem.

Uživatel zvyklý na normální textové editory začne zoufale hledat Help – jenže – ouha! – InView žádný Help nemá; jedinou „pomůckou“ jsou macovské bubliny, které se sem tam objeví nad některými částmi obrazovky po přidržení pravého tlačítka myši. Dokumentace je prachmizerná už od pohledu – manuálky příliš tlusté na to, aby mohly být sešity sponkou (ale přesto jsou), a příliš tenké, abyste se z nich cokoli podstatného dozvěděli. Navíc v nich chybí sebemenší stopa po rejstříku.

Nezbývá tedy, než pustit se do experimentování. Načtete ukázkový soubor s Murphyho zákony a zkusíte změnit původní dvousloupcové uspořádání na třísloupcové. V Menu se k tomu nabízí položka Styl dokumentu. Zvolíte tedy z nabídky 3 sloupce. InWord na to: „Neuložen datový soubor Murphy.inw. Uložit jej? ANO – NE – ZRUŠIT.“ Z toho odvodíte správný závěr, že tudy cesta nevede, a zvolíte ZRUŠIT. Načež program otevře ve zvoleném formátu nový soubor (InWord neumí otevřít více souborů najednou) a všechny provedené změny jsou nenávratně v pekle.

To vás ovšem nemůže odradit. I pokusíte se znovu přeformátovat Murphyho, tentokrát s použitím volby Aktuální stránka. Zde je na vybranou pouze Plná nebo Sloupce, tak zkusíte Plnou. Objeví se okénko „Aktuální stránka bude zrušena“ s volbou OK nebo ZRUŠIT, která tentokrát už funguje dle očekávání. Vy však odvážně stisknete OK, načež se smažou všechny statické (mimochodem jednosloupcové) rámce a normální text zůstane i nadále dvousloupcový.

V tomto okamžiku by už každý soudný uživatel opustil prostředí InView jednou provždy a použil volby smaž adresář i se všemi podadresáři. Recenzent to štěstí nemá – zatím ne.

Musí totiž přinejmenším ještě složitě nacapturovat obrázky k článku (funkci klávesy PrintScreen InView z Windows neokopíroval).

Mezi několika prapodivnými výtvory, dodávanými Alcorem k vektorovému kreslítku InDraw, se nachází natolik příšerný obrázek jelena, že bych pokládal za neslušné o něj čtenáře ošidit. I otevřel jsem jej a zkopíroval do Schránky s tím, že ho zalomím do textu v InWordu, který vektorové obrázky formátu IDR (ani jakéhokoli jiného) načíst neumí. Zde vyvstal drobný problém – InWord nedokáže otevřít prázdné okno pro obrázek. Do plného se arci Schránka zkopírovat nedala, tak jsem ho zkusil smazat, což se sice podařilo, ale ve vztahu k obsahu Schránky zůstal editor stále zcela nekompromisní. Prohlédl jsem ji tedy a s překvapením jsem shledal, že InView nejspíše umožňuje provádět ve Schránce jakési editace, protože její spodní okraj zdobí paleta barev. Bublinky to nekomentovaly, příručky také ne (v těch je o Schránce všeho všudy 14 řádek) a paleta barev s obrázkem nic nedělala, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, takže jsem nakonec usoudil, že ty barvičky jsou tam nejspíš jen tak pro parádu.

Fakt – paráda! Zejména když jsem zkusil uložil obsah schránky do souboru a v použitelných formátech pro export mi InView nabídl přesně jeden: IDR. To už mne trochu dožralo, takže jsem se vrátil zpátky do InDraw, abych shledal, že také tento program umí uložit celý jeden typ souboru. Hádejte který?

Mimochodem – pro import je k dispozici ještě druhý. Nikoli CDR, jak by člověk čekal, když už si zlínští vypůjčili od Corelu název kreslítka i příponu souboru. Není to ani AI nebo EPS. Je to SLD – Autocad slides. Pokud jste o něm stejně jako já nikdy neslyšeli, snad vás uklidní, že tento importní filtr nenabízí ani Corel, ani Adobe Ilustrator, takže to snad není taková ostuda.

Stejnou filosofii zastává Alcor i u InWordu, takže z tohoto editoru nelze exportovat formátovaný text v žádném tvaru, kromě nepoužitelného INW! Zkrátka – co InWord jednou pohltí, to více nevydá. Podobnou egocentrickou drzost si ze všech editorů, které jsem kdy viděl, dovolil jedině Cyril.

Někdo by snad mohl namítnout, že prostředky, které InWord pro zpracování textu nabízí, jsou natolik unikátní, že si může dovolit i takovouto zhůvěřivost. Tedy – v první řadě – nejsou! Je sice pravda, že pokud jde o volnost umístění textu na stránce překonává InWord všechny zbylé domácí i většinu zahraničních editorů nejen pro DOS a dosahuje možností vyhrazených obvykle jen DTP, ovšem na druhé straně – k čemu jsou vám takové vymoženosti, máte-li k dispozici pouhé tři druhy bitmapového písma, nemůžete-li vložit do textu jediný symbol či dingbat a dokonce ani definovat horní a dolní index nebo prohlédnout si hotovou stránku jako celek. Za druhé je třeba zvážit smysl celého InView, který jsem od počátku postrádal ze všeho nejvíc.

InView je naprosto uzavřený operační systém; jediná cizí aplikace, kterou pro něj kdy kdo vytvořil, zůstane patrně bez sourozenců – jde o bitmapový editor Zebra. I když poměr cena/výkon je zdánlivě velmi příznivý, ve skutečnosti by program byl drahý i za korunu, protože upřímně řečeno – co s ním? Uživatel natolik nenáročný, že by se jednou provždy spokojil s tím málem, co InView nabízí, nepotřebuje nic tak složitého, jako je jakékoli grafické prostředí; v Gatesův reklamní bluf o user friendly rozhraní, které hravě zvládne každá tetka, už snad dnes mohou věřit jen ti, kteří se domnívají, že jahoda skutečně sama skočí ke kelímku s Danone.

Jak jsme viděli, není ovládání InWordu vůbec jednoduché, a v žádném případě už ne intuitivní, jak výrobce v reklamních materiálech slibuje. Z několika náznaků obsažených v naprosto nedostatečné dokumentaci se mi sice nakonec podařilo vydedukovat správné řešení sdílení aplikací, ale pro začínajícího uživatele to musí být naprosto nerozluštitelnou hádankou. Vtip spočívá v tzv. DataView, jehož ovládání se vyvolá dvojím stisknutím pravého tlačítka myši v místě editace. Po výběru položky Přetažení se objeví ikona, kterou je třeba kliknout do cílové aplikace (přičemž v tomto okamžiku nelze listovat mezi okny, takže obě aplikace musí být pro přenos zmenšené a viditelné). Obrázek InDraw implantovaný tímto způsobem do InWordu je pak možné editovat způsobem připomínajícím OLE2 – tzv. dvOLE (to dv znamená DataView).

Pokud jde o přeformátování dokumentu, nepodařilo se mi nalézt žádné rozumné řešení. Jediným způsobem je podle všeho manuální editace jednotlivých rámců. Koneckonců – proč ne. V InView lze najít mnohem nepochopitelnější nedostatky. Program kupříkladu nenabízí uživateli tabulku znaků, ačkoli ji má hotovou – slouží ovšem pouze k definici uživatelské klávesnice. Celá věc je o to pikantnější, že InWord nereaguje na obvyklé kombinace Alt+číslo znaku, takže naopak jediný způsob, jak dostat neklávesnicové znaky do textu, je osadit jimi novou klávesnici (eventuálně použít dodávané rozložení Symbol).

Right or wrong – Windows jsou Windows. Pokud Microsoftu svět za něco vděčí, pak je to skutečnost, že dokázal alespoň na nějakou dobu sjednotit operační systémy převládající skupiny počítačů na sice diskutabilní, ale přece jen normu. Pokud dokáže to samé s Windows – jakože zatím vše nasvědčuje tomu, že ano – budiž mu za to v prvé řadě chvála a teprve pak mu nadávejme, jak nic nefunguje. Navíc ať jsou Wokna jakákoli, v žádném případě nejde toliko o líbivě vymalovanou nadstavbu operačního systému – jakýsi ilustrovaný Norton Commander. Nemohu se přitom stále zbavit pocitu, že autoři InView (a zdaleka ne jen oni) je právě tímto způsobem vnímají.

Nabízí se tedy poslední otázka: proč InView, když máme Windows a k nim stovky public domain aplikací, mezi nimiž spolehlivě najdete všechno, čím Alcor své prostředí vyšperkoval (kupříkladu nesčetné editory ikon apod.). Že by InView byl stabilnější? Ani náhodou. Za velmi krátkou dobu, kterou jsem nad ním strávil, spadl alespoň pětkrát; zcela spolehlivý způsob, jak ho položit, je například načíst do obrázkového rámce jakoukoli ikonu z adresáře ICO. Že by měl jednodušší obsluhování? Výše uvedené příklady více než výmluvně dokazují, že tomu tak není. Že má menší nároky na hardware? To jediné je možná pravda, i když na mém počítači nebyl o nic rychlejší, než Windows – spíš naopak – ovšem to je mašinka vypiplaná tak, aby na ní právě Windows běhaly co nejrychleji, takže budiž. Nevěřím sice, že by InView bylo rozumně použitelné na átéčku, ale s procesorem 386 by mohlo tančit rychleji, než Wokna. Pokud někomu bude stačit jenom tohle, má co chtěl.



SOUHRN

Současné editory pro DOS jsou určeny v podstatě dvojí kategorii uživatelů: jednak těm nejchudším átéčkářům, kteří nemají ani na tu nejlacinější inkoustovou, natožpak laserovou tiskárnu (respektive těm nejméně náročným, kteří ji ani nechtějí a nepotřebují); jednak těm, kteří nenávidí Windows.

Z domácích editorů té první kategorii bezpochyby nejlépe vyhoví MAT, který je také nejlevnější ze všech. Uživatelé patřící k druhé kategorii budou – nesáhnou-li rovnou po Wordu či WordPerfektu – asi nejlépe uspokojeni Klasikem. Pro konzervativní absolventy počítačových školení bude vhodné, přidrží-li se svých starých verzí Textu602; verze 3.1 by je mohla jen zbytečně poděsit. Komu však má být určen InWord, to se ani sebepodrobnějším studiem této recenze nedozvíte, a zůstalo to utajeno i jejímu autorovi.





Jednou větou: srovnávací recenze všech momentálně dostupných českých editorů pro DOS.

Programy věnovali výrobci.








Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU