Odjinud 8
(Softwarové noviny 8/1996)
V záplavě více či méně úhledných špalíčků potištěného papíru na našich knihkupeckých pultech mohl snadno uniknout pozornosti titul, který nikdo halasně nevybubnoval, ale který si bezesporu zaslouží více chvály, než souhrn celé dosavadní produkce některých popřevratových „velkých nakladatelských domů“. Nové vydání Carrollova románu ALENČINA DOBRODRUŽSTVÍ V ŘÍŠI DIVŮ A ZA ZRCADLEM má na svědomí podnik s podezřelým názvem Aurora (a neméně podezřelým sídlem v Opletalově ulici). Bez ohledu na eventuální ideologické zázemí nakladatele však v tomto případě jde o počin jednoznačně pozitivní. Nejen kvůli kongeniálním Tennielovým ilustracím, vycházejícím konečně znovu po více jak čtvrtstoletí, ale především pro překlad Jaroslava Císaře, s nímž se český čtenář opět shledává bezmála po padesáti letech.
Jen zřídka lze brát vážně ortodoxně nekompromisní kritiky členů surrrealistické skupiny, nicméně v případě poznámky Stanislava Dvorského k překladu Alenky z pera Aloyse a Hany Skoumalových (Analogon 1/1969, s. 88) musíme až s podivem kvitovat relativní mírnost invektiv: „...pořídili v roce 1961 Alenku zbrusu novou (...): trochu Císařův překlad zmrzačili, trochu si z něj vypůjčili a trochu přispěli svým vlastním řemeslem. A pokud se jim nedostávalo potřebného smyslu pro nesmysl, který má hlubší význam, dokázali alespoň tím lépe dodat jej po lopatě. Nakonec, je to přece pro děti. Proč o „stupínek výš“ na cestě za tímto nesmyslnem. Ucítili prachy?“ – To ještě Dvorský netušil, že v osmdesátých letech zamoří Albatros knihovny českých čtenářů desítkami tisíc Skoumalovic Alenek v ambiciózní, leč naprosto samoúčelné úpravě Oldřicha Hlavsy, jejíž jedinou výhodou snad bylo, že vzhledem k bezmála novinovému formátu knihy a akcidenční velikosti použitého písma nebyl vlastní text skoro ke čtení. Kdo tyto obtíže překonal a knížku poctivě přelouskal, má smůlu – „skutečnou“ Alenku v říši divů stejně nikdy nečetl.
Po pravdě řečeno ani Císařův překlad není dokonalý – Carrolla totiž v podstatě přeložit nelze. Císař však došel až na samou hranici této nemožnosti – podařilo se mu jakýmsi neuchopitelným způsobem přenést do češtiny dokonce i původního britského ducha knihy. Alenka Skoumalových je čistě technicky vzato přeložena vlastně lépe (zručné řemeslo jim neupírá ani Dvorský), přesto v komparaci s Císařovým převodem působí jako Malý Bobeš ve srovnání s Hobitem. V čem tkví celý problém, to asi nejlépe naznačuje Skoumalův doslov, zakončený – po objevném porovnání nursery rhymes se slovanskými prostonárodními říkadly – podrobnými Carrollovými deníkovými záznamy z cesty po Rusku (v rozsahu přibližně jedné pětiny doslovu). Patrně jen včasná smrt (1898) zachránila nejslavnějšího pedofila světa, aby z něj překladatelova zručná circumanální akrobacie tehdy nevyrobila bojovníka za socialismus.
Při nové reedici Císařovy Alenky sáhla Aurora bohužel po druhém vydání (1947), do kterého se vloudily některé diskutabilní zásahy. Tak například úvod legendárního Žvahlava (Jabberwocky; u Skoumalových Tlachapoud): „Je smažno, lepě svihlí tlové / se batoumají v dálnici, / chrudošiví jsou borolové / na mamné krsy žárnící.“ je zde převeden do minulého času („Bylo smažno (...) se batoumali (...) chrudošní byli borolové.“). To sice přesněji odpovídá znění originálu, avšak zejména první verš tak úplně ztratil rytmus, na který Císař svůj překlad původně zaměřil především. Rovněž znamenitá, funkcionalismem inspirovaná typografie Eduarda Miléna z vydání roku 1931 by bývala stála za repliku, tím spíše, že vlastní technické provedení sazby tehdy za mnoho nestálo (dlužno ovšem zdůraznit, že – pomineme-li scanem trochu utrpěvší obrázky – je grafická úprava nové edice v dnešní bídě pořád ještě vysoce nadprůměrná).
Ocenit dlužno též mimořádně přínosnou poznámku o překladateli, jakož i zařazení Carrollových marginálií k pozdějším vydáním. Při vší této pečlivosti však poněkud zaráží, že se editor spokojil s prostým konstatováním, že verše, uvozující a zakončující v originálu každý z dílů, do češtiny nikdy nikdo nepřeložil. Snad opravdu nebylo třeba pociťovat takovou úctu před Císařovou prací, aby se nenašel odvážlivec, který by si troufl se o doplňující překlad alespoň pokusit.
Jen několik týdnů po štastně oprášené Alence jsem narazil na další legendu anglosaské literatury pro děti – Baumova ČARODĚJE ZE ZEMĚ OZ. Kniha prý vyšla už loni před vánoci, ale tehdy jsem ji nějak přehlédl. Jediné předchozí vydání z roku 1962 opatřil jakýsi Arnošt Karásek ilustracemi tak hnusnými, že jsem jako dítě zcela nekompromisně odmítal vůbec vzít knihu do ruky a přečetl jsem ji až v onom období, ve kterém intelektuálněji zaměření pubescenti přicházejí na chuť četbě typu Malého prince. Novou edici ilustroval Jiří Běhounek způsobem daleko méně urážlivým, takže je možné knihu bez větších obav vypustit mezi děti. Pomineme-li skutečnost, že patří k „základnímu vzdělání“, bude to pro ni asi nejlepší použití – jako pohádka pro dospělé, kteří ji v dětství nečetli, je už příliš infantilní. Stejně infantilní je však i Medvídek Pů, a přesto mnozí intelektuálové, kteří jím byli odkojeni (šéfredaktora tohoto listu nevyjímaje), jej dodnes bez rozpaků deklarují jako svou oblíbenou četbu. Podobné to nejspíš bude i s Ozem – o Žluté cihlové cestě pěje stejně zaujatě Beefheart jako Elton John, tak proč by se neměla ujmout i u nás.
Překlad nového vydání je sice také nový, ale nemá vcelku smysl o něm hovořit – na rozdíl od Alenky je Oz psán natolik primitivním jazykem, že k jeho adekvátní transkripci by stačil intenzivní půlroční rychlokurz. Daleko podstatnější stránkou věci je milá skutečnost, že nakladatelství Svoboda vyhrožuje dalšími pokračováními, kterých jen sám Baum spáchal třináct.
Grahamův „The Wind In The Willows“ (Vítr v sítinách, česky jako Žabákova dobrodružství) vyšel už mnohokrát, a tak poslední anglosaskou dětskou klasikou, odepřenou dosud českým dítkům, asi zůstává Loftingův „Dr. Doolitle“ a především pak Barrieho pozoruhodný „Peter Pan“ (pomineme-li po převratu vydané Disneyovské leporelo, které s originálem nemá kromě názvu mnoho společného). Obé sice česky vyšlo, ale toliko jedinkrát (Hugh Lofting: Příběh doktora Málodělala, Kočí, 1925; Sir James Matthew Barrie: Petr Pan I-III, Pražská akciová tiskárna, 1926-1927), a dnes jde již o prakticky nedostupné kuriozity. Dětské knížky totiž podléhají v generacích ničivých ruček takřka stoprocentní zkáze, takže sehnat některé starší konkrétní tituly bývá těžší než dopátrat se bibliofilií s nákladem okolo sta výtisků. Ačkoli se sběratelstvím knih zabývám přes patnáct let a měl jsem příležitost vidět mnoho znamenitých soukromých knihoven, nikdy jsem například nedržel v ruce ani jediné z obou předcísařovských vydání Alenky, a s Loftingem jsem se potkal přesně dvakrát v životě. O to bizarnější náhodou bylo, když jsem po dopsání tohoto článku, pouhý den před jeho odevzdáním redakci, koupil v jednom z jinak poměrně nevýtěžných pražských antikvariátů Petera Pana, k němuž jsem předtím celá dlouhá léta ani nečuchnul. Umožnilo mi to uvést na pravou míru chybný bibliografický údaj z Craigových Dějin anglické literatury (SNKL 1963), kde je vydání datováno o rok dříve a označeno jako Petr Pan v Keningtonském parku. Správně se především jedná o Kensingtonský park, a navíc jde pouze o první díl; zbylé dva, obsahující vlastní epickou složku, se souhrnně jmenují Petr Pan a Wendy. Estéty snad ještě zaujme, že vydání redigovala Milena Jesenská.
Současná novákovská generace zná obě uvedená dílka pouze zprostředkovaně z filmových verzí – muzikál „Dr. Doolitle“ s Rexem Harrisonem z roku 1967 i Spielbergova „Hooka“ (1991) jí novajebaví servírovala celkem nedávno. V prvním případě jde o přepis názorný a zdařilý – rozhodně lepší než „Dr. Bolíto“ – rýmovaný opus největšího plagiátora literárních dějin Alexeje Tolstého, který měl nahradit Loftinga pionýrům. V případě druhém sice ne až tak hrozný, jak tvrdila kritika (byl to docela pěkný, velmi barevný doják; Robin Williams nakonec krákal jako vždy znamenitě a Julia Roberts byla s těmi křidélky fakt sladká), nicméně pro dítě, které nezná literární předlohu, naprosto zmatený a nesrozumitelný, tím spíše, že se nejedná o přímé zpracování románu, ale o pouhou volnou reflexi. Pořád ovšem zdařilejší, než kdysi ve znárodněné distribuci uvedený „The Wiz“ – nikoli ten na koberce, ale ten z Oz – muzikál s Dianou Rossovou z roku 1978, jehož se ostatně příznivci čarovné země Oz od Novy dočkají ze všech verzí nejspíše. Nečeské filmy vzniklé před rokem 1960 totiž nedosahují požadované sledovanosti, takže není příliš pravděpodobné, že by se tu objevilo nejslavnější zpracování z roku 1939 s Judy Garlandovou (jeden z prvních barevných filmů, využívajích navíc momentu překvapení, kdy po černobílé úvodní sekvenci z Kansasu se náhle zjevila Země Oz v celé kráse TechnicoloruTM), a vůbec už ne to první z roku 1925, ve kterém hrál Oliver Hardy Plechového dřevorubce (v novém překladu jako Plecháč – no, možná by to těm dětem bylo vůbec nejlepší servírovat rovnou v angličtině, aspoň by se tak zabily dvě mouchy jednou ranou).
Jestli Čaroděj ze země Oz může budit pochybnosti, pokud jde o případnou koupi, pak Alenka by určitě neměla – tím spíše, že Aurora patří k těm několika příčetným nakladatelům u nás, kteří se nedomnívají, že náklad knihy je přísně důvěrným tajemstvím firmy (obzvlášť manažérovatí idioti tomu dokonce říkají know-how), a 3000 výtisků je sice dost na to, aby dalo práci to na dnešním bortícím se knižním trhu prodat, ale zatraceně málo, až se po knížce začnete shánět napřesrok.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU