biblog
čtení pro bibliofily
1. 6. 2022
co jest bibliofilie a kterak ji užívati?
Ostatně po léta jsou jich jen u nás každým rokem blbými pozůstalými likvidovány desítky nebo spíš stovky, čemuž nelze nijak zabránit, jelikož osvěta proti blbství neexistuje.
Dostupné informace jsou obvykle značně nabubřelé, patetické a běžného člověka odpuzující - a ještě navíc dost často lživé. Třeba už ta nejobvyklejší definice, že bibliofilie = krásná kniha. Naprostý blábol! Spousta bibliofilií je pěkně hnusná; někdy dokonce i celé bibliofilsky se tvářící knižnice (viz třeba přednostní výtisky Synkových edic Omnia a Pandora). A naopak zcela nebibliofilská vydání mohou být překrásně vypravené, polygraficky perfektně udělané knihy, nemluvě o těch, z nichž se staly artefakty sui generis jen stářím a zachovalostí (o tomto nebibliofilském sběratelství knih ale až někdy příště).
Co tady vlastně činí bibliofilii bibliofilií? (A mimochodem na těchto stránkách je pojem bibliofilie používán výhradně pro objekt, tedy knihu, zatím jeho sběratelství nazýváme bibliofilstvím.) Pomineme-li jasné případy typu v několika desítkách kusů vydaného foliantu na ručním papíru, se spoustou grafik a v pečlivě intarzované celokožené vazbě (což je kalibr, který do popelnice jen tak nehodí ani úplný pablb), je jako u řady jiných skupinových příslušností podstatné především to, zač se kniha sama pokládá, respektive samozřejmě jak ji prezentuje její vydavatel.
Jinak jde o souhrn různých vlastností, které jsou-li zastoupeny v dostatečném počtu, lze hovořit o bibliofilii, je-li jich jen část, používá literatura obvykle nějaký termín typu "kniha aspirující na bibliofilský tisk". Konečné hodnocení je ale v každém případě subjektivní, žádná jednoznačné kritéria neexistují. Nejdiskutabilnější může být právě ta krása, kterou jednak každý od přírody vnímá jinak a jednak se vnímání výrazně mění přibývající zkušenostmi - každý bibliofil se postupně učí chápat různé aspekty knih, takže tím, co se mu kdysi nelíbilo, bývá nakonec někdy i fascinován.
Proberme si tedy aspoň nejdůležitější z těchto vlastností:
1. Náklad. Měl by být v desítkách, nejvýše několika stovkách (200-300) kusů. Existuje spousta bibliofilií, které jsou sběratelsky (a následně pak samozřejmě i tržně) prakticky znehodnoceny příliš velkým nákladem - klasicky třeba některé svazky ELK nebo edice Ráj knihomilů.
2. Číslování. Ve skutečnosti není příliš důležité a už vůbec není pravdou, že by nižší čísla byla cennější než vyšší (kromě případů, kdy část nákladu vyšla na lepším papíru). Původně to mělo sloužit ke kontrole správnosti počtu výtisků, ale ve skutečnosti kdo v tom chtěl švindlovat, cestu si stejně vždycky snadno našel.
3. Papír. Měl by být obecně lepší než u standardních knih, ale často nebývá, nebo se tak jen tváří. Ruční papír je každopádně vždy významným (byť rozhodně nikoli jednoznačným) měřítkem bibliofilnosti.
4. Původní grafika. Rozhodně není nezbytná, Existuje mnoho čistě typografických bibliofilií, které u nás k dokonalosti dovedl zejména Karel Dyrynk. Řada z nich je díky velmi nízkým nákladům hledaná a tudíž značně přeplácená, ač postrádají jakoukoli výzdobu. Naopak třeba produkce socialistické Lyry Pragensis na typografickou invenci prakticky zcela rezignovala a bývá občas s lehkým despektem nazývána "knižní futrál na grafiky".
5. Typografie. Dávný bibliofilský ideál u nás ražený zejména Preissigem vzal záhy za své, protože tolik schopných typografů jsme prostě neměli; ostatně ani obdivované anglické knižní úpravy konce 19. století se tam nikdy nestaly obecnějším standardem. Amatéři typu Portmana neřkuli Hrušky později tyto aspirace dorazili, takže zcela excelentně a objevně vysazená kniha se postupně stala spíš milou vzácností, než aby to bylo nějakým kritériem, že se jedná o bibliofilii.
6. Podpis. Autora, grafika, či aspoň vydavatele. Docela podstatná známka, že to bylo míněno vážně, ale samozřejmě jejich absence nic zásadního neznamená.
7. Umělecká vazba. Důležitá pro cenu, ale nikoli pro klasifikaci, protože větší část starších bibliofilií vycházela v broži a svázat si je dával majitel sám.
Pokud kniha splňuje všech sedm bodů, je to bez diskuse stoprocentní bibliofilie.
A co s ní?
Obecně se k tomu vrátíme někdy příště, speciálně ještě pár základních pouček.
Bibliofilie nejsou na čtení. Jsou na mazlení. Že je bibliofilové při tom mazlení občas smějí i číst, je jejich výsadou, jelikož jen skutečný bibliofil dokáže manipulovat s knihou tak, aby nikdo nepoznal, že byla kdy otevřena.
Nechtějte po bibliofilovi půjčit ani tu nejobyčejnější knihu - uvedete ho tím minimálně do rozpaků, protože vy tak jako on knihy opravdu číst neumíte (i když si sami myslíte opak). Bibliofilii vám nepůjčí nikdy - tu lze dát z ruky jen z důvodů reprodukce nebo výstavy.
Úvodní menu KAL
Hlavní menu LAW