ERVÍN O. JUNÁK
Jak na autorský blok? Přece blokovými operacemi!
(Poprvé vyšlo v časopise
Interkom 3-4/99, online verze exkluzivně pro Tajnosti hrobky).
Účelem tohoto článku není být recenzí knihy Richarda D. Evanse Bokha-lú. Vyšlo jich už dost a pokrývají celé hodnotící spektrum, takže každý čtenář si může vybrat, jde-li o "čtivý příběh bez špetky nudného textu", "nepříliš zdařilý příběh" a "vcelku nudnou cestu"* nebo dokonce "pouze frašku"*. Upřímně řečeno, snaha přijít ještě nyní s novým pohledem by se svou marností podobala pokusu udělat z deseti deka masa a jedné cibulky již čtvrtou kostku bujónu: Bokha-lú má, jak se říká v recenzní rubrice Ikarie, "přímočarý, ba až lineární děj" (přítel parafrázoval obsah slovy nehledanějšími "jeli do Jizerských hor a cestou se stavili pro benzín"). Postavy se nedají označit ani za papírové, protože to by znamenalo připisovat jim více než jeden rozměr: princezna Jurgella je definována tím, že je ušlechtilá a tak akorát na vdávání, Yanabi oddaný přítel i nápadník, králi Rhemovi je náplní práce i koníčkem ve volném čase výhradně sadistické zlodušství, jen Bokha-lú je jako nečlověk od charakterizačních požadavků osvobozen a tak si může dělat, cokoli autorovi zrovna přijde jako dobrý nápad. Zvlášť žalostné to je u ústředního hrdiny Walda Šarého, jehož hlavní vnější charakteristikou jinak je, že neustále skáče jako kamzík či aspoň basketbalista, ale dopadá nejčastěji na zadek (nebo na zem, když se mu jako na straně 72 "do ní nějak zamotala noha"), i když v lepších chvílích na s. 25 zvládá tam, kde pouhý smrtelník by měl leda vyražený dech, i takovéto kousky: Ještě v letu se pootočil, takže když dopadl na záda, zhoupl se do kotoulu a vymrštil se na nohy (bohužel si nedovedu scénu představit a tápu, šlo-li o kotoul vpřed, nebo vzad). Sice se co chvíli věnuje úvahám, co dál, nebo vzpomínkám na epizody ze svého dřívějšího života, které zjevně mají souviset s tím, co právě zažívá, a dodat psychologickou podporu a motivaci jeho jednání, ale vše marno - škube sebou jako maňásek vedený nezkušeným loutkářem a vlečený ve směru, kam si to vývoj děje momentálně žádá, na konci o něm nevíme o nic víc než na začátku a jeho dilemata jsou na úrovni Jenže něžný cit k princezně Jurgelle, a také vzpomínka na její pružné tělo, mu nahlodávaly smysl pro povinnost (s. 129).
Ne; pokud se k Bokha-lúovi vracím, je to kvůli
jednomu pozoruhodnému rysu, jehož si žádný recenzent přede mnou
nepovšiml (vyjma stručné zmínky Tuneláře na www.sci-fi.cz, ale ani
on zjevně neodhalil všechny jeho aspekty) a který zaslouží vejít
v širší známost kvůli tomu, jak užitečným by se mohl ukázat pro
veřejnost, zejména autory, kterým přestalo psaní jít dost rychle
a leckdy se kvůli tomuto problému museli docela odmlčet (např.
pan Novotný nebo paní Kadlečková; panu Neffovi takové nebezpečí
jistě nehrozí, ale soudím, že i on by mohl popsanou metodu tvůrčím způsobem využít).
U Evansova Conana a krvavé hvězdy rozpoznala
kritika
jako základní kompoziční princip podvojnost.
To, že v Bokha-lúovi najde "Neboť," pozdvihl
[Waldo] kazatelsky ukazováček, "ses nechal
odzbrojit" (s. 25) a Princezna
zatřepala rukou, jako když odhání dotěrného pískláka
(s. 40) ozvěnu na s. 42 Mávla
[princezna] podrážděně rukou, jako když odhání
v létě dotěrného pískláka a
"I když," zvedl král karatelsky prst, "ten běloch..."
(plus ještě "Avšak," zdvihl [Dorylai]
karatelsky prst, "ty tři..." , s. 76),
je jen jejím chabým stínem, který málem splývá s běžným používáním
přirovnání a dá se vykládat nanejvýš jako Evansova spiklenecká
připomínka znalému čtenáři, přiznání kontinuity s tvůrčími postupy,
ze kterých kdysi vyšel; po šesti letech je však už jinde a z prostých
repetic vyvinul metodu, která je daleko přesahuje a předčí.
Bylo to na s. 48, kdy se mě zmocnil pocit
dé ja vu, jako bych věděl, co má v další chvíli přijít.
A skutečně: nejen že jsem dotyčný odstavec našel o 16 stránek dříve,
shodná pasáž se táhla v délce dobře stránky a čtvrt! Kolumbovo vejce
Evansova postupu, které mu umožnilo zvětšit rozsah přenášeného textu
z necelé věty, což je maximum únosné při doslovném opakování, prakticky
neomezeně, je v tom, že nekopíruje mechanicky, ale tvořivě;
novou verzi přizpůsobí odlišným vystupujícím postavám a kontextu,
podle potřeby pozmění rekvizity, může nahradit zájmena etc. Na hony
se tak vyhne jakémukoli náznaku stereotypu a fádnosti.
Pro lepší pochopení uvedu celý úryvek; v druhé variantě jsou kurzívou zvýrazěny změněné nebo přidané pasáže (ne však vynechávky):
S. 32 - 33:
Rhemus se ušklíbl a namířil
si to ke dveřím, které se před ním nehlučně otevřely. Prošel jimi na
širokou chodbu směrem ke schodišti. Po něm rychle kráčel dolů. Prošel
rozlehlou halou a zahnul k nenápadným dveřím po levé straně, které
skoro splývaly se zdobeným táflováním, pokrývajícím zdi tohoto
schodiště. Oddělil masivní klíč od svazku, který se mu pohupoval u pasu,
a zasunul ho do příslušného otvoru. Klíč se pod tlakem jeho prstů lehce
třikrát otočil kolem své osy. Král strčil do dveří. Než prošel otvorem
musel [čárka chybí už u Evanse]
se sehnout, protože byl vyšší a už se nejednou uhodil. Vešel do krátké
chodbičky z níž [čárka chybí už u Evanse]
vedly prudce dolů nepříliš používané spirálovitě vedené schody. Kdesi
dole zářilo blikavé světlo jediné louče. Sem nahoru se příliš světla
nedostalo. S tichým klapnutím se za ním sama zavřela malá dvířka,
kterými sem vešel.
Král šel dolů sice tápavě, ale bylo vidět, že to tu zná.
Sešel o patro níž, než se dostal k louči hořící v háku na stěně. Odtud vedla na obě strany chodba podstatně širší, než byla ta, kterou sem Rhemus přišel. Až někde v dáli nalevo poblikávalo slabé světélko další louče.
Před sebou měl král dvoje dveře. Jedny přímo proti sobě a druhé vlevo. Král zabušil kostnatou pěstí na ty vlevo. Nic se nestalo. Král do nich vztekle kopl, až se rozlétly.
Otevřel se mu pohled na velkou, neútulně prázdnou místnost, v níž kromě jedné truhly stála v koutě rozházená a špinavá postel, která místo slamníku měla na prknech jen nevelkou hromádku zhoužvané slámy. Deka ležela napůl na zemi. V rohovém krbu zřejmě nikdo nikdy netopil. Nikdo tu nebyl. Král pokrčil rameny a vrátil se na chodbu.
Otevřel zbylé dveře. Za nimi začínaly další schody, které vedly dolů do podzemí hradu. Rhemus se chvíli rozmýšlel, ale pak se vrátil do neútulné místnosti, kde sebral dvě louče z hromady hned vedle krbu.
Pohozená ocílka se povalovala na zemi a křesadlo leželo o kus dál. Král se pružně ohnul a sebral je. Jednu louč si zasunul mezi kolena, vykřesal jiskry a zapálil ji. Druhou si zasunul do podpaždí.
Cesta dolů byla vytesaná do skály. Hrbolaté schody se stáčely doleva, takže klesaly dolů vlastně po jakési spirále. Ve vnější zdi se nacházely těžké dveře cel. Bylo tu sucho, ale přesto chlad způsoboval nevlídnost podzemí. Král nadzdvihl louč a pečlivě počítal dveře. U šestých se zastavil. Otevřel dveře dalším z klíčů, které mu visely u pasu.
Cela svou rozlehlostí převyšovala leckterý z pokojů nahoře v paláci. Avšak její vybavení bylo podstatně chudší. Pod šesti schody, kousek stranou, se válela otep slámy shora překrytá jakýmsi hadrem. O kus dál ležely přímo na podlaze dvě nádoby. Ta větší, naplněná vodou, byla nahoře trochu vyštíplá. V té menší nebylo nic. Světlo sem padalo malým, hustě zamřížovaným okénkem. Bůhvíproč ho stavitel nechal prorazit ve zdi těsně nad úrovní podlahy.
[Že by proto, že to bylo hluboko v podzemí? pozn. EOJ]
S. 48-9:
Ermoran strčil levou rukou do
dveří, které se před ním nehlučně otevřely. Prošel jimi na širokou chodbu
směrem ke schodišti, aniž by se ohlédl, jestli ho Waldo následuje.
Sestupoval po něm rychle dolů. Prošel rozlehlou halou a zahnul
k nenápadným dveřím po levé straně, které skoro splývaly se zdobeným
táflováním [při přenosu vypadla čárka]
pokrývajícím zdi této místnosti. Oddělil masivní klíč od
kroužku, který se mu pohupoval u pasu. Velmi se podobal svazku
co [č. ch. už u E.] měl
král. [Bodejť by ne, pozn. EOJ]
Klíč vklouzl do otvoru a lehce se třikrát otočil kolem své osy. Další dveře se otevřely, tentokrát s mírným zaskřípěním.
[Vložen celý odstavec o Waldových myšlenkách.]
Při průchodu dveřmi se musel sehnout, protože byly nižší, než on sám. Vešel do krátké chodbičky, [čárka přidána při přenosu] z níž vedly prudce dolů nepříliš používané spirálovitě vedené schody. Vojáci za ním měli trochu potíže se svými dlouhými píkami a polohlasně kleli. Kdesi dole zářilo blikavé světlo jediné louče. Sem nahoru se příliš světla nedostalo. S tichým klapnutím se za nimi zavřela malá dvířka, kterými sem vešli.
Ermoran šel s roztaženýma rukama, kterýma se dotýkal zdí, dolů. Když sešli o patro níž, dostali se k louči hořící v háku na stěně. Odtud vedla na obě strany podstatně širší chodba než ta, kterou dosud klopýtali. Až někde v dáli nalevo poblikávalo slabé světélko další louče. Proti sobě měli dvoje dveře. Jedny přímo naproti a jedny vlevo. Ermoran zabušil na ty vlevo. Nic se nestalo. Vztekle do nich kopl, až se rozlétly. Waldo pootevřel překvapením ústa, protože by něco takového od neustále chladného králova rádce nikdy nečekal. Trvalo hodnou chvilku, než je opět zavřel.
Za dveřmi byla velká, neútulně prázdná místnost, v níž kromě jedné truhly stála rozházená a špinavá postel. Na ní ležel tučný černoch s hlavou zvrácenou dozadu. Jeho chrápání bylo směskou stenů, chrochtání, mlaskání a frkání. Důvod hlubokého spánku, prázdnou láhev, objímal oběma rukama a tiskl si ji k prsům. Ermoran se beze slova vrátil na chodbu a málem přitom porazil Walda, který zvědavě nakukoval do páchnoucí místnosti. [Není divu, že když nejdůležitější vězně střeží absentér a alkoholik, nemá Waldo později s útěkem problémy, pozn. EOJ]
Rádce otevřel zbylé dveře. Za nimi začínaly schody, které vedly dolů do podzemí hradu. Ermoran mávl velitelsky rukou a křikl dozadu přes rameno:
"Louče!"
Jeden z vojáků opřel píku o zeď a vrátil se zpátky do opuštěné [??? pozn. EOJ] místnosti, kde sebral dvě louče, povalující se na hromadě hned vedle krbu. Jejich zapálení mu trvalo jen pár okamžiků.
Cesta [sic!] dolů vytesali přímo do skály. Louče v rukou vojáků vykreslovaly po stěnách prapodivné obrazce a jejich třaslavé světlo nepřidávalo Waldovi na dobré náladě. Hrbolaté schody se stáčely doleva, takže klesaly dolů vlastně po jakési spirále. Bylo tu sucho, ale přesto chlad způsoboval nevlídnost podzemí. Waldo se díky nekvalitnímu osvětlení dvakrát či třikrát praštil do lokte a boku, protože přehlédl vyčnívající kamenné výstupky. Potěšilo ho však, že ani rádce na tom nebyl líp, a tak sám ani příliš nenadával a s chutí poslouchal přidušené kletby muže v modrém plášti.
U pátých dveří se rádce zastavil. Otevřel je dalším z klíčů, které mu visely u pasu.
Cela svou rozlehlostí převyšovala leckterý z pokojů nahoře v paláci. Avšak její vybavení bylo podstatně chudší. Pod šesti schody se na hliněné podlaze válela otep slámy shora překrytá jakýmsi rozdrbaným hadrem. O kus dál ležely přímo na podlaze dvě nádoby. Obě byly prázdné.
Světlo sem padalo malým, hustě zamřížovaným okénkem. Bůhvíproč ho stavitel nechal prorazit ve zdi těsně nad úrovní podlahy.
Takové rezonující dvojice najdeme v knize hned tři, vnořené do sebe jako správný for-cyklus, s postupně rostoucí (a zas naopak klesající) délkou.
S. 28:
Sál nebyl nijak ohromný. Mohl mít tak dvacet metrů na délku a patnáct na šířku. Dřevěný fasetový strop podpíralo šest sloupů, které vypadaly jako [č. ch. už u E.] kdyby byly z nějakého polodrahokamu. Z levé strany sem dopadalo světlo. Přivádělo ho sem pět středně velkých, zdobených oken, které [sic] byly [sic!] zdobené [sic!!!] vitráží. Výklenky, které k nim vedly, byly plné návštěvníků, neboť tady se nacházela jediná místa k sezení - lavice. Jinak audienční sál zel prázdnotou, nebyl tu žádný nábytek. Na stěnách visely obrazy bitev, vlajky a portréty jakýchsi asketicky vypadajících černochů. V zadní části síně stála zlatá pyramida vysoká asi dva metry. V slunečním světle zářila tak, až z toho bolely oči. Na jejím vrcholu trůnilo rozložité modré křeslo. Asi o metr za ním se snášela od stropu až k zemi rudá portiéra.
S. 96:
Velká audienční síň byla plná lidí. Dřevěný fasetový strop, který se blyštěl, jako kdyby ho někdo natřel nějakým olejem, či lakem, podpíralo šest kamenných sloupů, z nějakého poloprůhledného drahokamu. Z levé strany sem dopadalo sluneční světlo. Pět středně velkých, mozaikou zasklených oken bylo otevřeno dokořán. Výklenky, které k nim vedly, byly plné návštěvníků, kteří se mačkali na lavicích. V zadní části síně stála zlatá pyramida vysoká asi tři [!!! pozn. EOJ] metry. Na jejím vrcholu trůnilo rozložité modré křeslo. Asi metr za ním se snášela od stropu až k zemi rudá portiéra.
Tato pasáž zároveň ilustruje, že i tvůrčí inovace, ač celkově pozitivní, mají svá úskalí a při nadužívání budou čtenáře odvádět od popisovaného děje k podružným otázkám. Co způsobilo nárůst zlaté pyramidy? Proč, zatímco na s. 29 oznamují příchod krále krátké hudební nástroje. Vypadaly jako trubky, je to na s. 96 hlas čtyř dlouhých, zlatě se třpytících trub? A jak to, že na s. 29 je král Yanabi popisován Měl krátce střižené černé vlasy a na s. 96 už Černé vlasy mu padaly až na ramena? (Evans neuvádí, jakou dobu strávil Waldo v bezvědomí a rekonvalescenci po výbuchu, k němuž dojde v první scéně, ale jinak se druhá odehrává devět dní po jeho uzdravení a uvěznění. O eventuálním zrychlení nebo jiných zvláštnostech metabolismu domorodců se kniha nezmiňuje.)
A konečně na závěr románu čtenáře upozorní, že už se musí chystat na loučení s hrdiny, jemná připomínka samého začátku dobrodružství:
S. 13-14:
Vytřeštěné [???]
zíral na člun, který byl pořádné [!!!]
otlučený. Ale krve by se v něm nedořezal, když si ho nyní pořádně
prohlédl. Začal počítat díry v plášti. Při desáté to vzdal.
Nevěřícně kroutil hlavou.
"Tohle přece nemohlo letět," zabručel, když si všiml
rozšklebené díry na zádi, kterou by se docela klidně protáhl. "Přece
jenom se inženýrkové na Zemi asi něco naučili, když mě tenhleten vrak
dokázal dopravit bez úrazu až sem," zašklebil se Waldo na závěr.
S. 146:
Když si Šarý člun pod vodou prohlížel, zdál se mu pořádné [sic!] potlučený. Teď by se ale v něm krve nedořezal, když si modul prohlédl pořádně. Měl na to víc času, než když ho opouštěl. Nevěřícně kroutil hlavou. Obšívka z keramitu, kterou zničit bylo velmi nesnadné, místy vypadala, jako kdyby byla z notně pomačkaného papíru. Děr v plášti se našlo také požehnaně.
"Tohle přece nemohlo letět," zabručel. "Asi se inženýři opravdu něco naučili, když mě tenhleten vrak dokázal dopravit bez úrazu až sem," zašklebil se Waldo na závěr prohlídky.
Bohužel, vynález a provedení popsané technické
finesy jako by odčerpaly autorovy síly z jiných částí knihy; tam, kde
se nemůže opřít o tlačítko Insert, zjevně tápe a ztrácí konzistenci.
Např. v lektvaru na s. 121 je obsažen mj. pavouk
velmi podobný tomu, kterého Waldo zabil cestou na planinu, kde žili
bohalové. Černá vdova, ačkoliv v jediné takové scéně
na s. 65-6 je členovec (byť bůhvíproč leze po pavučině) opakovaně
popsán jako mnohonožka, zabije
ji ve skutečnosti Yanabi (Waldo celou dobu pouze
vřeštěl, až se čtyřrožci plašili a zařval úplně nepříčetně; kdyby byl vypravěčem on, dala by se snaha dodatečně se chlubit cizím peřím nebo aspoň vypustit z paměti nepohodlné vlastní selhání pochopit, ale ve třetí osobě jsou takové úpravy neospravedlnitené) a když ji nazve "Černá vdova", odpoví na Waldovo "U nás se tak říká jedovatému pavoukovi" jasným "Tohle pavouk není".
V první kapitole Waldo komunikuje s počítačem záchranného člunu, i když je schopný dialogu ve víceméně přirozeném jazyce a počítač hlavní lodi rozeznával mluvené slovo, nešikovně pomocí klávesnice a obrazovky - s výjimkou chvíle nejvyššího nebezpečí na s. 10, kdy Šarý ryčel skrz zatnuté zuby a i tak dostane odpověď; sám počítač zase předchozí repliku kníkl. (Kromě toho ještě Waldo jednou vypálil ze sebe "Proč?" a počítač odsekl, což však lze vykládat i jako písemné a ne hlasité projevy. Nicméně Waldo na neuspokojivé odpovědi reaguje tím, že už neřekl nic.)
Waldo přeletí město v ústí velké řeky do moře, zamířil k pláži, vzdálené od města dobrých dvacet kilometrů (s. 11), udělal široký oblouk, kterým se dostal zase poblíž města, klikatý let ho zanášel opět směrem od města a když konečně přistane, namířil si to k městu, které tušil kdesi poblíž, ale přesto k němu dojde až za dva dny ostré chůze (s. 16)! Bez jediného vysvětlení, jak tedy byl daleko, že mu to - po mořském břehu - trvalo tak dlouho (a co celou dobu jedl nebo jak to, že s ohledem na svůj apetit a tučné bříško nepadá hlady).
Na druhou stranu je sympatické, že hrdinové si s pravým ekologickým citem pro šetření přírodními zdroji, jaký je na prahu třetího tisíciletí třeba stále více propagovat, důsledně i v těch nejhlubších jeskyních svítí loučemi a nikdy pochodněmi.
Rozkolísanost a neujasněnost v reáliích je
nejzávažnější u inteligentních medvídků - a počíná hned jménem. Evans
podléhá špatnému klišé amerických autorů, že cizost ne-lidských ras,
jejich myšlení a nezatížení našimi předsudky o jazyce vyjádříme nejlépe
tím, že název jejich příslušníků bude mít nepravidelný plurál (v angličtině
je to koncové -i místo -s, v češtině použil -ú v 1. p. č. mn.) Není
však definitivně rozhodnut, jestli je přece jen radši skloňovat (a jak)
čili nic, a dokonce ani zda je psát s velkým či malým počátečním písmenem.
Nejčastější nesklonná varianta doplňovaná pomocným druhovým substantivem -
nikdo z národa Bohalú (s. 36),
ženy Bohalú (s. 53), dcery Bohalú,
kmen Bohalú, dcery kmene Bohalú (s. 54),
dcery kmene Bohalú, lékem kmene Bohalú (s. 55) etc. - nebo
prosté Bohalové (s. 53, 57, 72,
73, 75, 82, 87) dojde těchto variací: bohalové
(s. 110, 114, 119, 121) plus další pády - mumie
bohala (s. 79), požádat bohaly
(s. 110), mezi bohaly (s. 116)
a vyjednavač bohalů (s. 111)
zároveň ovšem i cesta na planinu Bohalú
(s. 85) a cestu k Bohalům (101);
dokonce vyběhl malý bohalů (s. 116),
Bohalům by rádi věděli (s. 54),
odjede jediný Bohalú, kterého držíme
(s. 62, tamtéž však unesla i jediného bohala)
a na s. 53 je celá rasa opakovaně přejmenována po jednom zástupci Bokha-lúové!
Na s. 115 Bokha-lú vysvětluje, že telepatické
schopnosti medvídků jsou vzácné: "Jen muži
dokážou slyšet myšlenky... A navíc ještě zdaleka ne všichni. To se musí
umět. " Téměř vzápětí (s. 123) však pro ně nejen používá
jiný výraz "No, vidím to. Když někdo na něco
myslí hodně silně, tak to vidím." ("Počkej,"
podrbal se Waldo rozrušeně na nose, "To [velké písmeno
za čárkou je už u E.] znamená, že když si teď
něco budu hodně moc přát, tak to uslyšíš?" "Ne," vrtěl chundelatou
hlavou Bokha-lú, "uvidím to." Slovo "slyšet" důrazně
odmítne ještě jednou na s. 124) ale dokonce se diví, jako by se dosud
domníval, že pro lidi, kteří za jeho rasou v mnohém zaostávají, jsou
běžné: "Chceš snad říct, že lidi to neumějí?
(...) Mně [sic!] nenapadlo, že by lidi neuměli vidět."
Podobná dvojakost zodpovídá i za výjimečný jev, že každý recenzent vysvětluje nukleární katastrofu způsobivší zmutování obyvatelstva severního kontinentu jinak, a přesto to v tomto případě není projev nepozorné četby: na s. 38 Yanabi tvrdí, že šlo o superzbraň použitou ve válce, zatímco na s. 118 Waldovi bohalí stařešinka sdělí, že to byl výbuch atomové elektrárny. (Jistě, Yanabi vychází jen z toho, co "vypráví pověsti", zatímco b/Bohalové/ú mají údajně dokonalou paměť, ale proč by mělo lidské podání takto významnou informaci zkreslit? A jaký důvod by autor vůbec měl k tomu vnášet do jednoduchého dobrodružného příběhu kromě správné verze ještě mylnou, jestli ne proto, že si na konci už nepamatoval, co říkal na začátku?)
Nejkomplikovanější situace panuje ohledně grálu Waldovy výpravy, protijedu wenapinu. Lidé ho spolu s jedem tarrinem (s nímž snad dohromady tvoří účinný lék) nějak dostali od b/Bohalů/ú. Recept však padl do rukou tyranu Rhemovi; ten tarrinem otrávil svou manželku a podle všeho si vyrábí i wenapin, jelikož dává vymačkávat důležitou ingredienci, šťávu z ořechů mongi, odsouzencům k smrti - mongi jsou dotykový jed a nesmějí přijít do styku s kovem (a ke koženým rukavicím a dřevěným vinným lisům místní civilizace ještě nedospěla). Rhemus podstrčí tarrin i své dceři Jurgelle, řka "Začíná se poněkud vymykat mému vlivu" a "Už nikdy nás nebude moct opustit" (s. 43; není jasné, jak to jde dohromady s jeho dřívějšími plány princeznu provdat). Princezna se bůhvíjak dozví, že byla otrávena, špatně si to vyloží, zpanikaří a s přáteli vyráží pryč od jediného jistého zdroje protijedu na riskantní výpravu za b/Bohaly/ú. Nakonec je najde a dostane od nich přísady vyjma úzkoprofilových mongi, jež si výprava musí zajistit svépomocí; věrného Yanabiho zachrání před obětováním Waldo, který je geneticky imunní. A teď pozor: Podle bohalské pověsti, kterou Bokha-lú poněkud mnohomluvně odvypráví na s. 53-55, dostal znalost binárního regenerativa zachránce skupiny bohalských žen před divou zvěří za odměnu od jejich vůdkyně, jež obě složky nosila běžně v malé lahvičce u pasu, jistě ne pro parádu, v době, kdy už "Bohalové odešli pryč a přestali se s lidmi přátelit". Jenže skuteční b/Bohalové/ú tvrdí "My tarrin nepoužíváme, a proto nemáme ani zásoby wenapinu" a na s. 119 poskytnou jakés takés vysvětlení, že ho lidé získali dávno, v éře mírové koexistence a vědeckovýzkumné spolupráce na severním kontinentu: "tarrin používali bohalové jako lék proti jednomu typu bahenní horečky", jíž v novém domicilu netrpí. Tato podání evidentně nejdou sladit bez vysvětlení literární technikou tzv. nespolehlivého vypravěče; a nemáme-li za něj označit samotného Evanse, je jedinou možností, že Černého Petra si odnese Bokha-lú. Paměť nepaměť, přece jenom byl odtržen od matky ještě jako mládě, a prakticky všemu, co řekne v první půli knihy, v druhé půli někdo důvěryhodnější odporuje: Bokha-lú popisuje wennapin jako "rudý" (s. 55), ale ve skutečnosti se vyrábí z fialové šťávy mongi (s. 133) a výsledek je ostře oranžový (s. 134). Podle Bokha-lúa lidé, usídlení původně na severním kontinentu, expandovali dál na jih, protože "lidí přibývalo. V pralesech žít nemohli, a proto se stěhovali dál a dál za moře" (s. 53), zatímco oficiální verze zní "lidé přistáli na Severním kontinentě a tam se taky usídlili. Nikomu to příliš nevadilo. Jen některým lidem nevoněla společnost, která se tam postupně vyvíjela, a tak ujeli sem" (s. 113). A je i možné, že příběh o Matce Soutře je skutečně pouze alegorický mýtus, protože zachránce v ní nese "obrovský modrý čtyřrožec" (s. 54), zatímco reálná zvířata mají hnědozelené chlupy (s. 23), jsou strakatá (s. 52) a zanechávají za sebou chumáče černobílé srsti (s. 76). (Pravda, podle skromných údajů v knize stejně tak nelze vyloučit, že barevná variabilita čtyřrožců opravdu zahrnuje i modrou.)
O sazbě knihy se namluvilo už dost, ale pozastavím se u redakčního zpracování. Obálka hovoří o tom, že díky svému novinářskému působení se Evans naučil poměrně slušně česky. Jestli je to reklamní přehánění, musí posoudit každý čtenář sám podle toho, jaký smysl dává vágní míře "poměrně slušně". Kromě zhoužvané slámy nalezneme v románu i kus zákvasného chleba (s. 44), proplešlé kouty ve vlasech (s. 142) a zaťaté břicho (s. 56, není divu, že Walda vbrzku začalo bolet). A tohle se Waldo dozví o dějišti celého dobrodružství: "Druhá planeta je pozemského typu s kyslíkovou atmosférou. Je poněkud menší, nula osmdesát šest, ale jinak pro tebe poživatelná." (s. 7) Jednoduché věty dokáže Evans sestavovat dobře, ale problémy má - jako všichni studenti cizího jazyka - s idiomy, z nichž mu vycházejí smíšené metafory: Rhemus zajatce nebral, a když, tak jako budoucí potravu pro své šibenice (s. 136), "Máme ještě pár dní v zásobě" (s. 81). Podobně slovesné vazby: Přesto se však v něm hrůza mísila s obdivem z jejich majestátní nádhery (obdiv cítíme k něčemu, ne z něčeho, s. 64) a Měl takovou husí kůži, že by ji mohl využít jako smirkového papíru, kdyby toho bylo zapotřebí (využít: buď 4. pád - koho, co - ji, nebo 2. pád - koho, čeho - smirkového papíru, ale ne obojí najednou, s. 24). Kvanta chyb v interpunkci a skloňování, ale i pravopisu (např. psaní Íránu s krátkým I, dvakrát na s. 16) ani nemá smysl vypisovat, ukázky výše jsou dosti charakteristické. Leckteré překlepy by se dobře vyjímaly i v Knihomorně: Čtyřrožcem odsedlali a pustili je volně (s. 70), "Kdežto když mě přivedeš jako obětního beránka, generálův se nevyřádí na tobě" (s. 82). Ale za tuto odbytost románu už přinejmenším stejnou měrou jako Evans nese vinu odpovědný redaktor Vlado Ríša.
Závěrem svého článku bych rád vyjádřil přání,
aby se Ikarie, což je koneckonců především český časopis,
napříště ve své edici věnovala spíše podpoře mladých domácích autorů
a objevovalo se v ní méně cizích jmen, která - s výjimkou jediného
technického triku - nepřinášejí nic podnětného.
Úvodní strana TAJNOSTÍ HROBKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU