užívané pojmy

1. stručná verze pro ty, co na webu čtou jen titulky

Vazby knih
Volné archy = neořezané archy papíru volně vložené do obálky.
Brož = neořezané archy papíru vlepené do obálky.
Měkká vazba (šitá brož) = totéž, co předchozí, ale navíc sešité nití.
Paperback = lepená měkká vazba
Sešit = měkká vazba jednoho archu prošitého kovovou sponkou
Pevná (tuhá, tvrdá) vazba = obvykle přímo definujeme podle potahu: poloplátěná, papírová, celokožená atd.
Nakladatelská vazba = originální, nakladatelstvím produkovaná vazba knihy.
Dobová vazba = individuální knihařské zpracování technologií zhruba odpovídají době vydání knihy.
Novější vazba = individuální vazba vyráběná socialistickým podnikem Tomos, dnes jeho pohrobky.
Umělecká vazba = řemeslně dobře udělaná individuální vazba.

Formát knih
Používáme buď přesný přesný údaj, nebo přibližný orientační rozměr (A4, A5 apod.).

Stránkování (paginace).
Počet stran knihy uvádíme úplný (dopočítaný) včetně vakátů (nepotištěných stran).

Knižní blok
Papírová část vázané knihy.

Autotypie a perovky.
Autotypie jsou reprodukce fotografií aj. polotónových předloh (šedé či barevné); perovky jsou černobílé.


2. plná verze s osvětovými vložkami

Následující řádky jsme připravili nejen pro lepší orientaci našich zákazníků, ale i pro kolegy antikváře (pasáže vyznačené kursivou), jelikož některé zažité pojmy jsou ve skutečnosti nesmysly. Navzdory tomu i nám občas v popisech knih ujedou, i když se sebevíc snažíme se jich vystříhat, protože - - - jsou prostě zažité. Nečekáme tudíž, že by naše osvěta přinesla ovoce v podobě obecného zušlechtění jazyka antikvářů, jen prostě chceme uvést pár věcí na pravou míru.

Vazby knih:

Volné archy = vyskládané, původně nerozřezané a neořezané archy papíru volně vložené do obálky, nikoli navíc ještě lepené jako u brože. Úprava běžná u bibliofilských tisků a dodnes u nich používaná. Někdy bývají volné archy navíc šité (ale stále s neslepeným hřbetem, čím se liší od šité měkké vazby).

Brož = původně nerozřezané a neoříznuté archy vlepené do obálky (a případně ještě přetažené přebalem, který byl často dotiskován později z reklamních důvodů). Technologie, která se u nás po druhé světové válce postupně úplně přestala používat, byla ještě začátkem třicátých let standardní úpravou průmyslově vyráběných knih. Šlo o laciný polotovar určený ke svázání, ať už profesionálnímu, či s použitím tehdy velmi oblíbeného domácího knihařství. Nicméně mnohé brožované knihy lidé rozřezali a četli rovnou (obyčejně s dost neblahými následky na stav výtisku, takže nečtené a nerozřezané exempláře jsou dnes objektem sběratelského fetišismu).
Postupně byly brože nahrazovány lacinými měkkými šitými vazbami (rovnou už oříznutými a míněnými jak finální úprava) a ještě později paperbacky. Původní termín se i z technologie prakticky vytratil a pod pojmem "brožura" a "brožování" se dnes rozumí jen nějaký z mnoha typů měkké vazby a jeho výroba.
Na našich stránkách se proto pojmu "brožura" snažíme spíše vyhýbat a termínem "brožovaný výtisk" míníme klasickou brož - neořezanou, nešitou, jen vlepenou do obálky.
Standardní antikvářská a aukční hantýrka používá pojem "původní brož", což je sémanticky vzato naprostá pitomost, neboť prakticky každá brož je původní. "Nepůvodní brož" by čistě teoreticky mohla vzniknout rozešitím, rozebráním, úplným zbavením nití a znovuslepením archů původně vázané knihy, což je sice proveditelné, ale nemělo by to žádný smysl a také jsme se s podobným exemplářem mezi desítkami tisíc knih, které nám prošly rukama, nikdy nesetkali (pokud už se něco podobného dělá - obvykle u zcela rozpadlé a rozdrbané vazby - tak se to buď ponechá ve volných listech a jen vloží do nějaké náhradní obálky, nebo se hřbety archů seříznou a kniha se "zpaperbackuje" - tedy vyrobí se lepená vazba). Ve skutečnosti je tzv. "původní broží" obecně míněno, že brož má náležitou obálku. My se ale důsledně snažíme na našich stránkách používat přesný popis: "brož s původní obálkou".

Měkká vazba (šitá brož) = buďto nakladatelem průmyslové knihárně zadaná, sešitá a obvykle i oříznutá vazba, vlepená do obálky, nebo podobným způsobem individuálně knihařsky opracovaná brož. Technologicky "V4".

Paperback = lepená měkká vazba, lepená brožura, technologicky "V2". (Některými antikváři nesprávně uváděno jako "lepená brož", což je nesmysl - každá klasická brož byla standardně lepená. Podobně výraz "brožovaná vazba", nově občas zavlékaný i do technologického názvosloví, je chybné slovní spojení s kontradikcí v adjektivu - něco jako "svobodné otroctví".)
Paberback je zažitý termín pocházející z Ameriky, kde tento způsob laciné a nekvalitní vazby poprvé doznal masového rozšíření. Zde jej důsledně používáme pro odlišení od měkké vazby, jíž standardně rozumíme šitou (tedy skutečně "vázanou") měkkou vazbu (V4). "Papírový hřbet" je navíc velmi přesným popisem toho, jak je kniha udělaná - není už v původních arších, ale vlastně v jednotlivých listech, které jsou lepidlem přilepeny ke hřbetu (což u mnohých socialistických paperbacků zejména z rané éry zavádění této technologie u nás vedlo k tomu, že kvůli nekvalitnímu lepidlu jsou dnes dochovány už jen v těch volných listech).
Existuje také lepená tvrdá vazba, což je v zásadě paperback s předsádkami vlepený do pevných desek. Jednu dobu se toho vyloženě nadužívalo - stojí to méně než šitá vazba a většina laiků přitom nepozná rozdíl, dokud se jim kniha po častejším čtení nerozpadne na kusy.

Sešit = nejjednodušší, nejlevnější a nejnekvalitnější měkká vazba jediného archu (tzv. "na stříšku") prošitého jednou či více kovovými sponkami. Technologicky "V1". Je namístě u skutečných sešitků do 32 stran. Naše normy připouštějí sešit maximálně okolo 100 stran (podle gramáže papíru), ale zejména u starších amerických časopisů nebyly výjimečné ani tři centimetry tlusté "sešity" (opravdu hnusné a neobyčejně nepraktické). Z hlediska sběratelského (týká se zejména sešitového braku typu Rodokapsů) je naprostá nečtenost u sešitů ještě více žádoucí než u jiných způsobů knihařského zpracování. Častější četba totiž nezbytně vede k poškození tiskoviny kolem sponek; v konečném stádiu pak k úplnému vypadnutí sponky i s okolním půlměsíčkem papíru.

Pevná (tuhá, tvrdá) vazba = dosti obecný technologický pojem (V7 a V8 podle způsobu potahu), kterému se na našich stránkách snažíme vyhýbat a přímo definujeme onen potah: poloplátěná, polokožená, celoplátěná, celokožená, celopapírová, celopergamenová, nověji i polo- nebo celokoženková vazba. "Vazbou" bez adjektiva "měkká" míníme tedy vždy vazbu tvrdou (všechny výše uvedené varianty lze vyrobit i jako měkké vazby, ale je to daleko méně časté, u některých dokonce zcela výjimečné).

Nakladatelská vazba = originální, nakladatelem průmyslové knihárně či uměleckému knihaři zadaná vazba knihy. Snažíme se používat místo zaužívaného, ale nepřesného pojmu "původní vazba", pod nějž bývají zahrnovány jak třeba "knihárenské vazby" (vzniklé tím, že některá větší knihárna zakoupila ve výprodeji část nákladu, svázala ji a uvedla na trh), tak mnohdy i prosté "původně" vyhlížející dobové vazby. Obecně vzato "původní" je vlastně jakákoli první vazba a "nepůvodní" by byla jedině skutečná "převazba" (viz níže).

Dobová vazba = individuální knihařské zpracování technologií zhruba odpovídají době vydání knihy; ne vždy se to dá samozřejmě jednoznačně určit. Na našich stránkách tak odlišujeme hlavně jakoukoli příčetnou vazbu od "vazby novější", čímž obvykle míníme produkty Tomosu nebo podobně socialisticky vyhlížející. Jiné antikvariáty obě vazby shrnují do jednoho pytle pod termín sice věcně nesmyslný, ale opět velmi zaužívaný zejména mezi sběrateli dobrodružného braku, a sice "převazba".
Převazba ve skutečnosti znamená vyjmutí knihy z jedné vazby a vevázání do vazby jiné, ať už jako prostý "závěs" či jako složitější knihařský či přímo restaurátorský zákrok. Podobnými operacemi na knihách svého času proslul zejména zesnulý pražský sběratel Venas, který cíleně skupoval hezké dobové celokožené vazby na jinak bezcenných knihách a nechával do nich vevazovat knihy podle jeho mínění cenné; obvykle ale s dost bídným výsledkem.


Umělecká vazba = řemeslně dobře udělaná individuální vazba. Obyčejně bývá celokožená, ale lze narazit i na vazby z laciných materiálů dokazující, že podstatná je jedině invence a zručnost. V žádném případě ovšem nelze vydávat za "umělecké" průmyslové nakladatelské vazby (DP, Symposion, Hyperion apod.) jen proto, že jsou celokožené - ať vyhlížejí sebekrásněji, jsou pořád jen sériovým výrobkem, nikoli uměleckým originálem.

Lipská vazba = technologie průmyslové vazby vyvinutá koncem 19. století v Lipsku. Pojem by zaveden původně Bradáčem (viz Knihvazačství, Laichter 1912, str. 2-4), ale příliš se neujal. Dnes bývá mylně interpretován jako vazba s nalepeným obrázkem, což je důsledek špatně pochopené verneovkářské terminologie (podle druhu vazeb, které si kdysi Vilímek na pár Verneovek nechal vyrobit přímo v Lipsku). Ve skutečnosti lze jako "lipské vazby" obecně označit většinu tehdejších průmyslových obrázkových vazeb napouštěných barevnými laky, často ještě dozdobených plastickým reliéfem, z nichž braková část je cenným sběratelským artiklem (arci pouze ty exempláře, které nikdy nikdo nečetl a byly dobře skladovány), zatímco takto vázaná běžná beletrie patří k dodnes převážně nedoceněným artefaktům.
Některé z luxusnějších lipských vazeb mívaly i bohatě zdobené kožené hřbety (s přechodem schovaným pod deskou, nikoli přetaženým, jak bývá u polokožených vazeb zvykem; na jejich bídnou technickou kvalitu Bradáč zvláště láteřil); charakteristickým rysem bývalo šití archů kovovými sponkami. Posledním pohrobkem lipských vazeb z konce třicátých let byly knihy ze standardně nekvalitní produkce Toužimského a Moravce, vyrobené z tak mizerných materiálů, že po několika přečteních se u hřbetu lak z řídkého plátna zcela vydrolil a hřbet od knihy postupně odpadnul. Dnes je tato technologie dávno zapomenuta a opuštěna; vzhledem k chybějícím strojům i materiálům by pravděpodobně nebylo v lidských silách ji za příčetné peníze pro příležitostné použití obnovit.


Formáty knih.

Bývají na našich stránkách uváděny jen zřídka. Pokud už je do popisu zařadíme, používáme většinou přesný údaj v centimetrech nebo přibližný orientační rozměr podle áčkového formátu papíru, který má v našich krajích "v oku" běžně každý už od základní školy a nejsnáze tudíž umožňuje hrubou představu.
Nemíníme tím samozřejmě přesný formát, takže třeba formát A4 u nás znamená zhruba A4 (± 5 cm), někdy pro jistotu přímo uvádíme "cca A4".
Přijde nám to obecně srozumitelnější než klasické knihovnické značení, které sice znají všichni zkušenější sběratelé, ale opakovaně máme ověřeno, že mnozí dnešní čtenáři vůbec netuší ani to, že má jít o číslo popisující velikost knihy.
Jedná se o označení 2° (folio = cca A3 a větší), 4° (kvart nebo čtverka = cca A4); 8° (osmerka = cca A5); 16° (šestnácterka = cca A6). Jde o čistě orientační údaj s širokým rozpětím, nikoli o exaktní formát; smyslem bylo ušetřit knihopiscům čas a práci s přesným přeměřováním. Nejpodstatnější ovšem byla stručnost a nezaměnitelnost čísla s kroužkem, což u různých tištěných bibliografických soupisů či katalogů významně šetřilo místo a papír.
Na internetu ale taková úspora nemá smysl (kvůli tomu zde také jen zřídka používáme zkratky).

Stránkování (paginace).

Počet stran knihy uvádíme úplný (dopočítaný) včetně vakátů (nepotištěných stran), tedy tak, jak ho uvádí tiráž, pokud se v ní údaj o počtu stran vyskytuje. Větší část současných aukčních katalogů a bibliografií uvádí poslední číslovanou stranu; nám se ale příčí psát zjevný nesmysl, že kniha má lichý počet stran. Pokud v ojedinělých případech usoudíme, že daný titul vyžaduje skutečnou bibliografickou přesnost, uvádíme počet stran takto "poslední paginovaná + nepaginované do poslední potištěné (+ případné vakáty na konci) + počet listů příloh či reklam (a eventuálně předsádky)".


Knižní blok

Vznešenější název pro papírovou část vázané knihy. Užíváme obyčejně při popisu stavu pro odlišení od desek vazby, které mohou být poškozeny, ba i prakticky zcela zničeny, ač vlastní "střeva" knihy zůstala nedotčena.


Autotypie a perovky.

Pojmy odrážející (stejně jako mnohé výše zmíněné) fakt, že provozovatel a autor těchto stránek zůstává víc redaktorem, typografem a nakladatelem než antikvářem; někdy je to terminologicky pohodlnější a hlavně přesnější, byť třeba ne pro každého hned srozumitelné. Autotypie (reprodukce s autotypickým rastrem) jsou zjednodušeně řečeno knihtiskem či ofsetem vytištěné fotografie či polotónové barevné a šedivé obrázky, zatímco perovky jsou klasicky černobílé kresbičky, ale i samozřejmě třeba i reprodukované černobílé dřevoryty či linoryty - prostě všechno, co je vytištěno jedinou barvou stále stejné sytosti. Oba termíny pocházejí z časů knihtisku, kdy se obrázky při reprodukci leptaly do zinkových štočků, čemuž se (stejně jako výslednému vytištěnému obrázku), říkalo zinkografie.
Pokud někdo inzeruje "původní zinkografii" jako grafiku, je to asi stejné, jako vydávat "původní xerokopii" za grafickou techniku (svým způsobem je sice obojí pravdivé, ale sběratelé grafiky by s tím v naprosté většině případů dost divoce nesouhlasili). Občas se vyskytne nějaká skutečná rytina do zinku, ale je to dost vzácné, čehož důvody se údajně objasní, zkusíte-li rýpat do zinkové destičky (netestovali jsme). Podobný případ jsou ostatně i "původní litografie", za něž bývá zejména u profitabilních autorů typu Josefa Lady vydávána kdejaká barevná litografická reprodukce vyrvaná z knihy.


Insitní

Méně pejorativně znějící označení pro "naivistické". Insitní knižní vazby a úpravy jsou kapitola sama pro sebe a skrývají mnohdy až nečekané půvaby - takže jsme k tomu připravili samostatnou vitrinku.


Intaktní (nedotčený).

Toliko stylistická drobnost: neexistuje "intaktní stav", respektive ano, ale jediným přijatelným výkladem tohoto slovního spojení je "nepoužitý tkalcovský stroj". Nedotčený může být nějaký konkrétní předmět (tedy "kniha" nebo "vazba" či "obálka" a podobně), nikoli jeho vlastnost - tedy "stav". Podobně lze kupříkladu říci "nová kniha" nebo "zelená obálka" ale nikoli "nový stav knihy" či "zelený stav obálky". Stav může být v tomto kontextu hodnocen jen stupni kvality: "výtečný", "dobrý", "špatný" apod. (a naopak by zase mělo zcela jiný smysl hovořit třeba o "špatné knize").
Tato poučka arci neplatí pro ty, kdož jsou bez zaváhání schopni napsat třeba "poškozený stav" nebo "špinavý stav". Těm zůstane přes sebenázornější vysvětlení už navždy zhola nepochopitelná, můžeme je však ujistit, že ačkoli jim to tak nepřijde, je mezi "intaktní knihou" a blábolem "kniha v intaktním stavu" opravdu zhruba stejně velký rozdíl, jako mezi "jinou ženou" a "ženou v jiném stavu".


říjen 2017




Úvodní menu KAL

Hlavní menu LAW