Logo


Jak to doopravdy bylo s Dočekalem


      Krucifix, že jsme rači nevyhořeli!, jak by řekl Hrabal.
      Stokrát si můžu říkat, že s vetřelci (viz poslední tři odstavce úvodu k archivu) nemá smysl diskutovat, a stejně to pokaždé znova a znova udělám. Pokud se sem napojujete, abyste si potvrdili své mínění, že jsem naprostý blbec, dávám vám předem za pravdu, i když nejspíš z úplně jiných důvodů.

      No nic, stalo se, a teď je na mně, abych se pokusil vysvětlit, oč vlastně šlo.

      Napsal jsem (jako zcela zjevná Kočka) tento text.

      Byv předem varován, že pan Dočekal je, kulantně řečeno, svérázný člověk, jehož reakce jsou zcela nevyzpytatelné, zaslal jsem mu stručný mail, aby se nemohl později vymlouvat, že jsem jej místo kritiky osobně neupozornil na jeho omyly.
      Znělo to takhle:


      (Mimochodem – ve všech mailech jsem se pokusil doplnit nabodeníčka, protože sám tu „cestinu“ ukrutně nesnáším, jinak nechávám vše přesně v původním znění včetně překlepů a pravopisných chyb, které ovšem v mailu nepokládám za nijak zásadní – přece jen je to pouze taková náhražková, rychlá komunikace – možná že právě to je její největší slabina).

      Dostalo se mi této odpovědi:


      Taková hromada blbostí mne už trochu otrávila – hrabalovská stránka se mi vždy zobrazovala se zcela správnou češtinou, aniž by na ní kdokoli „tiše odstraňoval“ nějaké chyby, a ještě k tomu ty zamindrákované žvásty o titulu! Tím MUDrem holt už opravdu jsem, a i když praktickou medicínu už deset let nedělám, mám ho v automatické hlavičce mailovacího programu z důvodů obchodní korespondence a jaksi mne nenapadlo, že bych si ji měl změnit kvůli komplexům pana Dočekala, i když kdybych znal jejich míru, určitě bych to udělal.
      Takže jsem odepsal, již poněkud nevrleji, toto:


      Odpověď přišla promptně, dokonce ve dvou kusech. První zněl takto:


      Druhý (bez jakékoli přílohy) obsahoval následující:


      V tu chvíli už mi bylo v podstatě jasno, ale místo, abych držel hubu a mávnul nad tím rukou, napsal jsem, já vůl, toto:

Pak už následoval jen vzteklý vzkaz pana Dočekala:


na který už jsem konečně reagoval příčetně, tj. jen několika málo slovy:


      Jenže Coda nebyla – ten můj předchozí, zbytečný vzkaz se ukázal jako ještě účinnější, než jsem zamýšlel. Zbytečný byl proto, že už mi bylo dávno jasné, že jde o stejný neplodný „vetřelcovský bi-monolog“, jaké jsme blahé paměti čas od času vedli s panem inženýrem Strakou (proto taky ona poznámka na konci), a že ať napíšu cokoli, bude to stejně naprosto zbytečné. Jediným účelem celé mé reakce tak v podstatě zůstala idiotsky zatvrzelá snaha alespoň nějakým způsobem atakovat bohorovnost, s jakou Dočekal odrážel mé důkazy o svých opakovaných lžích. Chtěl jsem se mu prostě alespoň nějak dostat pod tu hroší kůži, čemuž byla v podstatě důsledně podřízena celá výstavba textu, od začátečního školometského poučování, přes šokující přechod do hysteroidního argotu a hnusně jedovatý příklad s jeho tloušťkou (sám mám ještě o nějakých pár kilo víc než on, takže jsem zatraceně dobře věděl, o čem mluvím), až po závěrečné brnkání na strunky obecné etiky. Podraz se povedl; vytočilo ho to možná víc, než jsem doufal, a rozhodně víc, než bude sám sobě kdy ochoten připustit.
      Bohužel mi nedošlo, co udělá takový hošíček, když ho spolužáci přistihnou, jak v šatně svazuje tkaničky od bot, a dají mu na budku: poběží všechno zatepla nabomzovat učitelce (když už nemám použít brutálnějších příkladů fízlování).
      Přesně to udělal Dočekal a zašel si pro „mravní podporu ke svým oddaným čtenářům“ – pochopitelně tím, že ocitoval ve Světě Namodro pasáž, která vytržena z kontextu působí opravdu tak odporným dojmem, že to i mne samotného překvapilo:


      Neopomenul zde tedy opět ventilovat svůj titulový komplex, ale – abych mu nekřivdil – možná šlo i o to, aby ti, kteří mne znají, nezůstali na pochybách, o koho se jedná. Po zralé rozvaze mu to však přišlo málo, takže druhého dne uveřejnil ještě dodatek:


      Tím rovnou paní učitelce předal seznam všech těch darebáků, kteří mu ubližovali, aby jim dala dvojku z chování – tj. poskytl svým fanouškům jméno, na které mohou zasílat své rozhořčené stížnosti, jak jsem jejich modly pokálel. Skvostná reakce na kritiku od člověka, který se v záhlaví své stránky holedbá geniální neomylností, s níž „kritizuje vše, co je hodno kritizování“.
      Samozřejmě mi mělo dojít, že můj text nějakým podobným způsobem zneužije, na druhé straně i jemu mělo dojít, že si to jen tak nenechám líbit. Ten zbytečný mail byla zajisté moje blbost, ale já jsem – jak vidíte – dostatečně schopen se z ní zodpovídat. Stálo mne to všechno ovšem spoustu zbytečně vynaloženého času, kterého zrovna teď nemám nazbyt, čímž mi pan Dočekal konečně poprvé doopravdy zvedl hladinu adrenalinu, což i on zajisté může pokládat za úspěch.
      Jinak bych asi nikdy nepřistoupil na jeho hru, protože zveřejňování původně soukromé korespondence z jiných než historických a studijních důvodů se mi v zásadě hnusí. Nicméně když už jsme v tom, dovolím si zde citovat vzkaz Ondřeje Neffa, reagující na mou někdejší kritiku Encyklopedie literatury SF:


      „Milý“ a „slušný“ „člověk“, co napsal sprostý dopis? Ale houby – zbytek toho „sprostého“ dopisu obsahoval celkem věcnou argumentaci, byť poměr slušných částí k vulgárním byl při vší stručnosti podstatně nižší, než u mého „sprostého“ dopisu. Šlo o přílohu naší mailové korespondence s Ivanem Strakou, naprosto blbé, sterilní a jalové, takže mne to Neffovo teplé lidské slovo tehdy neobyčejně potěšilo.
      Osobně samozřejmě vulgarismy používám v obecně běžné míře (a dost pochybuji o tom, že by Dočekal na tom byl „lépe“ – koneckonců vzpomeňte si, že o tom lezení do prdele vlastně začal on). Nic proti nim nemám – ta slova se dají aplikovat jako bezvadný kontrapunkt k jinak trochu příliš vázanému stylu, na který jsem si navykl. Při vhodném nasazení umožňují nejen skvěle šokovat příliš sucharskou společnost, ale také odlišit normální lidi od „slušňáků“ – vždy alespoň v nějakém směru omezených človíčků, přikládajících „slovům, jenom slovům“ nějaký svůj nesmyslný, minimálně rituální význam. Při neoficiální korespondenci (a najmě pak, takové, jakou jsem vedl s Dočekalem) jimi rovněž nijak nešetřím, pokud tím sleduji nějaký účel, jímž v tomto případě, jak výše připouštím, byla cílená provokace. Ve veřejně publikovaném textu bych podobný kalibr použil jen zcela výjimečně, ale pokud bych to pokládal za nezbytné, klidně bych to udělal.

      Žalobníčkovi Dočekalovi je arci úplně putna, jestli jsem nebo nejsem starý sprosťák – pokud by mne tím v očích paní učitelky mohl náležitě denunciovat, použil by proti mě klidně i to, že se vyjadřuji spisovně. Potřeboval mě nabomzovat a vyplakat se, nikoli veřejně pranýřovat mou morální prohnilost a zvrhlost – na těch mu nepochybně záleží stejně pramálo, jako na tom, jestli někde bude nebo nebude kvalitní hrabalovská stránka.

      Mimochodem onen z kontextu vytržený citát je přes svou radikální vulgárnost poměrně pregnantním vyjádřením skutečnosti. Jeden z prvních nadšenců, kteří po dnešním zveřejnění mého mailu ve Světě Namodro pocítili potřebu dát mi najevo svůj despekt, se mimo jiné táže, zda si myslím, že všichni, co čtou Psa, jsou blbci a idioti. Naprosto nikoli; kdybych se domníval, že lidé, přisátí celé dny ke svým browserům, rekrutují výhradně z bezduché masy obětí Gatesovy kšeftařské kampaně, nebylo by co řešit. Naopak – mnozí z nich patří k té potenciálně aktivnější, inteligentnější a kreativnější části populace, přičemž existují pádné důvody k obavám, že právě z nich ti Psi a Modra blbce udělají.
      Neff, který je nesrovnatelně gramotnější a profesionálnější než Dočekal, má samozřejmě při svém působení daleko větší a autoritativnější dopad. Je přitom zcela zjevné, že jeden člověk, byť by to byl absolutně geniální novinář, což Neff pohříchu není a nikdy nebyl, není schopen každodenně chrlit hrst perel ducha. On se o to však přesto snaží, a navíc již poměrně dlouho. Nenašlo by se asi mnoho lidí, kteří by to vůbec fyzicky zvládli – jediné, co jsem Neffovi vždy záviděl, byla jeho výkonnost; mít z ní alespoň třetinu, byl bych dnes... – čert ví, co bych vlastně byl. Na druhé straně z ní totiž vždy vyplývala nadprůměrná povrchnost – alespoň pokud jsem měl příležitost posoudit – všeho, co dělal. Někdy je to jistě výhoda: místo té mé pitomé korespondence by Dočekala obdařil několika bodrými čuráky a bylo by. V případě deníku, byť internetového, tak však vznikl jakýsi nadbulvár – jediné, co je dnes ve Psu hodno občasné pozornosti, jsou příspěvky externistů, ale vlastní Neffův corpus je v podstatě jen subjektivně komentovaným výtahem ze shlédnutého televizního zpravodajství a denních zážitků. Dříve si lidé pro tuto formu žurnalistiky, byť pestřejší a nezřídka podstatně hlubší a trefnější, chodili pokecat do hospody, dnes si zapnou počítač.
      Míru Neffova vytržení z reality (zatím ještě zdaleka ne takovou, jaká by mohla vzniknout po nějakých pěti či deseti letech) znamenitě vystihuje až infantilní radost nad knižním vydáním Psa, pochopitelná snad u člověka, jemuž právě vyšla prvotina, ale zcela neadekvátní reakci, jakou bychom očekávali u rutinovaného publicisty a spisovatele, který má na kontě nevím kolik titulů. Maniakální zaujetí pro věc je jistě nezbytnou podmínkou pro vydávání osobního Internetového deníku, ale nejsem si jist, zda také tou pravou zárukou jeho kvality.
      Abych ale Neffovi nekřivdil – povrchnost, pseudokomunikace a devalvace slova jsou hlavními negativními stránkami Internetu obecně, a pokud budou exponenciálně narůstat jako doposud, hrozí převálcovat všechno dobré, co v něm původně bylo, a dovést lidstvo do takových bažin, že i Neffovy vize z éry jeho cyberpunkové tvorby mohou proti tomu působit jako radostná selanka. Téma „virtuálního života“ je zajisté hodno podrobnějšího zkoumání a slibuji, že se k němu v blízké budoucnosti na prknech Kabaretu vrátím. Jsem si ovšem rovněž vědom toho, že uvedené obavy jsou dost možná zcela neoprávněné. Jelikož však těžko bude možné najít argumenty k jejich zcela bezpečnému a přesvědčivému vyvrácení, soudím, že už jen samotná verbalizace těchto obav může napomoci k jejich nenaplnění.



      Teď už ale zpět od této dlouhé, leč patrně nezbytné odbočky. Shrňme stav věcí.

      Dočekal napadl zcela bezdůvodně amatérskou, nekomerční stránku, navíc výrazně upozorňující na to, že ještě není hotová. To samo o sobě pokládám za nesrovnatelně sprostší, než nejhorší vulgarismy, které jsem schopen vymyslet (a že jste ještě nic tak zlýho neslyšeli). Mimoto opakovaně nemluví pravdu a veškeré důkazy bagatelizuje, nebo ignoruje. Zde jsou ještě jednou shrnuty:



Poprvé jej usvědčuje ze lži deklarace na jeho vlastní WWW stránce:


      Společnost Bohumila Hrabala, které byl „osudný“ link tak chlapácky udělen, ale není žádná firma a hrabalovská stránka představuje pouze rozpracovaný projekt vzdělávacího charakteru fungující na zcela nekomerční bázi. Pokud si Dočekal v budoucnu hodlá brousit ostrovtip na případném podobně nadšeneckém Fan-klubu Michaela Jacksona, zaslouží si rázně odeslat tamtéž, kam velí Kočka. V obou těchto případech by byla omluva plně na místě; Jacksonovy fanynky by si však místo mailování (a už vůbec ne sebevražd, to by je ani ve snu nenapadlo!) na Dočekala počekaly a vyškrábaly mu oči, což by byl dojista podstatně racionálnější, účinnější a patrně i náležitější způsob komunikace, než ten, který jsem použil já.

Podruhé lže, když tvrdí, že stránka má chybné české znaky – nakonec má podle něho chyba být pouze v jakési hlavičce, ale nicméně on měl pravdu a vždycky pravdu.

Potřetí lže, když tvrdí, že to její autoři svádějí na exotický Word – její autoři o této chybě možná dodnes nevědí, protože jim o ní nikdo (ani Dočekal) neřekl.

Počtvrté lže, když je zcela neopodstatněně obviňuje, že tiše odstranili chyby a teď dělají jako by nic, kterýžto blábol napříště cudně obchází, jako by ho nikdy z klávesnice nevypustil.

Popáté lže, když tvrdí, že MS Word 6.0 je jakýsi neomylný superprogram, který prostě nemá chybu. Poté, co jsou mu přinejmenším dvě chyby názorně dokumentovány, náhle tvrdí, že to nejsou chyby, protože tyto funkce nikdo (rozuměj on) nepoužívá. To už není ani směšné, to je prostě demagogie, nad kterou by i Goebbels blednul závistí; nebo spíš jen obyčejná, nadutá trapnost a naprostá ztráta sebekritiky.

      Mně osobně stačí bohatě ta první lež, abych člověku, který jedná s takovou bezostyšností zcela v rozporu s vlastními sliby, a ještě se rozčiluje, když ho na to někdo upozorní, už nikdy nevěřil ani slovo.
      Doufám, že posledním, co s ním budu mít kdy společného, bude následující vzkaz:




MUDr. Jan Hýsek – Martin Maniš – Zcela zjevná Kočka (jedna z tlapek)
V Praze 6. 8. 1997, 7:00





Dodatek z konce října 1997


      Požadovanou větu pan Dočekal do svých aktualit vskutku obratem zařadil a doprovodil ji komentářem:
      Po zveřejnění adresy na můj dokument však každopádně výše zmiňovaný „jeden z prvních nadšenců“, který zareagoval na původní Dočekalovo udání ve Světě Namodro a obdařil mne rozhořčeným mailem, zůstal definitivně nadšencem posledním, a nakonec i on mi po přečtení celé shora uvedené korespondence zaslal stručné dementi. Skutečně jsem – k vlastnímu překvapení, neboť vetřelců je určitě spousta – už žádné další negativní ohlasy nedostal. Zato se ozvala necelá desítka lidí, kteří vyjadřovali uspokojení, že – abych citoval jednoho z nich – „konečně někdo vytočil DD“. Termíny, kterými jej označovali, byly vesměs žalovatelné, takže je zde, bohužel, nemohu uvést v plném znění, neboť kromě demagogie, lhářství, nabubřelosti, udavačství, pomlouvačství apod. (v originále to bylo ovšem podáno úplně jinými slovy!) mu tito pánové vytýkali hlavně kverulantské sklony, takže nechci riskovat, že by jim za nějaký ten rok došla od soudruha Dočekala žaloba. V mém případě by měl jaksi smůlu, neboť jediná zcela neoddiskutovatelně žalovatelná invektiva v celé naší výměně názorů, a sice že jsem hloupý, vzešla z jeho klávesnice, takže pokud chce přijít nejen o čas, ale i o peníze, ať si žalobníček klidně žaluje.
      S překvapením jsem se z té desítky mailů dozvěděl, jak – eufemisticky řečeno – nepopulární je DD v jistých počítačových kruzích; kdysi prý byl jeho osobě dokonce „vzdán hold“ i v jedné hře pro ZX-Spectrum, což je vskutku nebývale originální způsob denunciace. Někteří autoři uváděli i rozličné nechutné historky dokládající praktiky pana Dočekala, podle nichž jeho nejoblíbenějším postupem vůči komukoli, kdo se odváží odporovat jeho Svaté neomylnosti, nebo kdo se mu prostě nezamlouvá, je udání zaměstnavateli a explicite každému, o němž se domnívá, že by u něj s udáním mohl uspět.
      Tento fakt mi ostatně Dočekal vzápětí prakticky demonstroval, když po výše uvedené banální šarvátečce odeslal šéfredaktoru Softwarových novin Petru Koubskému E-mail tohoto znění:


      Předpokládám, že nějakým podobným sekretem svého ducha oblažil i SpiNet, kde ovšem ani nepocítili potřebu dávat mi to na vědomí. Tím však musel být rejstřík jeho bomzáckých aktivit vyčerpán. Možná mu to někde opravdu žerou (i když pokud jsou jeho udání vždy na této stylistické, gramatické a intelektuální úrovni, musel by je adresovat snad jedině odborové centrále našich drah), avšak se mnou měl prostě smůlu. I kdyby jej Petr Koubský neodbyl prostým konstatováním, že ho to vůbec nezajímá, a místo toho mne „vyhodil“ (což je, předpokládám, to, oč kamarádu Dočekalovi šlo především), zbavil by mne tím jen slibu, k němuž jsem se kdysi uvázal a který se postupně proměnil z původní zábavy ve jho rutiny, které se už asi dva roky marně pokouším změnit v něco jiného, a ježto ani experimet s Kabaretem nevedl ke kýženým výsledkům, budu to naopak já, kdo to zabalí, protože ztrácet zbytečně tolik času kreacemi, z nichž v konečném důsledku vyleze zas jen nějaká pitomá řemeslná žurnalistika, mne už prostě nebaví. A co hlavně – mohu si naštěstí dovolit se na to vykašlat, protože na vlastní novinařině už dávno nejsem ani v nejmenším finančně závislý. „Teoreticky společnost“, prakticky vydavatelství Lege artis je totiž skutečně mým výhradním vlastnictvím i zdrojem obživy, takže aby mne DD existenčně poškodil, musel by mne udat mně samému, což už ani on nepokládal za perspektivní akci.
      Nahlédl jsem v této souvislosti do seznamů Rudé krávy, ale žádný Daniel Dočekal se tam nevyskytuje (byl tehdy ostatně ještě velmi mlád), takže nejde o profesionální deformaci, ale o svěže chlapácký povahový rys.
      Je mi teď dvojnásob líto, že jsem k jeho vyprovokování použil klasický „šrapnel“ – docela by mne zajímalo, za co by mne bomzoval, kdybych mu neposkytl berličku vulgarity, ale on už by si určitě něco vymyslel. Podobně jako slepé kuře najde zrno a Dočekal se alespoň v jednom ze čtyř pokusů trefí do toho, jak se správně píše „MUDr.“, i Bretschneider své mušince na císaři pánu vždy odhalí.


      Závěrem bych rád poznamenal, že svět namodro se z Pepperlandu pokušeli udělat už Blue Meanies, ale díky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Bandu se jim to nepovedlo. Já sám nemám žádnou ponorku ani sílu Velké hudby, ale snad se přece jednou najde něco, co změní také barvu světa pane Dočekala. Hlásá-li nyní záhlaví jeho stránky „Nikdy ničemu nevěř“, je třeba doplnit „a především ne všem modrým, rudým, hnědým, či zkrátka jednobarevným světům a jejich prorokům a vůdcům“.



Dodatek z prosince 1997


(v souvislosti s dalším „udáním sprosťáka Hýska“ na stránkách Světa Namodro)




K mé nesmyslné polemice s panem Hlavenkou neváhal přispěchat „Živě“ na pomoc i Daniel Dočekal a opět přerecitoval svůj oblíbený citát z našich E-mailů, který se v jeho kruzích stává patrně zaklínadlem.
Znělo to takhle:


Povšimněme si, že najednou jsem psal už nejen Dočekalovi, ale rovnou i Neffovi (ten mi ostatně ve svém mailu rovněž tvrdil, že s člověkem, který MU, napsal něco takového, odmítá komunikovat, takže tomu nejspíš fakt sám věří).

Ježto mi ten kolovrátek přišel už trochu monotonní, zneužil jsem vyhledávacích programů na stránkách obou těchto pánů. Zatímco třeba takových prdelí obsahuje Svět Namodro celkem patnáct (včetně jedné mojí; tu druhou z listopadu mašina ještě nenašla), jen v letošním ročníku Psa jich je 57. Hovna jsem vzdal, protože odlišit jejich různé tvary od „kniHOVEN“ by bylo příliš náročné.
Neodpustím si ovšem kontrovat Dočekalovi citací z Neviditelného psa, kterou Neff odvážně adresoval neznámému hackerovi:



Zdůrazňuji, že v tomto případě poprvé na celé této stránce nejde o vulgaritku vytrženou z privátního mailu, ale o citát z textu primárně určeného k publikaci! Schválně, jestli teď Dokecal také pošle Softwarovým novinám svůj „podiv nad faktem, že je možné tak vulgárního člověka jakkoliv spojovat s SWN“. A šlo by přitom o „pohoršení“ daleko adekvátnější, když už ho tak zajímala „forma právního vztahu“, protože Neff je v SWN zaměstnán jako redaktor, zatímco já jsem byl vždy zcela nezávislým externím autorem.

Protože na mých stránkách vyhledávací program není, použil jsem Nortona, který k mému vlastnímu překvapení zjistil, že prdel se v mých textech vyskytuje pouze 2x (jednou v recenzi LaserJetu 4 a jednou v souvislosti s tím, co umí vyhledat speller k Wordu 6.0. Tamtéž se nachází i jediné hovno, pominu-li překlad anglického textu z Kabaretu o pedofilii. A samozřejmě pominu-li tento článek, jehož publikaci si ovšem vynutil zveřejněním soukromého mailu ten oplzlý a vulgární Dočekal.

V jednom ovšem s tím pánem vřele souhlasím – lidé, pro které „komunikace“ spočívá v tom, že jim jejich věrní nohsledové píší, jací jsou vtipní a chytří, toho se mnou opravdu moc nenapolemizují, a když už mi sednou na lep, dobře jim tak!




Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU