2000 let poté (a zase zpátky)
Že by klasický AND už konečně vyčerpal studnici všech senilních slátanin a chlapeckých románů R. A. Heinleina, takže by teď mohla dojít řada i na velmistrova zdařilejší díla? Nejnověji vydaný Farnhamův únik (Farnham's Freehold, 1964) by tomu alespoň nasvědčoval, takže se nechme překvapit.
Začátek by mohl čtenáře uvést v omyl, že se bude jednat pouze o jakousi starší verzi Day After. Namísto do následujícího dne však přímý zásah atomové bomby vykopne kryt pana Farnhama i s rodinkou na cestu časem (což puristy přes „science“ možná otráví, ale o něčem těch 300 stránek holt být musí) – jak se postupně ukáže, dokonce o celých 2000 let do budoucnosti. V té vládne technicky velmi vyspělá, nicméně otrokářská civilizace černochů, jejímiž otroky jsou – jak jinak – zbytky bílé rasy. Mimochodem: nejen otroky, ale také oblíbenou stravou, což působí jako detail už vskutku nadbytečný. Vůbec sociální uspořádání této Heinleinovy futurologické vize není z nejpřesvědčivějších a představuje patrně největší slabinu díla.
Jinak však – klobouk dolů – vyprávěnka je to znamenitá, takže pokud se občas necháváte strhnout dějem, počítejte u této knížky s tím, že jak se jednou prokousáte úvodem, už ji z ruky nepustíte, dokud nebudete u konce, pojednaného naveskrz happyendovitě. Nejenže se hlavní hrdina se svou mladičkou milkou „šťastně“ vrátí zase zpátky do noci jaderného útoku, ale zdá se, že se navíc posunuli do alternativního vesmíru, ve kterém k černošské krutovládě nedojde. Každopádně po výbuchu „žijí dál“ a nad nimi „se vlní podomácku vyrobená vlajka s hvězdami a pruhy“. K jejich spokojenosti zajisté přispívá, že v budoucím světě zůstala úplně blbá, zlá a odporná Farnhamova manželka, jejíž vykreslení leckomu zajisté připomene Belle z Dveří do léta. A nejde o jediný společný rys obou knih – nejen že i ve Farnhamovi se to kočkami jen hemží, ale také motiv mladé, chápavé partnerky podobné Ricky budí dojem, že nejde o pouhou náhodu, ale spíše o autorovu oblíbenou sebeprojekci (ať už reálnou, či ideální). Jinak se ovšem zdaleka nejedná o dílko tak pohodové; můžete dokonce počítat s tím, že mnohé z názorů zde prezentovaných vám pěkně hnou žlučí, což je ovšem na druhé straně potvrzení skutečnosti, že vůbec o nějaké názory běží.
Nevalný překlad používá česká expresiva zcela neadekvátně situaci a věku protagonistů, nicméně ve srovnání s obálkou je ještě vysloveným veledílem. Obrázek je sice po delší době původní, nicméně s dějem nemá společného o mnoho více, než náhodně vybraný americký diapozitiv. Zejména hlavní hrdina – má-li to být on, jako že asi ano – se zde změnil z prošedivělého vyzáblého padesátníka s malým bříškem v jakousi kombinaci Ramba se Sagvanem Tofim. Kromě názorného dokladu skutečnosti, že J. P. Krásný neumí kreslit panáky, svědčí obálka snad už jen o tom, že knihu předtím nejspíš ani nepřelistoval. Vy se však nenechte jeho výtvorem odradit a určitě to udělejte.
(Robert A. Heinlein: Farnhamův únik. Přeložil Pavel Štorkán. Kresba na obálce J. P. Krásný. Praha, AND CLASSIC 1996, 304 stran. 109 Kč.)
hodnocení: ****
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU