Zeměplocha podesáté
Po rozsahem i obsahem poněkud slabším dílu FAUST – Erik oslavil Pratchett desáté pokračování svého cyklu v obvyklé formě. Čtyřsetstránkový špalík Pohyblivé obrázky příznivci jistě shltnou na posezení a oželí snad i absenci oblíbeného Mrakoplaše.
Obyvatelé Zeměplochy tentokrát propadli nadšení pro kinematografii, což ve světě založeném výhradně na magii nezbytně vede k nebezpečnému narušení reality a Věci z Podzemních rozměrů mají zase volnou cestu do ulic Ankh-Morporku. K záchraně světa však tentokrát nestačí jen ubránit Neviditelnou univerzitu, ale je třeba zakročit přímo v centru zla – z hlubin zapomenutí se vynořivším Holy Woodu. Vše samozřejmě dobře dopadne, aby Zeměplocha zůstala zachována nám i budoucím.
Vlastní výroba filmů má v tomto kraji samozřejmě jisté zvláštnosti – tak třeba obrázky na celuloid malují skřítci a šotci, takže není v principu problém s barvou (pokud to stihnou dostatečně rychle), zato zvukový film zůstává pro zdejší filmaře nedostižnou metou (pokusy s papoušky nevedou k požadovaným výsledkům). Kromě těchto technických detailů však zeměplošská kinematografie podezřele připomíná kinematografii zeměkulatou, což určitě připravilo překladateli Janu Kantůrkovi spoustu horkých chvilek. Mnohé narážky a reminiscence na převážně americkou kinematografii i tak nejspíš zůstaly přehlédnuty, avšak filmologicky průměrně vzdělaný čtenář je jistě oželí, protože ani z těch, které v knize zbyly, určitě sám zdaleka všechny nepochopí. Osobně mne například stále nenapadá žádný důvod (existuje-li jaký), proč mezi postavami typu Kolík Aťsepicnu či Výsměšek Hnědý ční nepřeložen Thomas Silverfish; má-li jít o nějakou slovní hříčku, pak mi prostě jaksi uniká.
Inspirace zlatou érou pionýrských časů Hollywoodu knihu poznamenala ještě jednou pozoruhodností, a sice notnou dávkou nostalgie, s níž dnes většina lidí věk němých filmů nahlíží, a ani Pratchett se tomu nedokázal ubránit (respektive se o to nejspíš ani nepokusil). Z této pro autora věru netradiční emoce pak místy vykrystalizovaly prapodivně třpytné drůzy: například popis podzemní „svatyně“ – předvěkého biografu – si v hrůzné sugestivnosti v nejmenším nezadá s Lovecraftem (nutno zdůraznit, že podobné věci za normálních okolností opravdu nejsou Pratchettovou parketou).
A že je knížka trochu užvaněná? Přejte autorovi jeho stránkový honorář a sobě možnost prodloužit si alespoň trochu pobyt v zemi nesené Velkou A'Tuin. I tak totiž Pohyblivé obrázky patří pořád k tomu nejlepšímu, co lze na pultech našich knihkupectví objevit.
(Terry Pratchett: Pohyblivé obrázky. Přeložil Jan Kantůrek. Obálka Josh Kirby. Praha, Talpress 1996. 416 s. 109 Kč)
hodnocení: ****
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU