Miroslav Kromiš
POZNÁMKY K EDICÍM LADISLAVA KLÍMY


Klímův filosofický brak (Velký román)

     Řada čtenářů si již nepochybně všimla, že prakticky veškerá Klímova beletristická a dramatická tvorba je ve své podstatě literárním škvárem. Jediné výjimky (pomineme-li výsledky spolupráce s A. Dvořákem a F. Böhlerem) představují Český román, nikam nezařaditelná Skutečná událost seběhnuvší se v Postmortalii, snad Lidská tragikomedie, i když i ta v závěru pracuje s čistě horrorovými postupy, a K Denici mluví Dryáda, pokud ovšem nejde jen o úryvek z delšího textu. Všechny ostatní prózy jsou v podstatě krváky, hrůzostrašné příběhy a místy (včetně Českého románu) také pornografie.
     Označení »literární brak« však rozhodně není žádnou denunciací, což si intelektuální kruhy, jsou-li jimi vskutku, velmi dobře uvědomují minimálně od dob surrealismu, který poprvé povznesl škvár na piedestal Umění. Literátské lobby samozřejmě dodnes pokládají tuto oblast slovesné produkce za cosi podřadného, což je však obvykle pouze projevem špatně pochopeného konkurenčního boje. Faktem zůstává, že síla imaginace kupříkladu Lerouxova Fantoma opery hravě vyváží sebrané spisy poloviny nositelů Nobelových cen za literaturu.
     Jedním z kritérií, odlišujících brak od literatury, je cíl, který tato díla sledují. Škvár se nesnaží reflektovat skutečnost, a proto ji reflektuje daleko přesněji a méně křečovitě, než většina literární tvorby. Škvár se nesnaží psychologizovat, takže jeho černobílé postavičky mnohdy zcela přesně odpovídají skutečné psychologii lidí. Škvár nepoužívá brilantní literární formu, experiment ani složitou stavbu, následkem čehož jej může číst i gramotný debil. Masový komerční ohlas, rezultující z této skutečnosti, literární kritika braku nikdy neodpustí.
     Právě v tomto aspektu však Klímovo dílo rozhodně brakem není – nikdy svému autorovi nevydělalo ani findu a ani dnes rozhodně není žádným nakladatelským trhákem. Klasický spisovatel braku je v podstatě rutinér, živící se psaním, a pokud jej psaní neuživí, jde dělat něco jiného. Klímova nadprodukce však byla rázu čistě grafomanského – své výplody se v podstatě nikdy ani nepokusil prodat, ačkoli každý trochu zručnější redaktor by alespoň některé z nich dokázal bez problémů seškrtat do podoby přijatelné i pro tuctového čtenáře. Avšak i když z Klímova vlastního líčení vyplývá, že jeho zběsilá tvorba v letech 1906–1909 měla obsedantní charakter, rozhodně to nebylo jen psaní pro psaní. Bylo to – psaní pro myšlení; filosofický tlach se sebou samým; potřeba precizovat myšlenky jejich formulováním do vět.
     Právě k tomuto účelu je brak zcela ideální. Neodvádí pozornost od myšlení snahami po dosažení »vysoké literární úrovně«, svou imaginativností umožňuje klást otázky, které jsou, respektive ve své době byly pro »vážnou« beletrii tabu; logika dějové progrese znemožňuje lepkavé ulpívání v emocích i narcistní předvádění hlubokomyslnosti autora. Výsledkem je v Klímově případě kostra brakové fabule obalená filosofickými sentencemi, košatícími místy v eseje. Vzhledem k poutavosti paraliterární osnovy se otvírá možnost oslovit i ty čtenáře, kteří v zdravém pudu sebezáchovy veškerou filosofii bez díků odmítají. Tentýž princip aplikoval kupříkladu Jules Verne na své vzdělávací škváry, když třeba v Dětech kapitána Granta přinutil čtenáře alespoň přelistovat pětistránkový, dokonale nezáživný výčet padesáti cestovatelů, kteří v letech 1606–1862 probádali Austrálii.
     Ostatně ani naroubování filosofie na brak není nic nového. Pomineme-li markýze De Sade, který psal svá dílka v době, kdy pojem paraliteratura ještě nemá smysl zavádět, nemůžeme rozhodně opomenout skutečného filosofa braku – Karla Maye. Těm, kteří teprve po této větě zapochybovali o mé příčetnosti, bych rád připomenul, že poslední český překlad Maye vyšel u Hynka kolem roku 1920 a vše, co bylo od té doby vydáno, jsou více či trochu méně zprzněné úpravy. Totéž mimochodem platí i o mayovkách vycházejících dnes v němčině.
     Klíma se také k Mayovi otevřeně hlásí, když líčí ve známém dopisu Fiedlerovi postupnou Cesareovu permutaci od Old Shatterhanda k egosolistnímu člověkobohu. Zajímavé navíc je, že právě v době vzniku Velkého románu psal pološílený May své nejfilosofičtěji orientované (a také čtenářsky nejméně oblíbené) škváry Babel a bible, Ardistan a Džinistan a Vinnnetouova závěť. V těchto dílech Mayova originální mystika, vracející se od katolické degenerace kamsi k prvotnímu křesťanství, dosahuje podivuhodných hloubek, potencovaných navíc dětsky naivní a bezelstnou permanentní obranou proti kritikům, kteří učinili z posledních deseti let jeho života skutečný Džinistan. Klímova etika vlastně představuje neprogramovu extrapolaci etiky Mayovy – nahrazení supermanského egocentrismu superdeistickým egosolismem.
     Tušené gigantické plátno Velkého románu imponuje i v tom nepatrném zbytku, který zůstal zachován. I méně vnímavého čtenáře nepochybně napadne, že zničením valné části tohoto díla naše písemnictví ztratilo cosi nenahraditelného; že Klímovo autodafé bylo tímtéž, jako kdyby byl Max Brod býval uposlechl Kafkovy závěti. Na druhé straně právě torzovitost Klímova odkazu ještě více prohlubuje tajemnou nepochopitelnost a kontradikčnost jeho díla a myšlení; ještě intesivněji volá po následování do říše propastných děsivých snů, které se stávají skutečností – hrou; hrou absolutního, smějícího se Boha, nade vše povýšeného a vše ovládajího.
     Klíma nemůže mít epigonů – právě tak, jako se nemůže stát ideologem jakékoli Moci. Byl extrémní a nenapodobitelnou individualitou – postavou z romantického morzakoru – a veškerá jeho filosofická metodologie směřuje zase jen k individualitě, i přes pokusy předat se dál, jakým byl kupříkladu dopis Miloši Srbovi známý pod názvem Jsem absolutní vůle. Chápán jako takřka nevyčerpatelný zdroj podnětů pro naše vlastní myšlení byl Klíma neoddiskutovatelně největším českým filosofem od časů Komenského. Chápán jako výklad světa, jako soubor dialektických teorémat, byl by pitvorný, hrůzný a nesmírně nebezpečný. Naštěstí se asi nikdy nenajde nikdo, kdo by k čemukoli podobnému inklinoval; ti, kteří by toho byli schopni, Klímu instinktivně nenávidí.
     Dnes, kdy česká literatura po padesáti letech náhle zbavená nepřítele zmírá vnitřní prázdnotou, může být už jedině brak posledním stimulem její resurrekce. Obávám se sice, že pánové ze spisovatelské obce v něm místo inspirace najdou jen dalšího nepřítele, ale na nich venkoncem čerta záleží. Každopádně věřím, že vydání právě tohoto braku bude pro řadu lidí objevem, který jim bohatě vykompenzuje ukřivděnecké konvulze naší současné prózy.


Český román

     Torzo Českého románu má v Klímově beletristické pozůstalosti dosti výjimečné postavení; jde patrně o jedinou delší prózu, která neobsahuje fantaskní či morzakorovité prvky. Slůvko »patrně« je na místě pouze z toho důvodu, že není zcela jisto, zda si v chybějících částech přece jen hrdinky na chvíli neodskočily do Orku či Volný nezahrál na Fantomase; Český román je totiž zároveň jedním z nejpoškozenějších Klímových textů – arci mezi těmi, které se vůbec dochovaly.
     Pokus o rekonstrukci děje je předem zcela marný – především proto, že ve srovnání s jinými autorovými prózami byla fabule Českého románu pravděpodobně až překvapivě chudičká. Kromě náznaků obsažených v textu lze vycházet z Klímovy charakteristiky románu v dopisu Fiedlerovi: »Hlavní ideou poslední aforismus mého uveřejněného spisu (Svět jako vědomí a nic: Prostředek, jímž by dnes národ, dosti veliký k němu, sílu svou zpateronásobil: – kdyby napsal otevřeně na jednu stranu svého prapo-ru Pryč s morálkou – na druhou Egoismus!). Prodělal podobné metamorfosy, jako onen obrovský román: stále více pozvedá se z bahna ,konvenčnosti`, stále bláznivější a divočejší se stává; z Volného v ohromné kapitole (poslední ještě inkoustem ze vzdoru psané – ostatek jen tužkou) stává se embryo Dia. Kapitola ta (Marie nemocna, noční jeho diskursy s Irenou, Ireny se Sidou atd.) je plivnutím na vše, co zvalo se literaturou; upřílišněno namnoze, příliš široké a ne zcela zdařilé, ale všude interessantní.«
     Není zajisté náhodné, že právě zmiňovaná kapitola tvoří dvě třetiny dochovaného torza. Můžeme se však jen domýšlet, zda je tomu tak proto, že si jí autor nejvíce považoval a nakládal s ní pečlivěji, než se zbytkem textu, či zda byla skutečně natolik rozsáhlá, že i po proporcionální redukci z ní ještě stále relativně zbylo nejvíc. Není totiž jasné, jak byl Český román původně dlouhý; ba dokonce ani, jestli byl vůbec kdy dopsán v celém rozsahu – některé kapitoly mohly být pouze letmo načrtnuty pro pozdější rozvedení.
     Přes nepopiratelnou sugestivnost dochovaných úryvků se autorovo kritické hodnocení díla jeví vcelku patřičné. Nejen proto, že bez epické fabule ztrácí Klímův exaltovaný, bombastický sloh na síle, ale i s ohledem na samotný námět knihy (mimochodem název Český román je na rozdíl od »Velkého« skutečně původním pracovním názvem). Problematika národa vůbec a českého zvláště totiž patří v Klímově díle k nejkontradiktoričtějším. Je například příznačné, že na dlouhá desetiletí jediná studie o autorovi – Kabešova Ladislava Klímy filosofie češství – se zabývala právě tímto vcelku okrajovým aspektem Klímova myšlenkového odkazu. Neuvěřitelné konfuse, k nimž Kabeš dospívá (jeden příklad za všechny: »Klímova filosofie lhostejnosti a heroismu a riskování není ničím jiným, než filosofií realistické politiky v pojetí, jak ji Masaryk vysvětlil Čapkovi.«), nelze ospravedlnit ani rokem vydání (1945), ale pouze faktem, že Klímovy kontradikce vskutku i takový výklad umožňují.
     Je vcelku pravděpodobné, že alespoň některé z novinových článků, zabývajících se »Klímovou filosofií češství« v Traktátech a diktátech či Vteřině a věčnosti (přinejmenším téměř určitě Rozhodnutí se k vznešenosti) jsou jen poněkud přepracovanými proslovy Volného, vytrženými z Českého románu a vydanými v rámci »živení se« jako společensky ještě relativně nejpřijatelnější texty. Jestliže tedy na knize něco bylo »plivnutím na vše, co zvalo se literaturou«, byla to spíše malá Sida dumlající paleček, aby maminka konečně umřela, než vlastní idea románu, kterou sice Neff v prvním vydání Antigorgiasu označil za »jednu z nejodpornějších vět, jež kdy byly napsány«, ale která, rozvedena, je vlastně u Klímy velmi nezvyklým drbáním lůzy za uchem, neboť překvapivě připouští, že lůza-národ vůbec vznešená být může.
     Na rozdíl od Velkého románu se tedy zdá, že Klímou zmiňované metamorfosy Českého románu byly spíše následkem rozpaků, než autonomního života postav vznikajícího textu. Skutečně »česká« je ostatně pouze úvodní část torza; zbytek se otázkami národa nezabývá o nic více, než jakákoli jiná autorova próza. Jak rozsáhlá byla či měla být tato úvodní část ve skutečnosti, se však dnes nelze ani domýšlet.


O Solovjevově etice

     Tato knížečka je poslední ze série Klímových prací, vydaných nakladatelstvím LEGE ARTIS v kooperaci s PRAŽSKOU IMAGINACÍ. Naším záměrem od počátku bylo seznámit čtenáře se všemi texty, které byly doposud známy pouze nečetným majitelům strojopisných samizdatových edic. Záměrně jsme se tudíž vyhýbali publikování textů již dříve tištěných, byť třeba svého času prakticky nedostupných; výjimkou jsou pouze Klímiana. Kromě Čtyř listů Křížovi (č.s. 21) a Trvání po smrti (in: M4, v tištěném vydání omylem uvedeno č.s. 26) byly mezitím všechny dříve raritní bibliofilie reeditovány, takže čtenáři je nyní k dispozici Klíma takřka kompletní. Zbylé fragmenty pozůstalosti, které se nedostaly do samizdatového oběhu, by vydaly na jeden další svazek, avšak soudíme, že bude vhodnější, zůstanou-li vyhrazeny sebraným spisům.
     Hlavním cílem našeho edičního počinu bylo uklidit stůl před vydáním souborného díla, aniž bychom tím učinili úplnou kritickou edici zbytečnou. Proto všechny naše tituly zcela záměrně neusilovaly o absolutní přesnost a textový purismus; současně však byla redakce podřízena dle našeho mínění úspěšné snaze zachovat co nejvěrněji duch Klímova myšlení a stylu. Zvolený postup stále pokládáme za správný. Kromě toho, že uchoval pro budoucnost doklad o určité fázi poznání Klímova díla, není nepodstatné ani to, že redakci uvolnil ruce pro práci s textem, neboť vycházejíce z opisů více či méně diskutabilního původu, mohli jsme s klidným svědomím opravit některé pravopisné a logické lapsy, které by v kritické edici vycházející z rukopisů musely zůstat z piety zachovány.
     Klímovu pozůstalost lze číst třemi způsoby: buď jako předmět vědeckého bádání (což je celkem časté, ale zcela proti duchu autorovu), nebo jako palimpsest – napínavou skládačku útržků, náznaků a nečitelných míst v textu, dovolujících rozličný výklad – či konečně jako nevyčerpatelný pramen imaginace »tehdy, když vázne zdroj vlastních myšlenek« (Schop.). I když ani druhý způsob, který by dovolilo skutečně kritické vydání, není zajisté bez zajímavosti, přece dáváme přednost Schopenhauerovu pojetí četby, jako »náhražky vlastního myšlení«. A dvojnásob pak u Klímy, jehož systematická nesystematičnost z něj činí jednoho největších filosofů pro všechny, pro něž filosofie není jen dějinami filosofie, tedy oním za filosofii vydávaným katedrovým souhrnem předžvýkaných pouček, co si o tom či onom myslel ten který učenec.
     Naše vydání je tedy určeno těm, kteří přistupují k četbě třetím způsobem. Je samozřejmé, že ne vždy se takový postup setkává s pochopením. Tím spíše pak s ohledem na pozoruhodnou skutečnost, že Klíma se stále častěji stává předmětem zájmu lidí bez špetky humoru a hravosti; devótních hlupáků, kteří z něj činí nedotknutelný totem; bigotních pámbíčkářů v podstatě, pro něž je pouze intelektuálštějším surrogátem víry; ba dokonce i extraktů psího lejna, kteří – jak absurdní – učinili jej předmětem vysokoškolských přednášek a zajisté známkují své studenty dle toho, zda si správně zapamatovali, co praví Klíma o egosolismu.
     Ve světle těchto skutečností nepřekvapí, objeví-li se i takové názory, jaké prezentoval pan Zumr v článku Ladislav Klíma v zajetí pirátů (Kritický sborník 4/92). Vzhledem k tomu, že asi 60 % příspěvku je věnováno naší produkci a konkrétně pak mé osobě, nedá mi, abych alespoň okrajově tyto výpady nekomentoval.
     Pomiňme celkový tón článku, který vyplývá ze žárlivosti vlastní všem klímofilům, z nichž do jednoho každý se domnívá, že pouze on Klímu správně pochopil a má na něj »právo«, zatímco ostatní jen parazitují na Mistrově odkazu. (Dlužno přiznat, že i sám u sebe občas pozoruji příznaky této klímofilie, ale na rozdíl od Zumra mám na ni alespoň náhled a snažím se ji korigovat.) Nemá tedy smysl polemizovat o výhradách, které jsou vlastně pochvalami (»dryáčnický a shovívavý tón komentářů« – věru spíš, než pokušet se udělat z modly-Klímy abstinenta jako Chalupecký; »povážlivá snaha vydávat Klímovy texty za výplod chorého mozku« – zajisté méně povážlivá, kdyby taková byla, než ignorování faktu, že vše, co v dějinách za něco stálo, bylo z hlediska »normality« lůzy čirou psychopatologií; atd.).
     Jedinou věcnou výtkou byla má »vskutku naivní víra v údajnou pravost průklepu s úpravami K. Lososové«. Byla by zajisté vskutku naivní, kdybych průklep neobdržel od tehdejšího majitele pozůstalosti Kamily Lososové Davida Součka, který mne ujistil o tom, že se skutečně jedná o původní průklep. Tomu napovídaly i textové úpravy prováděné přímo ve stroji. Na druhé straně byl David k podobnému tvrzení hmotně motivován, pročež je původ rukopisu zpochybněn slůvkem »údajně«. Znění strojopisu je ostatně do poslední čárky identické s textem Příšerný konec Fabiův, jak jej zveřejnil (i s chybami!) ve Vteřinách věčnosti – Josef Zumr.
     Zumrovo pojetí věci nejlépe charakterizuje výtka na adresu »pirátského« nakladatelství PIA, že si bezostyšně vypůjčilo text Lidské tragikomedie z vydání v časopisu Plamen. Naprosto tentýž text vyšel o půl roku později se Zumrovým doslovem v ohyzdném, takřka nečitelném a drahém vydání v brněnském Artforu, aby byl Zumrem v inkriminovaném článku skromně označen za jednu ze dvou »světlých výjimek mezi polistopadovými klímovskými edicemi«. Pravda – brněnská verze obsahovala navíc copyright redaktorky Olgy Svejkovské – avšak pokud by prosté zredigování textu mělo být copyrightováno, mohly by se zanedlouho »autorská práva« rozšířit i na korektory a písařky (v této souvislosti upozorňujeme, že copyright našich vydání se vztahuje pouze k vydání jako celku po dobu existence alespoň jednoho z obou nakladatelství; jestliže se někdo rozhodne k reedici ve vlastní grafické úpravě a bez mých edičních poznámek, nechť mu slouží ke zdraví, pokud si myslí, že ještě jedno vydání prodá; naopak mu za mírný poplatek rádi poskytneme i datové soubory).
     Tím se dostáváme k meritu věci, jímž je samotný paranoidní titul článku. Pirátské vydání Klímy je totiž contradictio in adiecto, neboť u bohulibé instituce pirátství se automaticky předpokládá, že bude navýsost zisková. Tím však vydávání Klímy nikdy nebylo a nebude. I naprostému laikovi, natož dlouholetému nakladatelskému redaktorovi, musí být jasné, že vydáváním pártisícových nákladů nikdo nezbohatne, i kdyby tak činil sebebanditštěji. Z tohoto hlediska snad jedinou edicí, která by snesla název pirátská (kdyby nebyla spíše sebevražedná), je výbor Podivné příběhy s udaným nákladem 30 000 výtisků. Zumr jej také uvádí hned na prvním místě, zejména ovšem proto, že je kompilátem jeho vlastního výboru. Tím se však dostává do přímého rozporu s předchozím kritériem, podle kterého je nakladatelství PIA bezostyšné proto, že neuvedlo původ textu, zatímco týž text s uvedením původu a Zumrovým doslovem je prostě skvělý; Česká expedice totiž zdroj textu Podivných příběhů naopak zcela bezostyšně uvádí.
     Abychom shrnuli: pirátské a špatné jsou prostě ty edice, které se Zumrovi ze subjektivních důvodů nelíbí, nebo na nichž sám neparticipoval. Poněkud tristní u člověka, který se kdysi významnou měrou zasloužil o popularizaci Klímova odkazu...
     Nicméně ať se mu líbí nebo ne, nemůže oddiskutovat, že jedenáct svazků, které jsme během tří let vydali, byly z 27 klímovských publikací vyšedších od převratu jediné (pomineme-li tituly Victoria Aeterna a Měj odvahu k sobě, z nichž větší část byla již předtím publikována jinde), které přinesly texty dříve knižně netištěné. Z hlediska »vědecké textologie« je sice jejich hodnota možná nevalná, avšak to nás pramálo mrzí; pokud jde o čtenáře, těm jsme se nikdy nesnažili namluvit, že jde o kritické vydání. Tato »kritičnost« bude ostatně vzhledem ke stavu Klímovy pozůstalosti vždy velmi diskutabilní; jediným způsobem, jak získat opravdu původní Klímovy texty by bylo zkonstruování stroje času.


Zet

     Mohlo by se zdát, že po vydání úvodního svazku Sebraných spisů Ladislava Klímy v precizní redakci Eriky Abramsové už nebude důvod pro jakoukoli další klímovskou edici mimo Spisy. Lze totiž pochybovat, že Klíma nadále zůstane stejným oblíbencem vydavatelů a bibliofilů, jakým kdysi býval; zveřejněním kompletního díla se někdejší zasvěcenecká exklusivnost vlastnictví druhdy vzácných fragmentů navždy vytratí.*) VIZ POZNÁMKU
     Asi by už vskutku v této chvíli nemělo smysl nic dalšího vydávat, kdyby čeští reeditoři, označovaní ortodoxními klímofilskými sektáři nejrůznějšími pejorativními epitety, byli skutečnými »piráty« a stačili alespoň reeditovat opravdu všechno. Není tomu tak. Proto jsme pocítili potřebu doplnit k tomu své Zet.
     Mimochodem – osobně jsem pevně přesvědčen, že jen s několika málo výjimkami byli popřevratoví vydavatelé Klímy ke svým edicím motivováni výhradně touhou podělit se s ostatními o iniciační zážitek, který pro ně samotné tato četba kdysi znamenala. Lze nám snad někdy vytýkat naivitu, zpočátku i nedostatek zkušeností, a prakticky vždy notnou dávku netrpělivosti, nikdy však komerční, konjunkturální či dokonce destruktivní úmysly. Není bez zajímavosti, že se na tomto živelném »klímožení« téměř nepodílel žádný z puncovaných klímologů (k nimž jsem se mimochodem nikdy neřadil – skutečnost, že nakonec už asi zůstanu editorem největšího počtu klímovských titulů, na tom nic nemění; šlo čistě o souhru náhod). Ostudnou laxnost těchto domácích »vážných badatelů« pak dovršilo, když se místo nich musela vydávání Spisů ujmout francouzská editorka Erika Abramsová.
     Čtenář z toho ovšem profituje – těžko by se u nás hledala osoba tak perfekcionalistická a zároveň nezatížená českými redaktorskými zlozvyky, a nadto tak agilní, aby dokázala dohledat i materiály pokládané za dávno ztracené. Jakkoli nesouhlasím s řadou editorčiných hodnocení, musím jedním dechem konstatovat, že její redakce je téměř přesně taková, jakou jsem si představoval; taková, jakou bych byl sám rád realizoval, kdybych měl na něco podobného dostatek času, peněz a energie a zejména kdyby nebylo demotivujícího vědomí, že dělám něco, co přede mnou už dělali jiní. Výsledný triumf francouzské literární gastronomie však zcela zbytečně plave v laciné průmyslové omáčce editorčiných průvodních poznámek, jejichž erotizující obsedantnost se odráží především v absolutním mileneckém zbožštění každičkého Klímova Slova a v žárlivecky sveřepé nenávisti vůči Lososové. To může leckoho disgustovat, ba snad i odradit od další konzumace, ale na druhé straně nelze vyloučit, že právě takového druhu fanatismu bylo zapotřebí, aby Spisy vůbec kdy vyšly.
     Nemá smysl polemizovat s editorčinými názory na Klímu samotného – koneckonců každý máme »svého« Klímu a řekl bych, že právě v tom tkví jeho největší půvab. Za zmínku nicméně stojí pozoruhodný způsob, jakým se Abramsová vypořádala s obvyklým problémem většiny intelektuálů – s diskrepancí kosmických výšin Klímovy filosofie a »pokleslostí« beletrie, kterou produkoval. Vymanit se z obvyklých škatulek pochopitelně nedokázala (nikdo, kdo akceptuje obecně zavedenou představu o braku jako o »pokleslém románu«, to nedokáže). Pornografický brak Sadův, mezitím »oficiálně« povýšený na umění, je pro ni veledílem, zatímco Verne či May (ba dokonce i Meyrink) zůstávají pouhým lidovým čtením, ve kterém Klíma – takový to byl chlapík! – »dokázal najít pokrm ducha«. Čerta starého – prostě ho to bavilo, což je nejen jediný důvod, proč se tyhle věci píší a čtou, ale zároveň i jediné racionální kriterium jejich hodnocení. Brak totiž vpravdě nikdy nebyl pokleslým uměním, ale prvoplánově účelovým řemeslem.
     Leč intelektuální snobové takovými bezúčelnými účely hluboce opovrhují; jejich ducha nasytí jen bezúčelná bezúčelnost – tedy Umění. Nikdy je nenapadne položit si otázku, proč takový Sade cítil potřebu prezentovat své politické názory ve formě pornografie, May svou filosofii v podobě krváku či Meyrink své hermetické poznatky obalené do horroru. Pokud je to už napadne, pak si jednoduše odpoví (trochu v intencích přímočaré Marxovy kosmologie), že to ti pánové dělali proto, aby své duchovní výdobytky lépe prodali. Inu – jistě; to také. Avšak zejména u lidí, které psaní braku neživilo (tzn. nešlo o pravé řemeslo, ale jen o jakési zájmové kutilství), bylo daleko podstatnější intuitivní poznání, že brak svého tvůrce osvobozuje – chce-li být vskutku svobodný. Dobrodružný román je prázdný kadlub, který lze vyplnit, jak a čím si jen zamanete, aniž byste se museli ohlížet na nějaké blbé Umění. Brak tedy pro Klímu v žádném případě nebyl náhodnou formou – naopak: znamenal zcela logické a naprosto nezbytné prostředí pro zachování a rozvíjení jeho Volnosti.
     Z této premisy ovšem Abramsová nevycházela, takže jí nezbývá, než ignorovat bezbřehou kýčovitost Klímových kulis a dialogů, která zejména tam, kde se snažil být lyrický nebo patetický, nahlížena měřítky »vážné literatury« bezděčně sklouzává do naprosté frašky – aniž by to autorovi či v braku zběhlému čtenáři sebeméně vadilo. Na rozdíl od jiných klímologů (zejméně těch úzce filosoficky orientovaných), kteří se mistrově beletrii snaží obloukem vyhnout, nebo ji bagatelizují jako géniovo podivínství, či v nejlepším případě se rovnou přiznají k tomu, že tato stránka Klímova díla je jaksi neoslovuje, chápe Abramsová tyto výstřelky jako projev jinak nekorigovatelné spisovatelovy obraznosti. Základní konflikt tak sice byl zdánlivě vytěsněn, ale uvnitř stále zuří bitva estétů s fanynkami. Čas od času pak editorka nechá i nezúčastněné nahlédnout na bojiště – například v neuvěřitelné větě, jíž chce přimět čtenáře, aby »pokud nemůže překonat hrůzu z nádherné otevřenosti fragmentu (...) nenásledoval dosavadní špatné příklady a dopřál své imaginaci volnost v míře, jaká Klímovi vpravdě přísluší«. Jinak řečeno je vlastně dobře, že se kompletní text Velkého románu nedochoval, neboť by teď nebyl nádherně otevřený; domyšlena do konce tato teze explicitně obsahuje ideu, že největší míru imaginace by čtenáři dopřálo, kdyby z textu nezůstalo vůbec nic, nebo nanejvýš tak názvy kapitol. Tím se editorka konečně širokou obrátkou nevědomky přiblížila k pozicím oněch klímologů, kteří se domnívají, že by velký filosof nejlépe udělal, kdyby všechnu svou beletrii spálil včas.
     Komentáře Eriky Abramsové však obsahují i řadu tvrzení, s nimiž – na rozdíl od názorů na Klímu samotného – má více než smysl polemizovat; jde o hodnocení lidí kolem Klímy. Odhlédněme od již zmiňovaného případu Kamily Lososové, která se v editorčině líčení mění v hlavního anděla zhoubce. Jen o něco menšího pochopení se však dostává i všem, kdo Klímu vydávali – částečně snad s výjimkou marxistického mystika Kabeše (mj. též ministra financí v éře procesů) a ) bůhví proč – Zadrobílka, jehož edice byly jistě zdařilé, ale vcelku o nic kritičtější než většina ostatních (a ani se nesnažily něco takového předstírat). Zkrátka všichni počínaje »zrádcem« Škeříkem a konče nejhorším z nejhorších – Kromišem – tu celá léta systematicky pracovali na zlovolném falšování Klímových textů.
     Toto paranoidní nazírání na – přiznejme – poněkud pitoreskní osudy Klímovy literární pozůstalosti je zcela neadekvátní a nespravedlivé. Vycházejme z neoddiskutovatelného faktu, že jakkoli si klímofilové mohou myslet své, zůstává jejich miláček z hlediska kulturního mainstreamu vcelku okrajovou kuriositou. Z tohoto zorného úhlu se jeví zcela absurdní, obviňuje-li Abramsová třeba redaktory dobových novin, že srovnali do latě článečky jakéhosi externího pisálka, když totéž běžně dělali s mnohem »významnějšími« autory, a dělají to dodnes – právě tak v Čechách, jako ve Francii; je to koneckonců práce, za kterou jsou placeni. Ještě komičtěji však působí obvinění Josefa Zumra, že si v roce 1967 za kratičkého zdřímnutí bolševické cenzury dovolil vydat Klímu upraveného podle Pravidel pravopisu – Abramsová jaksi nestačila zaregistrovat, že v té době nemohlo vyjít absolutně nic, co by alespoň takto zredigováno nebylo.
     Stejnou neznalost totalitních reálií prozrazuje i obvinění českých klímologů, že kdyby v šedesátých letech nebývali povrchní, mohly být zachráněny četné další rukopisy. Rozdíl mezi možnostmi devizové cizozemky v osmdesátých letech, kdy Abramsová zahajovala svou úspěšnou pátrací anabázi, a odvážného tuzemce od února (zvaného též Vítězný) do roku 1989 včetně byl propastný. Projevení zájmu o cokoli neobvyklého tehdy zcela automaticky přitahovalo zájem Státní bezpečnosti, a za to Klíma stál jen málokomu – tedy pokud zrovna netoužil vyrůst v klímologa-agenta (k čemuž ostatně v některých případech také vskutku došlo). Člověku, který v tom po léta nežil, mohou arci podobné překážky připadnout směšné; tato zkušenost obyvatel bývalého východního bloku je, zdá se, vskutku nesdělitelná – ke škodě všech obětí budoucích totalit.
     Dále je třeba si uvědomit, že naprostá většina Klímova díla jsou polotovary, které autor nikdy nestačil připravit do tisku. Absolutně puristický přístup k textu, který zvolila Abramsová, má své plné opodstatnění v kompletním kritickém vydání Sebraných spisů, ale těžko ho povyšovat na obecný princip (a také se u nás jako takový u žádného autora neuplatňuje). Přizpůsobení pravopisu aktuální normě dnes už sice není povinné, ale přesto má svůj dobrý smysl – jednak pomáhá fixovat obecné gramatické vědomí, jednak zpřístupňuje původní texty i nestaromilsky orientovaným čtenářům. Z týchž důvodů nelze nic namítat proti opravám pravopisných chyb (včetně hrubek v interpunkci); tu a tam se jich dopustí i ten nejerudovanější lingvista, byť by šlo jen o přepsání – neopravit je v běžném vydání by mnozí mohli dokonce právem pokládat za projev neúcty k autorovi.
     Každá takováto redakce pochopitelně umožňuje vytváření různých, z puristického hlediska vždy diskutabilních edicí, odrážejících ve značné míře redaktorovu osobnost. To se samozřejmě dvojnásob týká i drastických textových úprav prováděných Lososovou. Než je zcela odsoudíme, je třeba mít na paměti především dvě podstatné drobnosti. V první řadě zdůrazněme, že za celou existenci Československa nemohla podstatná část Klímovy beletrie v původní podobě veřejně vyjít dříve, než po roce 1989; ani po důkladné kastraci provedené Lososovou by prostě neprošla prvorepublikovou cenzurou (škrtající i v relativně neškodném Lautréamontovi), natožpak – pomineme-li efemérní závan Pražského jara `68 – cenzurou bolševickou, takže i verze Lososové se logicky mohly dočkat úplnějšího zveřejnění teprve po převratu. Za druhé: pokud jde o zásahy, které nesledovaly chiméru »zpublikovatelnění« textu, byla Lososová bezpochyby relativně nejlépe kvalifikovanou osobou k jejich provádění. Ačkoli třeba nevyhověla Klímovým touhám sešlehat jí zadničku, přesto po nějakou dobu vyhovovala alespoň jeho konformnějším pudům, což je rozhodně více, než o sobě může říci jakýkoli jiný »klímolog« (a pokud snad někdo tohle nechápe jako kvalifikaci – jeho problém – a zajisté ne zrovna malý).
     Nehodlám zde obhajovat svá vlastní vydání – to jsem naposledy učinil v Kritické Příloze Revolver Revue 4 – pokud to někoho zajímá, ať si to tam najde. Pokládám však za nutné zastat se všech ostatních editorů, včetně nešťastného Vojtěcha Zelinky (Slavná Nemesis). Jakkoli diskutabilní byly jejich zásahy do textu, je dětinským hulvátstvím hovořit o tom jako »fixlování«, »falšování«, »padělcích« či »paskvilech« a pasovat svou vlastní práci na to jedině pravé vydání, které smí čtenář vzít do ruky. Ano – jde o první kritické vydání, ale také o první, které to o sobě tvrdí. Jsem nesmírně potěšen, že jsme se ho konečně dočkali, ale proto ještě nepoběžím svou Slavnou Nemesis odnést do sběru – naopak – i dnes rád dobře zaplatím za její přednostní vydání v nakladatelské celokožené vazbě, které mi ve sbírce doposud chybí.
     Nejdůležitější však je, že Abramsová ve svém svatém, či spíše jezuitském zanícení jaksi zapomíná, že nebýt všech těchto editorů, nejspíš by se s Klímovým dílem nikdy neseznámila, protože by se o něm prostě nedozvěděla. Jak vidno, stačily ji i ty dostupné »padělky« natolik zaujmout, aby k autorovi zahořela pravou galskou vášní. A tak, ačkoli se plně ztotožňuji s jejím míněním, že Klímu je nutno brát doslova (rozumějme: v oblasti filosofické praxe), soudím, že bylo plně možné brát ho tak i bez pár pomlček a vulgarismů vynechaných Lososovou. Kritické vydání jeho obraz jistě na mnoha místech pestře dobarví, ale na výsledné podobě nic podstatného nezmění. Protože jakkoli budou Spisy po textové stránce o kilometry převyšovat všechny předchozí edice, bylo i to nejneautentičtější vydání Klímy na světelné roky vzdáleno eventualitě, že by nikdy nevyšlo vůbec žádné.


*) Poznámka: Ostatně jen proto, že bude možná poslední, vydáváme souběžně s tímto svazkem dosud největší (pokud jde o formát), nejobskurnější a nejnedostupnější klímovskou bibliofilii – Kladivo slov. Jde především o poctu Jaroslavu Pickovi, vydavateli z posedlosti, který – pomineme-li edice Lege artis – uvedl u nás nejvíc (celkem sedm) klímovských titulů včetně čtyřvýtiskového Těkavého, mlhavého snu, skutečného temného snu všech sběratelů Klímy. Kladivo slov má ještě o výtisk méně.
Není samozřejmě problém vydat další stovky podobných »bibliofilií«, až po jednovýtiskové originály sázené po portmanovsku literu po liteře. Kladivo slov mělo být jen jakousi ludibriosní tečkou korunující naše klímovské edice, k nimž jsme se snažili přistupovat vždy především jako ke hře. Nesmyslnost podobných »bibliofilií« podtrhujeme tím, že jsme Kladivu přiřadili v rámci edice Nová bibliofilie číslo nula; další řádné svazky už budou vycházet v»usbíratelných« nákladech od 50 výtisků výše. Textově je Kladivo slov kompletně obsaženo v tomto svazku, respektive v Arkanu (č. s. 10 a 34), takže ani po této stránce klímovští fetišisté nemají čeho želet. Koneckonců – obešli se bez Těkavého, mlhavého snu, obejdou se i bez Kladiva.
(ZPĚT DO TEXTU)




© Miroslav Kromiš, 1992–1997

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU