Roman Šimeček
DVEŘE DO ŘITI
Zfilmovat Heinleinovy Dveře do léta je nápad od začátku úplně pitomý, a taky to od roku 1956, kdy poprvé vyšly časopisecky, po celých 65 let nikdo nezkusil. Skutečnou hodnotou knihy je dnes to, jak je napsaná - jde možná o nejlaskavější sci-fi, jaké kdy vzniklo (navíc jen souhrou řady náhod) a nemá v Heinleinově díle obdoby. Samotná zápletka je vlastně už vcelku nepodstatná a vyčichlá, i když v době vzniku šlo o jeden z prvních SF románů, které se zabývaly kryonikou (ta jinak začala frčet až o nějakých deset let později). Dveře do léta navíc nikdy nebyly bůhvíjak vizuálně nosné a hlavně je záhy doběhly reálné roky, které se ubíraly zcela jiným směrem, než autorovy futurologické předpovědi, takže se to nedalo zfilmovat ani jako retro, ani to adekvátně posunout do budoucnosti, ale dá se to pořád skvěle číst jako dobrá stará knížka.Takahirovi to ale nestačilo a vrhl se do toho opravdu zgruntu, takže nakonec natočil film úplně špatný po všech stránkách - hloupý, nudný a neumělý. Mizerný scénář, režie, kamera i střih; jen hudba je aspoň celkem nijaká. Herci jsou módně realisticky oškliví, casting úděsný - naprosto nikdo neodpovídá postavě, kterou by měl podle knihy představovat. Je úplně fuk, jak je to zahrané, protože nebylo co hrát - dialogy jsou zdlouhavé, plytké a bezobsažné, takže všichni aktéři se po filmu potácejí jako tlupa zombií bez motivace a racionality.
Je to trapně ufňukané (což ex-lampasák Heinlein rozhodně nikdy nebyl) a přitom neschopné vyvolat alespoň zlomeček emocí předlohy. Zatímco ta se odehrává v letech 1970 a 2000, film je posunutý do 1995 a 2025 arci v jakési dementní alternativní realitě. V pětadevadesátém bylo Takahirovi jedenadvacet, takže si musí pamatovat, že tehdy zcela rozhodně žádná japonská ani jiná televize nevysílala reklamy na "Ledový spánek" prostě proto, že kryonika živých lidí vždy byla na celém svět zakázaná jako šarlatánský podvod, který ani jednou nefungoval a fungovat nemůže. Kdežto Heinlein ji v jemu 15 let vzdálené budoucnosti snadno svedl prezentovat jako tou dobou odzkoušenou metodu s šancí 7:3 na přežití třiceti let hibernace, takže hlavní postava ani zdaleka nevypadala jako naprostý idiot, když o něčem takovém uvažovala.
Kniha je nadšenou apoteózou jakéhosi až "baťovského" konstruktérství, jehož detaily je dodnes fascinující číst. Prvním vynálezem Daniela B. Davise mělo být cca v roce 1965 Děvče v domácnosti - v podstatě robotický vysavač (v reálu uvedený na trh teprve v roce 2002 jako iRobot Roomba - a to nikoli bez souvislosti s vojenskou technikou, takže Heinleinovy zdánlivé výplody zeleného mozku se aspoň občas trefily docela přesně). Finální Davisův výrobek - tedy univerzální uklízeč - ale Takahirovi zjevně přišel pro rok 1995 málo inovativní. Mimochodem - v letošním netflixáckém BigBugu se v deváté minutě filmu objeví uklízecí robot, který vypadá přesně tak, jak bych si podle Heinleinova popisu představoval Flexibilního Franka, přičemž děj se odehrává až v roce 2045, takže to jde. Jen k tomu arci musíte mít Jeunetovu imaginaci, zatímco Takahiro jakoukoli formu představivosti postrádá v míře zcela absolutní.
Filmový hlavní hrdina Sóičiró tedy místo uklízečky vynalezne debilního robotka okopírovaného z Badhamova Číslo 5 žije (1986). Jelikož ani ten by v roce 1995 nebyl žádný nářez, je skutečným objevem "plazmová baterie" - blábol, díky kterému se už "stroje nebudou muset nabíjet". Přesto mu místo baterky samotné ukradnou celého robotka, jelikož zápletka předlohy je i tomto směru replikována až otrocky, jen po ohlodání na kost jaksi ztratila jakýkoli smysl.
V celé knize jsou jen dvě aspoň trochu akční pasáže; obě se filmu podařilo pohřbít naprosto dokonale. První je dlouhé řádění kocoura Peteho, jediné nepřejmenované "postavy", jinak ale castingově zvládnuté stejně hrozně jako všechny ostatní, takže místo zjizveného rváče je to líný gaučák, který celý film je zhnuseně čumí (patrně si svou kočičí intuicí dobře uvědomoval, v jaké sračce to hraje). Natočit to explicitně podle Heinleinova líčení by vyžadovalo kocoura leda doanimovat; dobrý režisér by to jistě zvládnul méně názorně, ale náležitě epicky. Špatný režisér Takahiro to vyřešil dvouvteřinovým záběrem, kdy Peteho hodí mezi kameru a obličej herečky, která má prst na maličkém "škrábanci" namalovaném na obličeji a kvičí. To je celé.
Pravda, ještě hůř dopadla druhá akce, kdy Davis systematicky hecuje doktora Twitchella, aby ho vzteky bez sebe nakonec poslal do minulosti. Filmový profesor Tói naopak Sóičira nadšeně vítá jako ztraceného syna a vzápětí se dozvíme, že vyvinul stroj času jen díky tomu, že Sóičiró mu na to po návratu do minulosti dal peníze! To je naprosto školácká chyba hlupáků, kteří tvoří dílo o cestování časem a přitom postrádají i tu nejbazálnější aristotelovskou logiku. Celá věc je samozřejmě čistě intelektuální konstrukt, ale tím spíš musí dodržovat časovou následnost primární linie - tedy je možné třeba strojem času cestovat do pravěku, tam zašlápnout motýlka, v důsledku čehož nebude v následující linii sestaven stroj času, takže nebude zašlápnut motýlek a k tomu se pak dají vygenerovat další rozličné absurdity a časové smyčky krom jediné - stroj času nemůže být v nekomediálním žánru vynalezen pouze proto, že předtím šlápnul na motýlka někdo, kdo se tímtéž vynálezem dostal do minulosti.
Ještě jeden posun oproti předloze stojí za zmínku. Henleinova Frederika řečená Ricky (či Rikki-tikki-tavi dle Kiplingova munga) má dvanáct let a dohodne se s Davisem, že až jí bude jednadvacet, dá se hibernovat, aby si ho po probuzení mohla vzít (což zejména v kontextu s autorovými pozdějšími dílky zavdávalo důvod ke spekulacím o jeho hebefilii). Takahirově Ryko je 17 a hibernovat se nechá v 27 letech. Její věk se přitom divák dozví až skoro na konci filmu, Sóičiró jí předtím opakovaně říká, že je ještě dítě a devatenáctiletá herečka Kaja Kijohara je v této roli cíleně namaskovaná a oblečená tak, aby působila co nejvíc asexuálně a infantilně. Může jít samozřejmě o chybu v překladu titulků, ale pokud ne, je to zajímavé především s ohledem na příslovečnou zálibu Japonců v lolitkách. Ale časy se nepochybně mění i v zemi vycházejícího slunce; venkoncem kdyby Takahiro někdy dospěl k sebereflexi, jak ubohý film natočil (což pokládám za vyloučené), zaručeně by nenásledoval Kurosawova příkladu a nepokusil se v dobrých národních tradicích o harakiri, ale nejvýš by o tom něco ukřivděně nakňoural na Instagram.
(viz též Kočky BY kupovaly Heinleina)
© Lege artis, 2024
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU