Maurice Heine
NEHODY CTNOSTI

Památce Guillauma Apollinaira, jenž v prvním desetiletí našeho století umístil dílo markýze de Sade mezi monumenty lidského myšlení,
mým surrealistickým přátelům, kteří tak chrabře brání a obhajují tuto mstu ducha,
připisuji svůj nepatrný podíl na uspořádání této knihy.

M.H.
Je to pořád v nás, ačkoli to skutečnost dementuje, ta potřeba si přát, aby se zločin dočkal trestu a ctnost odměny.
ÉDUARD ESTAUNIE
Les Choses voient.



I. TŘI JUSTINY

     Kdekdo ví, že Donatien-Alphonse-Francois, markýz de Sade je autorem Justiny – tato notoricita se však očividně neprojevuje v tom, že by se také vědělo, že existuje ne jedna, nýbrž tři redakce uvedeného románu, do té míry od sebe odlišné, že je třeba je považovat za samostatná díla.
     Ta nejslavnější, vděčná za svou slávu opakovaným pokoutným vydáním v průběhu minulého století, se objevila poprvé ve svých čtyřech svazcích k datu 1797, a v této podobě je revidovanou verzí, doplněnou a rozšířenou autorem, jenž se k ní nicméně, aby odpoutal pozornost bibliografů, odmítal znát. Tento román, poměrně dlouho považovaný za prototyp písemnosti předurčené peklům (oddělením prohibit) knihoven, se měl, jak se zdá, stát noční můrou všem vládám, které se od jeho vydání ve Francii vystřídaly. A faktem je, že tenkrát posloužil jako záminka represí, jimž Sade, vydaný policii svým vlastním nakladatelem, Nicolasem Masséem, byl po 7. březnu 1801 vystaven. Toto dílo, jehož přesný název zní Nová Justina aneb Nepříjemnosti s Ctnosti, se tak hluboce liší od druhých dvou, že je tu pro oživení paměti připomeneme.
     Takže: o šest let dříve, roku 1791, opustil Girouardovu tiskárnu v ulici rue du Bout-du-Monde v Paříži pod titulem Justina aneb Nepříjemnosti s Ctnosti dvousvazkový román, jenž v následujících deseti letech doznal ohlasu v podobě deseti dalších vydání, což možno považovat za výraz uznání oné doby. Ačkoli se objevil bez autorova jména – obyčej tenkrát u výtvorů fikce běžný – zajistil mu tento podivuhodný román, první ve Franci, v němž se černá barva prosadila s tak úžasnou vervou, takový věhlas, že se jej zříkal leč příliš vlažně. Obsahuje text, jenž výpravně reprodukován v jednom svazku nakladatelem Liseuxem, stačil ještě v roce 1884 vyvolat rozruch.
     Je tu ale ještě třetí dílo, dosud nepublikované, o čtyři roky starší než nejstarší tištěné vydání, a komponované jako rozsáhlá filosofická povídka s názvem Nehody Ctnosti, které zůstávalo neznámé až do roku 1909, kdy G. Apollinaire pořídil jeho výtah ze vzácného rukopisu 4010, nacházejícího se mezi francouzkými přírůstky Bibliothéque National. A právě ono je tím, jež zde uvádíme, připojujíce k němu na tomto místě i jeho prvotní plán, jehož existenci mezi kupami lejster z archivů Bastilly, pokud je nám známo, nikdo neavizoval.
     Dodejme ještě, že z těchto rukopisů, vlastnoručních Sadových poznámek, si můžeme učinit obraz o cestách, po kterých bylo od nehod dospěno k nepříjemnostem, i jak zrály doplňky a dodatky, z nichž postupně vyrostly čtyři svazky Nové Justiny. Tyto poznámky samy o sobě přesvědčivě stačí prokázat Sadovu paternitu všech tří uvedených děl a vyvrátit cynický výmysl, který mu jí u všech tří, či alespoň v případě právě toho posledního, upírá. Navzdory živému zájmu o Sadovu pracovní metodu, kterou možno považovat pro něj za specifickou, naleznou tyto poznámky místo teprve v kritickém vydání Justiny.
     Čtenáři, který se bude chtít pustit sám do zkoumání této trilogie, přinese naše kniha (již bez dalších průtahů) neocenitelný prvek, který dosud postrádal. Nyní, má-li na to chuť, bude moci sledovat hlavní trend vývoje autorova myšlení a senzibility v průběhu tragického desetiletí 1787–1797. Prostá konfrontace textů mu ukáže vliv událostí na romaneskní téma, pojaté v kobkách vězení »starého režimu«, jak se rozvinulo máchnutím křídel svobody znova nabyté, ale hrůzami Teroru pak opět ztrpklé. Příliš často se nevyrovnatelný Sadův pesimismus vydává za chorobný následek jeho vězeňského života. – Můžeme si snad proto dovolit toto odmítnout poukazem na důvod též související, ale méně suspektní.


II. PRVOTNÍ PLÁN

     Najdou se ironikové, kteří markýzovi de Sade zazlívají, že není autorem veselým. Musí se jim snad připomínat, že když se pouštěl do psaní této filosofické povídky, měl za sebou sto šedesát měsíců trvalé a arbitrární detence? Člověk by se přímo musel divit, kdyby u něj narazil na levné šprýmy, a s ničím podobným se také v žádné z jeho kompozic nesetká. Nicméně dobrodružství tak napínavé, jako je literární zrod Justiny, volá po tom, aby se člověk na okamžik zastavil a ohledal detaily.
     Osm stran jednoho ze sešitů, které Sade vyhradil konspektům a jimž s oblibou říkával sešity přepracovaných vět, padlo na precizování rámce vyprávění a hlavních popisů. Jeden z posledních záznamů, shrnující několik expresivních detailů, se prodral až na jeho obal.
     Písmo začíná v záhlaví první stránky čtyřmi řádky, obsahujícími tuto prostou, vševysvětlující větu:
     Dvě sestry, jedna velice libertinská, žije v blahobytu, hojnosti, prosperitě, druhá, krajně spořádaná, uvízne v nejrůznějších sítích, které ji nakonec strhnou do záhuby.
     Na stejné řádce, avšak při levém okraji, je též napsán první titul: Nepříjemnosti s ctností.
     Vraťme se ale doprostřed stránky, kde jako podtitul nalezneme slova: Příběh jejích nehod, která jsou podtržena. V této podobě se mu však nelíbil, proto slova překryl mřížkou škrtanců a uzavřel závorkami, a připsal na okraj: Nehody ctnosti.
     Přešedši nyní k výčtu hrdinčiných nehod, začal psát větu:
     Jako dítě podporovala svou matku v neštěstí...
     Nedokončil ale, zastavil se a třemi tahy přeškrtl tři poslední řádky včetně podtitulu. Okamžik vlastního vyprávění ještě nenastal; jevil se mu nutným další prolog, který uvedl třemi novými řádky:
     Chatrné jmění je přinutí přijmout zaměstnání, starší ze sebe udělá štětku, mladší pracuje; starší prosperuje, mladší je na tom čím dál hůř. Po této větě umístil doprostřed řádky nový podtržený podtitul: Příběh jejích nehod. Na levém okraji bude následovat rekapitulace Sužovaných ctností, což jsou slova napsaná na stejné řádce jako podtitul. Každý z následujících odstavců má na tomto okraji před názvem příslušné ctnosti své pořadové číslo. Že se při redakci s tímto náčrtkem chodil radit, ukazuje skutečnost, že každý odstavec má vedle sebe buď svislou čáru nebo křížek, což jakoby označovalo jeho využití. Některé původní epizody přitom do vlastního vyprávění nepřešly: též ony vypovídají o ciselování textu.
      1. Zdrženlivost: Je zatčena pro dluhy a uvězněna. Nabídnou jí, že ji pustí za cenu cti, odmítne, přesto se dostane na svobodu a vstoupí do služby.
     2. Zdrženlivost: Její pán ji pokouší, odmítne; tento muž, černý a zlý, dá do jejího tlumoku šperk a označí ji za zlodějku, tak se znova dostane před soud; je uznána nevinnou a propuštěna.
     3. Zdrženlivost: Opět jde do služby. Syn jí navrhne, aby otrávila jeho matku; má ze zločinu hrůzu, oznámí to matce, ta jí ale řekne, že její syn je něčeho takového neschoen, dá jí vyplatit sto ran býkovcem, a to synem samotným, který se toho očividně rád ujme, potom jí vyhodí.
     4. Zdrženlivost: Opustí Paříž; ocitne se mezi zloději, kteří ji nutí vzdát se panenství, nepodlehne, řekne jim, že blízko má mnohem hezčí sestru, nabídne jim, že je tam zavede, ti souhlasí, ona přitom uteče, udá je, je ale zatčena s nimi a vyšetřují ji, zda se nepodílela na krádežích. Propuštěna.
     5. Úcta k povinnosti: Na svobodě, pokračuje v cestě, vstoupí do kláštera, aby se zůčastnila mše, což dlouho neučinila, zřítí se klenba, kameny jí vážně poraní.
     6. Dobročinnost: Chodí pěšky, žebračka od ní chce charity, vytáhne měšec, aby jí něco dala, žena jí ho však vytrhne, okrade ji a uteče.
     7. Úcta k povinnosti: Zamiluje se do ní mladík z její vrstvy, který si jí vezme. Sám ale upadne do bídy, pracuje dnem i nocí, aby oba uživila. Ta zrůda ji prodá starému zvrhlíkovi, který ji znásilní; tak je potrestán její soucit s manželem.
     8. Prozíravost: Cesta za výdělkem ji vede přes rozvodněný potok, vidí dvě cesty, nebezpečnou loďku a most, prozíravě se vydá po mostě, který se pod ní zhroutí.
     9. Láska k dobru a pravdě: Jde dál, potká dva muže, jeden napadne druhého a zabije ho; ten, co spáchal zločin vida, že byl spatřen, se dá na útěk, když ji míjí, řekne jí: "Povězte, že jsem toho muže zabil v sebeobraně, zaplatím vám." Když se dostaví justice, vyslýchá dívku: "Žel nedokážu lhát a zradit pravdu, ten ubožák je vinen, zabil ho v přesile, ale mám dojem, že umírající ještě dýchá, zachraňme ho." Jdou tam, zachrání zraněného, ten se dozví, co pro něj dívka učinila, když udala jeho nepřítele, chce s ní souložit, ona se brání, ničema učiní oznámení, že byla vrahovým komplicem, z vězení se zachrání leč útěkem. To by se jí nestalo, kdyby přijala nabídku viníka.
     10. Dobročinnost: Jde dál, nocuje v hostinci, kde začne hořet, je tam s ní žena s dítětem, při požáru se žena zachrání, opustí dítě, jde pro dítě, když je nese matce, uklouzne jí noha a dítě spadne do ohně, to matku popudí, oheň je zvládnut, matka se vrátí do pokoje, obviní ji, že jí okradla a zabila dítě; při vyšetřování se zjistí, že oheň vyšel z dívčina pokoje, a tak je obviněna z žhářství, krádeže a vraždy dítěte, a to vše proto, že chtěla dítě zachránit. Kvůli této trestní věci bude převážena do Paříže. Zde bude připojeno, co se bude chtít.
(Pozn. na okraji: Zapamatovat si, že unikne.)
     Dospěvši k tomuto místu, autor, cele zaujat svým zahájením, ohlašuje nadpisem uprostřed stránky: Začátek. Při četbě tohoto vstupu je patrné, že jej napadlo rozuzlení celého vyprávění, protože si poznamenává na okraj: Definitivní konec. Ale to už je tady nový díl plánu.
     Paní komtesa de Lorsange je na panství nedaleko Montargis u presidenta Corville, s nímž žije. Tato paní de Lorsange, sestra Justinina, přišla k titulu leč pomocí všemožných nezřízeností (Sade poznamenává na okraj princip, jemuž bude neřestná hrdinka věrna: Naučí se korigovat vrtochy osudu.) Je dcerou bezvýznamného člověka, v 15 se upíše libertináži, kdežto její čtrnáctiletá sestra začne kvůli obživě pracovat, a při hodí se jí první dobrodružství; tehdy se rozejdou. Tedy je na venkově, projíždí tudy lyonský dostavník v kabině s hezkou mladou dívkou, střeženou dvěma rytíři, její vzezření prezidenta i jeho milenku zaujme, je jim řečeno, že je to palička, vražednice a zlodějka vedená do Paříže kvůli zahájení procesu: prezident se na žádost své milenky za obviněnou zaručí, ujme se její záležitosti, napíše prvnímu prezidentovi, Justina je vyzvána, aby vyprávěla svá dobrodružství, řekne vše, co výše uvedeno. Připadá jim tak zajímavá, až se jí prezident ujme; neřekla jim o svém původu, P. de Lorsange naléhá, aby jim jej prozradila, pozná svou sestru. (na této řádce stojí: Definitivní konec.) Nový důvod, proč se o ni zajímat; několik dnů proběhne v klidu, píšou se dopisy; jednoho dne se udělá strašná bouřka, jsou v sále, všechno je zotvíráno, P. de Lorsange má strach, Justina vstane, aby šla zavřít, udeří hrom, zasáhne ji. "Je to přílišná náhoda," říká si paní de Lorsange, "představa, že by prozřetelnost tak krutě a nespravedlivě mohla trestat bytost, která vždy sloužila jen ctnosti, je nepřirozená, a já přitom nic, nepřímo mě hněv nebes udeřil, to mně byly určeny všechny ty rány, jenom já je zasluhuji." A s tím opustí svět i svého milence a davši dříve všechno, co měla, na chudé, skončí svůj život v klášteře, kde zemře ve vysokém věku jako vzor a příklad domu.
     Velká horizontální čára přes celou stránku odděluje předchozí od podtrženého nadpisu: Rekapitulace. Na okraji, pod poznámkou, jež byla využita [Nechat ji setkat s triumfujíví Duboisovou.], jsou číslice od jedné do pěti. Zde je text na konci této stránky, čtvrý plán rukopisu:
     Dělnice, která ji odmítne.
     Chce se s ní šmajchlovat kněz, odmítne.
     1. Dubourg jí nabídne pomoc, když si nechá ubližovat.
     2. P. Du Harpin jí nechá zavřít jako zlodějku. Dostane se ze žaláře se starou Duboisovou, která založí oheň.
     3. Tři muži, mezi nimiž se ocitne, jí chtějí znásilnit, zachrání se a na útěku narazí na mládence, který jí odvede k sobě a který po ní chce, aby otrávila jeho matku, takže aby unikla novému zločinu, spadne
     4. do další klece.
     5. U chirurga de , kde je mučena za to, že nechala utéct dívku před operací zaživa.

     Pátá stránka nabízí nahoře uprostřed podtržený nadpis: Pokračování plánu, Na okrajích je uváděn věk hrdinky jak bude následovat po sobě; navrhovaná dobrodružství však autora neuspokojila, proto z nich zachoval jen málo a celou stránku škrtl křížem.
     20 let. Ve dvaceti se dostane k chirurgovi; po dvou letech u něj zachrání dvanáctiletou holčičku, kterou se chystali zaříznout, a chirurg, aby ji potrestal, jí uřeže dva prsty na nohách, vytrhne dva zuby, označí ji na ramenou »V« a řekne, že by měla přijít na místo dítěte. Během svého pobytu u chirurga píše markýzovi o své peníze, které vydělala u jeho matky. Odpověď kterou obdrží.
     Odejde od chirurga, dostane se do kláštera, kde jí během pobožnosti spadne na hlavu klenba.
     22 let. Ještě dále, stále na cestě do Lyonu. Chce dát almužnu ženě, která jí okrade.
     Ještě dál najde člověka, jde k němu, pomůže mu;,když se muž vzpamatuje, nabídne jí své služby, vypráví mu o svých neštěstích, muž jí nabídne, že ji odvede do domu svého pána, kde o ní bude postaráno; je to zlodějská skrýš, přijde tam asi ve 23. Utrpení, které v tomto doupěti zakusí, slouží rozmanitým radovánkám všech čtyř.Zůstane tam do 25. Když zloději objeví její znamení, myslí si, že je jejich. Odvedou je do Grenoblu, kde ji vyslýchají, jestli nepatřila k bandě, a jako nevinná je propuštěna, věří jejímu příběhu i v její zachovalost. Dvakrát se zde stane předmětem dobročinnosti. V Grenoblu se též setká s Duboisovou, která velmi zbohatla.
Poslední věta leží na okraji a je připojena značkou.
     Od 26 do 27. Přespává v hostinci u Lyonu.
     Odkaz nás vlastně posílá k předchozímu souhrnu téže epizody a poznámka na okraji potom praví: Konec plánu. Ale k předchozí stránce je třeba přidat četné epizody, proto po vodorovné čáře přichází analytické resumé.
     22 let. Jde do malého františkánského kláštera poblíž Sens. Žádá zde o zpověď, je ale zadržena a znásilněna. (Na okraji: oběť náboženství) Zůstane zde tři roky s jinými dívkami, kvardián je jmenován vedoucím řádu v Římě, nový kvardián dívky propustí, pokračuje ve své cestš do Dauphiné, v novinách se dočítá, že Rodin se stal chirurgem švédského krále v Anglii. Dostane se až do Vienne, kde je okradena ženou, jíž chtěla dát almužnu, tamtéž se setká s přizabitým mužem, pomůže mu, muž jí za odměnu vezme s sebou ke svému pánovi, je to ve starém zámku, kde se razí falešné peníze, a tak se stane znova obětí soucitu. (Na okraji: 25 let) Využívají ji zde k velmi namáhavé práci, ten jemuž pomohla je tam pánem, nechá ji dřít, ubližuje jí, když pán zbohatne, nechá řemesla) další odměněný člověk žíjící v neřesti. První tovaryš v něm pokračuje, ale zajmou je, odvedou do Grenoblu, kde na ní najdou znamení, vsadí ji do vězení a vyžadují doznání; když zjistí, že je nevinná, propustí ji, stráví tam rok – když odtud odjíždí, je jí 26 – v Grenoblu se setká s Duboisovou, rozmluva s touto ženou, která zločinem přišla k jmění. S několika tolary od Duboisové se dostane z Grenoblu do Lyonu, poblíž Lyonu se setká s trhovkyní, která má vozík a jede sama, její manžel jel napřed, tato žena má s sebou kojence, dají se do řeči, trhovkyně o ni projeví zájem, nocují spolu v hostinci nedaleko Lyonu, požár v hospodě, trhovkyně se zachrání, nepostará se ale o dítě, Sofie vyvázne také, trhovkyně volá dítě, Sofie se vrhne do plamenů, aby ho našla, nese je zpátky, uklouzne, dítě spadne do ohně, trhovkyně obviní Sofii (Na okraji: 25 let), požár skončí, trhovkyně se vrátí do pokoje, obviní ji, jedním z podezření je, že založila požár, učiní v tom smyslu výpověď, výslech Sofie, najde se znamení, je zatčena jako zlodějka, palička a vrah dítěte a vedou ji do Paříže.
     Poslední poznámka o něco výš avizuje: Definitivní konec, čímž tento souhrn hrdinčiných dobrodružství končí.
     K tomuto plánu je přičleněna série rekapitulací, svědčících o Sadově snaze propůjčit ilustrativním detailům co největší přirozenost. Nejprve je tu seznam Odměněných lidí žijících v neřesti:
     1. Dubourg, který jí chtěl vydržovat za cenu bičování.
     2. Du Harpin, který jí dal zavřít jako zlodějku.
     3. Duboisová, jakkoli je vinna, se zachrání a nabyde značného jmění.
     4. Markýz de Bressac dědí ze všech stran.
     5. Rodin, který jí zmrzačil a poznamenal, se stane chirurgem švédského krále.
     6. Kvardián františkánů, ačkoli tři roky dozíral na samé hrůzy, se stane představeným v Římě – a Antonín kvardiánem v Lyonu.
     7. Šéf penězokazů, který vůči ní nedostojí základním pravidlům vděčnosti, nabyde jmění.
     8. Naposled i její sestra, zločinec mezi ženami, nabyde nesmírného jmění.

     Vzápětí následuje Hrubá rekapitulace příhod
     1. Dubourg ji chce bičovat.
     2. Du Harpine ji dá sebrat jako zlodějku, protože nechtěla krást.
     3. Přátelé Duboisové ji chtějí znásilnit, protože to s nimi nechce táhnout.
     4. Bressac ji ztýrá, protože odmítne otrávit jeho matku.
     5. Rodin jí poznamená a uřízne prsty, protože mu překazí vraždu.
     6. Kvardián františkánů ji znásilní a trápí, protože chtěla přistoupit ke svátostem.
     7. Nuzačka ji okrade, protože jí chtěla dát almužnu.
     8. šéf penězokazů ji nechá dřít jak koně, protože mu pomohla.
     9. Trhovkyně proti ní rozpoutá proces, protože jí chtěla zachránit dítě.
     10. Hrom.
     Po tomto posledním slově, opisujícím lépe než všechny blasfémie sklapnutí obžalovacího spisu, když probral všechny motivy, činy a následky, se pustil do náčrtu portrétů osob: nejprve otců ze Saint--Marie--des--Bois.
     Rafael, kvardián, Ital, asi 50 let, zdvořilý, přívětivý, ale uvnitř temný, drsný.
     Klement, velký, tlustý, hřmotný a brutální, 44 let, opilec.
     Antonín, suchý, malý, postava satyra, 35 let, silně libertinský temperament.
     Jeroným, 60 let, starý, brutální, opilec, deprivovaný vkus.
     Potom přechází k přehledu dívek. Jak je patrné, jedna z nich, jménem Uršula, v dokončené povídce nevystupuje. Krátké pasáže, které se jí týkají v konspektu, a vlastně i odstavec, který je jí v něm zasvěcen, jsou jako celek potlačeny již při počátečních úpravách, což podtrhuje vypuštění této evidentně nadbytečné postavy.
     Floretta, 14 [let], z Dijonu, dcera velkoobchodníka, bruneta, pikantní, svedená Rafaelem. (Na okraji: dítě bez rozumu)
     Cornelie, 16 let, blondýnka, zajímavá, krásná pleť i postava. Dcera obchodníka z Auxerre, svedená Rafaelem. (Na okraji: Interesantní)
     Uršula, 26 let, vzor krásy a těla, v domě již 12 let, lyoňanka, svedená Klementem. (Na okraji: falešná, proradná, libertinská.)
     Omphalé, 30 [let], plné tvary, ale krásná, něžné oči, dcera vinaře z Joigny, je tem od l6, svedená Jeronýmem. – Hodná holka.
     Octavie, 15 let, hezká holka, jak má být.
     Tento portrét Octavie, připojený později, leží pod vodorovnou čárou, která označuje konec přehledu. Spodek této poslední stránky vyplňuje hledání variant přepracovaných vět; na jejím konci je věta:
     Duboisová jí řekne, ať zabaví člověka, kterého chce okrást, varuje muže, Duboisová okrade ji samotnou.
     Konečně poslední záznam na obálce sešitu nabízí přehled Du Harpinova lakomství.
     Žádné světlo, když chodí spát, svítí jim pouliční lucerna.
     Žádné záclony ani prostěradla.
     Matrace vycpané slámou
     Pijou jen vodu.
     Pudrujou se jen seškrábanou omítkou.
     Střevíce podbité plechem.
     Chleba krájejí s košíčkem vespod, do něhož střádají všechny drobky, koncem týdne to přihřejou s jiskřičkou másla, a to je celý chod.



III. RUKOPIS POVÍDKY

     Nemusíme se zde podrobně rozepisovat o rukopisu, o němž G. Apollinaire vícekrát hovoří ve svém Úvodu a Pokusu o bibliografii, otištěných v záhlaví jeho výboru. Postačí, když opravíme několik omylů, které se do této první studie vloudily.
     Rukopis obsahuje soubor povídek a je tvořen ne 494, ale 454 listy, moderně číslovanými 1 až 326 a dále 326 až 453. Z dvaceti sešitů ze žlutavého papíru se jich zachovalo jen 18, z nichž lze složit úplný rukopis: 2. a 7. se ztratily. To je důvod, proč jsme u jedné z povídek, které soubor obsahuje, při jejím vydání mohli uveřejnit leč její začátek: některé jiné známe jen podle titulu, ostatní zase z jejich plánu.
     Největší možnou péči jsme věnovali čtení a interpretaci časových údajů na různých místech rukopisu. Pečlivá zkoumání a přesvědčivé komparace mám dovolují odmítnout letopočty 1784 a 1785, které hájí Apollinaire a d'Almeras, a potvrdit, že celý rukopis byl dokončen v Bastille v průběhu let 1787 – 1788.
     Nejstarší datum se objevuje na 47. listu na začátku 3. sešitu: započato 1. května večer. Že při tom jde o 1. 5. 1787, demonstruje řetěz poznámek, umožňujících sledovat autorovu práci během května a června až na 250. list: Skončeno po 15 dnech 8. června 1787. To jsme již na straně 138, která je poslední stránkou Nehod Ctnosti: tak tedy lze stanovit přesnou dobu jejich napsání.
     Rukopis Nehod začíná na rubu 172. listu. a zaujímá sto třicet osm stran, obsažených ve čtyřech po sobě jdoucích sešitech: v 9. celém 10., 11., a většině 12. Obálka 10. sešitu, kde začíná 4. strana vyprávění, nese poznámku započato 24.června; tak lze datovat tři předchozí strany 23. nebo 24. 6. 1787 – což je v dokonalém souladu se závěrečnou poznámkou. Ostatní průběžná data umožňují sledovat osamělcovu intelektuální činnost. Každý sesšit této divoké improvizace tvoří průměrně 48 stran, pokrytých sevřeným, pravidelným, zřetelným písmem. 10. sešit byl dokončen ve čtyřech dnech, 28. června; u 11.: práce započata 30. června odpoledne a skončena 4. časně zrána. Téhož 4. 6. se pouští Sade do 12. sešitu. Tato energie a vůle pracovat je o to pozoruhodnější, jelikož pisatel prodělal za svého pobytu v donjonu ve Vincennes blíže neurčenou oční afekci, která jej pronásledovala až do jeho vysvobození ze státních věznic. Stěžuje si na ni zvlášť na obálce 9. sešitu, téhož, kde začíná naše vyprávění, a na konci povídky opět na okraji poslední stránky, kde je napsáno: dost mě při tom zlobily oči. I když Nehody Ctnosti, napsané na jeden zátah, byly hotové již v okamžiku dokončení původního tvaru, prodělávají hned o rok později důležité změny. Na třetí straně od konce povídky, na přední ploše 249. listu objevujeme významný zásah do textu, stejný jaké nalézáme i jinde. Zde je změněná pasáž: Paní de Lorsange ještě prodlévala na venkově; léto se chýlilo ke konci, chystali se na procházku, ale tu ona strašná bouřka 13. července 1788 jako kdyby měla vše rozmetat. Cítíme, že autor tu je pod vlivem ještě čerstvé vzpomínky na nedávnou událost, která jej zaujala tak silně, že z ní zatoužil vyvodit romaneskní efekt. Její živost pak slábla, protože do vydání z r. 1891 se tento chronologický detail již nedostal.
     Na tom však nesejde. Objev doby korektury rukopisu potvrzuje v tomto bodě přesnost Poznámky vydavatele k originálnímu vydání Nové Justiny, která nebývá vždy přetiskována: zde je datum 1788 uváděno jako rok, kdy autor dílo dokončil. Je tu ještě jedna zmínka na konci dvacátého sešitu, kde list 450 nese titul: Tematický katalog autorových děl k 1.říjnu 1788. Toto datum, zároveň blízké době vzniku povídky i poslední v rukopise, nepřímo potvrzuje naši domněnku.
     Pokud jde o původní autorův záměr zahrnout své vyprávění, které považoval za povídku, do sbírky novel, na jejímž vytvoření pracoval, nebudeme o něm pochybovat, vidíme-li, že obálka 12. sešitu (228. list) nese titul: Pokračování Nehod Ctnosti a dokončení této povídky, provázený obecnější poznámkou: Povídky – pokračování. Stejný záměr se zračí z vícera pasáží rukopisu, konkrétně z Přehledu povídek, který v devátem sešitě zaujímá přední plochu posledního listu, a je tak vsunut mezi 3. a 4. stránku vyprávění: Nehody Ctnosti jsou zde uváděny jako 11. povídka v pořadí. Konečně na první stránce textu samotného stojí na okraji: 11. povídka.
     Neuskutečnění tohoto záměru zavinilo progresivní rozrůstání hrdinčiných dobrodružství, jimiž se první verze trvale zvětšovala: jak uvidíme, autor se rozhodl svůj výtvor považovat za román již v r. 1788. V této knize tudíž vychází nepublikovaný text původní povídky; první vytrysknutí hotového tvaru, dokončeného na jeden zátah a nezávislého na všech pozdějších vpiscích. Bylo proto třeba při jeho sestavování být rigorosní a mnohdy delikátně vyhledávat rozdíly mezi původním záznamem a pozdějšími přepisy. Chtějíce věrně oddělit čisté vyjádření první myšlenky od vrstev, které následovaly, museli jsme se vejít mezi dvě úskalí a vyhnout se jednak především převzetí doplňků a oprav z dob přepracování, měnících povídku v román, a na druhé straně vypustit dodatky a opravy původního záměru. Přitom jsme dbali těch, které by text obsahovat měl, vzniklých buď přímo při jeho psaní nebo při první četbě, kdy autor skládal povídku a neměl jiného úmyslu, než ji oprostit od určitých chyb.
     Nevděčná nutnost uvést krátce tato hlediska před námi vyvstala, když jsme si uvědomili obtížnosti některých voleb. V rukopise skutečně jen vzácně rozlišíme zřejmé znaky textu z r. 1787, který byl výlučným předmětem našeho zájmu, od vrstvy z r. 1788, která se nás netýkala. Jestliže jsme tedy eliminovali spousty poznámek na okraji nebo těch, které se evidentně týkaly přidávaných epizod, mnohdy jsme byli na pochybách tváří v tvář opravám, doprovázejícím krok co krok prvotní text a jen vzácně se lišícím vzhledem písma či zabarvením inkoustu. V takových případech jsme vždy hledali pod škrtanci (často za cenu namáhavého luštění) první variantu a nahrazující slova jsme připustili jen pokud bez změny původního rytmu evidentně napravovaly smysl věty
     Co se týče metody transkripce, přijali jsme moderní pravopis a doplnili či upravili autorovu interpunkci tam, kde by četbu činila nesnadnou. (...)
     Jedna z poznámek zaslouží samostatný komentář: jde o jméno, které autor napsal prostě takto: Mr. Servant. Vznikla otázka, kdo může být ten bezúhonný magistrát – jediný, který jak víme Sade kdy pochválil – a který v románě Justina označuje iniciála S. Vyskytly se úvahy, nejednali se náhodou o někoho ze Sadova příbuzenstva, ale žádný Sade s parlamentem v Grenoblu nikdy nic společného neměl. Naproti tomu Sade Grenobl často navštěvoval a přivezl si odtud užitečné známosti: nepochybně znal (a mohl jej i ve věci vlastních soudních sporů konzultovat) hlavního advokáta Josefa-Michela-Antoine Servanta, jehož šlechetná výmluvnost dokázala uvádět filosofii století i do porot, které jí byly nejnepřátelštější. Obdiv, který Sade pojal k tomuto rumunskému šlechtici, o tři roky staršímu než on, nebyl žádnou zástěrkou. Servan kromě jiného také publikoval ve Filadelfské rubrice ironickou Apologii Bastilly, která musela potěšit vězně státu v roce, kdy opouštěl nehostinný donjon, aby se přemístil do Pekla živých.
     Ostatně nebudeme příliš trvat na tom, že náš text je tentýž, který se nalézá v sešitech, ani – ačkoli by to bylo možné – že v něm tvoří nejstarší záznam: to budiž řečeno předem jako odpověď puristům, kteří kvůli několika pravopisným chybám, opakujícím se slovům hned vykřikují cosi o prostřednosti spisovatele. Čtenář však neztratí ze zřetele, že má před sebou improvizaci provedenou v 15 dnech, s vervou a nadšením, hodnou stejných sympatií, jaké kupříkladu právem budí nepublikované verze ze Stendhalovy pozůstalosti u jeho ctitelů.


IV. VÝTVOR A DÍLO

     Rukopis Nehod Ctnosti je také konspektem Nepříjemnostem s Ctností, ačkoli text tohoto románu, jehož některé epizody byly redigovány na stránkách sešitu dodatků (o kterém jsme referovali, ale který se nám do rukou nedostal), v něm celý obsažen není. Je pravděpodobné, že román z r. 1791, by bylo možné v konspektu rekonstruovat, kdybychom k rukopisu 4010 mohli připojit řečený sešit dodatků, a že rozdíly mezi rukopisem a tištěným textem by spočívaly jen v detailech, opravených při přepisování načisto, které autor provedl v krásném sešitě. Víme, že ten je tvořen 192 stranami bílého papíru, kdežto že úplný konspekt Nepříjemností jich čítá 220 oproti 138, kolik jich mají Nehody. Veškeré tyto práce musely být dokončeny do konce rok 1788, protože poznámka na okraji Tematického katalogu na zadní ploše 451. listu rukopisu 4010, definuje dílo následovně:
     Do oddílu romány vřadit Nepříjemnosti s Ctnosti – iv – dílo zbrusu nového vkusu. Od místa k místu neřest vítězí, ctnost je ponižována, pouze zápletka propůjčuje ctnosti slávu, jaká jí náleží, a není bytosti, jež po této četbě nebude opovrhovat triumfujícím zločinem a cenit si jen strázně, kterou zakouší ctnost.
     Tento zajímavý autorův úsudek o hotovém románě vypovídá o důležitostí, kterou mu přikládal. Nakolik je oprávněný? Je tato důležitost (vzhledem k provizornosti realizovaného díla k tomuto datu) relativní nebo má absolutní platnost i ve srovnání s jeho definitivní podobou?
     Zajímavá otázka, ale za daných podmínek neřešitelná. Názor na spisovatele je odvislý od přehledu, který o jeho díle máme. A Sade je z těch, o nichž se mluví, nejen jedním z autorů nejméně čtených, ale zůstává neznám i těm, kteří jej přečetli celého; neboť z toho, co tento mimořádný člověk napsal, je nám dostupná sotva čtvrtina. Jen budeme-li se držet jeho katalogu z roku 1788, můžeme si stěžovat, že nám zmizelo 35 divadelních her, půl tuctu povídek, skoro všechno ze tří svazků Portfeje literáta. A tento katalog sám, je úplný? Odpověď je jednoduchá: vypočítává pouze ta díla, která Sade opatroval s vyhlídkou na budoucí svobodu. Ani jeho deníky, považovatelné za opravdové memoáry, ani jeho korespondence (vezměme si jeho literární a filosofickou korespondenci, jejíž i konspekty a odpovědi jsou hodny zachování), ani jeho tajná díla tu zmíněny nejsou. Při tom musíme myslet na neocenitelný rukopis 120 dnů Sodomy, datovaný 1785, tvořící část toho, co autor byl nucen opustit v Bastille, a o čem v r. 1790 napsal: "...mé ztracené rukopisy, nad kterými roním krvavé slzy!" Tento je patrně jediný, jenž za okolností vpravdě výjimečných, se uchránil zničení.
     A obrátíme-li se k jeho produkci po tomto datu, co můžeme nalézt, když na Sada - kořist to politické persekuce Konzulátu a Císařství – je pořádána štvanice domovních prohlídek, končících odnášením papírů. Zcela určitě je ztracen jedinečný román Dny na Florbelle aneb Odhalená Příroda, připravený k vydání v r. 1807, uvádějící na scénu historické osobnosti ancien régime, jako Ludvíka XV, kardinála de Fleury, hraběte de Charolais dvakrát "krvavého prince," původem i vkusem. A konečně je tu královská policie, suverénně zabíjející myšlenky mrtvého, když po otevření jeho pozůstalosti nešetrnou rukou odnáší kufr plný jeho rukopisů a potom o deset let později pálí na žádost jeho vlastního syna ty z nich, které mu nebyla ochotna vydat. A s tím si nic nezadá fanatická kampaň, slídící celé století po všem od rukopisů po knihy, vedená slaboduchým záměrem docílit jejich zmizení. A tak toto vše činí marnou naši snahu dosáhnout o díle uceleného úsudku. Není to dětinskost pretendovat na posouzení génia těchto kvalit podle několika dopisů vyměněných s obchodníky nebo klepů příbuzných, jimž jejich průměrnost nedovolovala mu rozumět?
     Střezme se tedy upadnout do podobného omylu při srovnávání povídky z r. 1787 s ostatními částmi monumentu, který dosud halí hustý stín. Buďme tomuto vyprávění, splácejícímu hned na prvních řádcích svůj dluh Voltairovi, vděčni pouze jen za to, že nám podává tresť románů, jež jsou z něj odvozeny. Přímější, svižnější, méně zatížené epizodami, pravděpodobnější ve svých příhodách, neméně přesvědčivé pokud jde o postavy, může se zasloužit, dle našeho mínění, aby upozornilo na vznik knihy, o níž se nedá říct nic menšího, než že na místo tradičního milovníka uvedla do literatury celého člověka.
     Sadova příprava na roli strůjce revolučních odhalení závisela na okolnostech tak vzácných, že se patrně nemohly vyskytnout dvakrát. Předpokladem byl člověk vybavený pozorovatelskou vlohou, schopný vyjádřit se i jako psycholog i jako spisovatel; spočívala v tom, že do svých 37 let, jakoby v rámci morální i tělesné hygieny, vedl ten nejnespoutanější život, aby se potom ocitl, bez jakéhokoli přechodu, v absolutní odluce. Právě z kontrastu mezi těmito dvěma sociálními polohami, z onoho nemírného zúžení, jemuž Sade sám říkal "lisování," vylouhoval vězeň jedinečný lék na své neštěstí z vědomí své literární dispozice.
     Určitě za skvělých časů svého prchlého mládí nezhrdal příležitostí se představovat jako dramtik. Také "lístečky," které prezidentová de Montreuil nechala zabavit svým komplicem Gaufridym z markýzovy skříňky na La Cost, buď aby je nechala zničit nebo v nich proti svému zeti nalezla zbraň, tyto odporné lístečky, zdá se, nebyly nic jiného než zápisky dotýkající se problému sexuality.
     Ale tyto marnůstky se nemohly převtělit a vydat dílo leč v nejneúprosnější samotě. Až ve své cele, odkázán jen na sebe sama, bytuje jen se svou nenávistí nebo nadějí, jen se svým vztekem nebo pýchou, obávaje se jistě již o svůj rozum kvůli neurčitým a sterilním obsesím, které se počinaly manifestovat, nalezl Sade spásonosnou sílu a metodu úniku v sobě. Uvězněnému tělu stačil kus papíru a trocha inkoustu, aby se duch osvobodil. To, co však k tomu potřeboval, nebylo banální rozptýlení, pavučina, prodlužující leda rovnováhu všednosti, nýbrž převrácení všech konvencí, zpřetrhání všech pout, uvolnění myšlení a imaginace. Tato svoboda, která se stala jeho prvním dobrem, které si vážil víc než života, a kterou si tak totálně a bezezbytku vydobyl, mu umožnila vyrovnaně a bez výkyvů přečkat období, když ona svoboda, jež mu byla darována, začala opět přicházet ve psí. Od tohoto okamžiku, bez nejmenší ironie, žil v Bastille ve skutečné věži svobody, jistý si tím, že až se jednou vrátí k lidem, bude mít ruce plné argumentů pro zdi vězení nebezpečnějších než dělové koule a krumpáče. Neboť jim ponese takovou filosofii, kterou celá societas popírá, bojuje s ní, potlačuje jí, ale kterou jemu okolnosti umožnily na rozvalinách společnosti vyhlásit: filosofii svrchovaného, individuálního, slovy neuchopitelného instinktu.
     Co jej přivedlo k těmto vysokým náhledům, jež, ať pravdivé či lživé (na tom nezáleží), mu vraceli život a drželi jej nad hladinou? Spojení živé inteligence a široké kultury, stvrzující v nejširším slova smyslu to, co 18. století znamenal filosofický duch. V hluboké své skepsi spojil pesimistický úsměšek s vyrovnaností ateismu. Odraziv se od La Mettrieho a barona Holbacha, se nejprve do budoucna zbavil redundantní opatrnosti, o níž si encyklopedisté mysleli, že jí politicky maskují své cíle: a když vypícnil již poněkud přezrávající klas deismu, pochopil v čem může překonat své mistry a dostat se na nejzazší kraj svého myšlení a svého výrazu. Stejnou metodu potom aplikoval na literaturu: provedl nelítostnou kritiku koncesí formy a základních konvencí, považovaných za jednotný zákon románu. Ale v přítomnosti zakryté a urážlivě našminkované sochy lásky, jak mu ji odkázali jeho předchůdci, pochopil,že jeho úloha bude náročnější. Cítil, že vyloupne-li tento lžemi opředený idol z jeho pozlátka na jeden ráz, bude psát již jen sám pro sebe a že když se oči veřejnosti jeho světlu jednou uzavřou, bude to jednou provždy. Pochopil, že ačkoli negace Boha je již možná, nepostoupila přípravná práce ještě tak daleko, aby dovolovala zasadit trhlinu i božské povaze lidské přirozenosti.
     Sade, který si u revoluce, jíž hodlal začít, provedl přesnou kalkulaci, začal v této fázi svého programu postupovat po etapách. Nejprve cítil potřebu procvičit si svůj slovník na stále sílících výrazech, které si spisovatelé za tichého souhlasu odepírají. Tak lze vysvětlit, proč po prvním úderu, zasazeném 120 dny Sodomy, kde výraz svého myšlení obnažil do nejcyničtější nahoty, považoval za nutné o dva roky později jej přikrýt "závojíčkem," do něhož zaobalil nehody své hrdinky, unylé a plačtivé jako podle poslední módy. Nevěřme ale, že tu šlo o ústupek nebo o výčitky: autor neznal slabost. Ne, byla to otázka jen taktiky. Před vstupem na neprobádané území, považované za nepřístupné, prohlášené za jícen všech pekel, se Sade rozhodl nastolit problém sexu bez kličkování a v plném světle, příliš dobře věda, že pohanská absence zdrženlivosti a studu, nepovede k ničemu menšímu než k oproštění francouzské literatury od všeho judaisticko-křesťanského vlivu. Jinými slovy nepochyboval, že lidstvo (jímž opovrhoval), zpracované ražbou tisíciletí, je nepřipraveno unést nápor brutálního vyslovení tak krutých pravd.
     Ale tento provizorní aparát jazykové opatrnosti měl zůstat vázán na okolnosti, a když se události daly do pohybu, když režim se oslabil, Sade okamžitě pochopil nutnost svůj román vyhrotit, a neprodleně přistoupil k jeho druhé redakci, která volně spatřila světlo světa o čtyři roky později. A stejně překročil i ji, když mu mravy Directoria poskytly licenci – lze říci uložily mu takovou povinnost – napsat ve třetí vše.
     Řekněme tu ale nahlas, že domněnku, podle které napsání Justiny, zvlášť jedné či druhé z obou prvních redakcí, znamenalo kšeftování s jeho perem, považujeme za pravý opak pravdy. Nikdy neměl jako Mirabeau žádného "dobrého anděla," který by mu zprostředkovával knihkupecký odbyt, a psavši své romány v Bastille tři roky před tím, než je odevzdával k tisku, těžko se mohl podřizovat spekulacím svého budoucího nakladatele. V mnohoznačném dopise advokátovi Reinaudovi z 12.6. 1791, z něhož se příliš zkratkovitě vyvozují závěry o nedostatku jeho spisovatelské cti, jde spíš o argumentaci ad hominem.
     Což ale nestačí jen konstatovat Sadův vliv, navzdory všem zákonným i společenským zákazům, na oblast myšlení v Evropě i mimo ni, aby pomluvy tohoto typu byly vykázány do patřičných mezí? Díla cílená ke skandálu, prostá hodnoty, dosáhnou věhlasu a lesku věru jen nakrátko; bodnou zvědavost okamžiku, který se o nich hovoří, aby pak vzápětí upadla do zapomnění; nikdy nepotrápí vědomí hlouběji, nikdy nevnesou nepokoj do následujících generací. Kdežto právě hluboký zájem tolika duchů o autora a jeho dílo, lze uvést jako hlavní průkaznou skutečnost, která ze Sada činí citlivé enigma lidského vědomí.


V. SADE, ŽIVÝ AUTOR

     Nabízelo-li se nám před chvílí Stendhalovo jméno, lze to nepochybně přičíst paralelnosti obou literárních kariér. Stendhal i Sade byli oba autory anticipujícími, a jako takovým se jim nedostávalo pochopení současníků. Ať byl počet jejich čtenářů jakýkoli, převládalo pohoršení nad jejich nesoučasností, u Stendhala podle jeho vlastních slov o jedno století, u Sada možná o dvakrát tolik.
     Přitom po přípravných studiích Marciatových, Duhrenových, Apollinairových, je revize Sadova procesu tribunálem budoucnosti na spadnutí. Co tím chce být řečeno? Má být markýz de Sade – mnozí v to věří či tomu věřit chtějí – rehabilitován? To by byla nejvyšší křivda, která by jej mohla postihnout: ten, jenž se za cenu třiceti let věznění intelektuálně povznesl nad zákony boží i lidské, nezískal tím nedekretovatelné nadpráví jim uniknout jednou pro vždy? Proces Sade není již procesem markýzovým, ale procesem jeho tupitelů a klevetníků, rekrutujících se ze servilních poskoků sociálního pokrytectví.
     Koalice zájmů, maskujících se ze široka morálkou nebo spiritualitou, se celé století oddávala neutuchající agresi, podporované všemi silami represe, proti myšlení génia. Vytčené mety dosaženo nebylo. Ale jestliže se předsudku podaří přesvědčit dědice o důležitosti zničit rukopis, vyrovná se to neštěstí. Naproti tomu provokující a solidarizující zdravá revolta svobodných duchů proti pronásledování tak zavrženíhodnému, začala přerůstat v hnutí pozornosti a sympatie, která ve Francii i za jejími hranicemi obklopuje Sadovo jméno.
     Příliš se neví, že pravým předchůdcem tohoto hnutí byl velký lyrik Algernon Charles Swinburne, jemuž G. Lafourcade nedávno zasvětil svou pozoruhodnou tezi k doktorátu z literatury – první, máme za to, kde Sade je posuzován s upřímností a nestranností. Připomněla blízkost dvou spisovatelů, autora Justiny a autora Lesbie Brandon, deklarovanou anglickým autorem i v jeho knize, a to způsobem, v němž není přítomno nic ze zakřiknutého učednictví ani literárního korzárství, a nadšeně proklamovanou ve Swinburnově korespondenci s přáteli. Tento vděk básníka Dolores k tomu, koho neváhal nazvat svým mistrem a jehož myšlenkami živil své nejvzletnější inspirace, na sebe v r. 1862 vzal podobu bojovné apologie, přímo jím napsané ve francouzštině, jež ale nevydána, spatřila světlo teprve v r. 1916.
     Ostatně vzdělaná veřejnost v poslední době otevřeně přiznává aktuálnost autora, jenž první odkryl arkánum mnohých, dnes nazývané podvědomím. Vskutku není v oblasti sexuální psychopatologie vědecky klasifikovaného jevu, který bychom v Sadově díle nenalezli s pří klady a vysvětleními často souměřitelnými s vysvětleními posledních teorií psychoanalysy. Ano, intimní spisy Rousseaovi, Casanovovi, Restifovi mají svou nepominutelnou hodnotu vyznání: ale u Sada, jehož objektivní metoda je jejich přímo protikladná, jsme přítomni zrodu pozorovatelského dokumentu, jaký přejala naturalistická škola, sice s větší striktností, zato ale také suchopárněji – a s jakými vynechávkami.
     Tím, že Sade ve svých dílech celkem tak málo mluví o sobě, se nesmíme dát zavést, a upířat mu, že nebyl individualistou, nebo jak říká Stendhal, egoistou. Byl jím naopak velmi razantně, ale v preromantickém či lépe surromantickém smyslu. Jeho pojem individuality se však naivně neomezuje na jeho vlastní já, jako tomu je u Restifa de la Bretonne. Proti tomuto svému osobním nepříteli měl výhodu filosofické kultury, sebevlády, která nemá zapotřebí si kompenzovat nepěstěnou a přelétavou citlivost autora Paysan perverti. Ten je velký ve svém optimismu, kdežto Sade v pesimismu; připadá-li jednomu člověk vrozeně dobrý, pro druhého je svou podstatou zlý. Kvůli tomu ovšem Sade do jednotlivce, do těch nesčetných jednotlivců, z nichž se skládá lidská společnost, nevložil méně onu jedinou reálnou a organickou sílu, která se v nich nalézá. V jejím jménu také stíhá nelítostnou kritikou všechny sociální tlaky, které by chtěly umenšovat aktivitu onoho koercivně nepodchytitelného lidského prvku, i kdyby to mělo být v komkoli. V jeho očích je to jeho bytostný zájem, co jednotlivci radí nepřijímat společenskou smlouvu, nanejvýš kompromis. Každý společenský útvar, který tuto základní pravdu negliguje, je podle něj represivní a je mu souzeno zahynout. Chápeme, že takováto teorie, kterou objevil a formuloval znova Max Stirner (a kterou Sade logicky doplnil o omítnutí jakékoli zákonnosti trestu smrti), musí, kromě ostatních záminek, stačit každé vládě jako důvod k detenci jejího autora, pokud by měl být její poddaným. Ale může také být důvodem, proč by se o něj měla více zajímat doba, kdy střety mezi jednotlivcem a společenskými útvary, které si ho vedou v evidenci, ožívají častěji a mají závažnější dopad.
     Je namístě tedy věřit, že Sade, zneklidnivší celé jedno století, které jej nesmělo číst, bude stále více čten jako lék proti neklidům století příštích. Otevřeme však lhostejno kterou bibliografii: budeme konstatovat, že většinu jeho děl nenalezneme a že i ta formou nejpřístupnější nalezneme, jak napovídá tiráž, leč v okleštěných vydáních. To je poslední hmatatelný výsledek persekuce, kterou jsme měli příležitost sledovat. A protože nepublikovaný prvek této praktické restituce pochází z veřejného fondu, zbavuje nás to nutnosti se napříště starat, co bylo včera a co bude zítra.

15. března 1930





Maurice Heine (1884–1940)

     V mládí projevoval literární sklony i nadání; na přání rodičů ale studuje medicinu a teprve po jejich smrti se vrací k původnímu zaměření.
     Spolupracovník několika redakcí (Nouvelle Revue Francais, Minotaure, Hippocrate). Pod záštitou Společnosti filosofického románu, kterou zakládá, bibliofilsky vydává nepublikovaná Sadova díla (120 dnů Sodomy). Zpřístupněním dokumentů, týkajících se Sadova života, likviduje pomluvy pojící se k jeho jménu.
     Heineho studie tvoří v sadovském bádání zásadní předěl.Nehledaná intelektuální brilance je charakterizuje stejně jako věrnost faktům, vědecká skromnost a vášnivý humanismus.




translation © Aleš Pech - CONCORDIA, 1990

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU