Pro vlast
Opera o 10 scénách1934
Obsazení
Pepík Novák
vojáci z Milovic
Václav
Staněk, rotmistr
Jiřina
děvčata z okolí
Jarmila
Jiřinina matka
Vojenská rota (sbor)
lidé přihlížející katastrofě
Odehrává se poblíž letiště u kasáren v Milovicích
Předehra
.............
I. scéna
(Václav)
Václav: Teď by asi mohlo být půl šesté.
(K sobě): Tak se mi zdá , že bude dnes krásný den. Tam, vidíš, to je máj, je máj. Je máj a kvetou třešně a jabloně.
Člověče, raduj se, a nestůj zde jako nahnilý!
(Rozjímavě): Státi sice, krásná věc, při tom unaven jsem. Já málo jsem se vyspal a hlad mám a nudím se tu. Co si naříkám?
(Vesele): Dvaadvacet je mi. Což, zase jeden den. Takový mládenec čtyři noci musí protancovat, ani únavičky nepocítit. Cha, cha, že chci spát? To bych byl voják!
Podivné, jak to všecko kvete, jak se to slunce houpá na tej modrej obloze. A země voní!
(Zpívá vojenskou píseň):
Kdybych neměl službu,
rozběh bych se v dál
s písničkou na rtu
bych mašíroval.
U srdce mi lehce,
v břiše ještě víc,
kdo to věřit nechce
že jsem z Vršovic?
Kdybych neměl flintu,
šel bych tancovat
a vychlastal bych pintu
rumu akorát.
V srdci mi lehce,
v břiše ještě víc
a já mám tátu ševce,
někdo jde,
tě pyc!
Tamhle se někdo blíží! To je holka. A jde na trh zrána. Že je to má Jarmila! To bych se sázel! No bodeť! To ji tak dalece znám.
II. scéna
(Václav, Jarmila)
Jarmila: Václave, tys tady? To vždycky po ránu vartu stojíš? Máš zamaštěný mundůr. Tak se mně nelíbíš a mohl by ses oholit!
Václav: Já vím, to není nic než špína … dobré jitro, Jarmilo! Ty vždycky do města chodíš, když vartu stojím. To jsem vypozoroval. Nemysli si, to není náhoda.
Jarmila: Ty máš zamaštěné hadry, Václave, když je to z aeroplánu! Já vím, ty ses válel tam někde v garáži, vždyť tys v tom ani neseděl, nebudeš povídat! A kdybys něco uměl a kdybys mě měl rád…
(Hybněji): A kdybys něco uměl a kdybys mě měl rád, lítal bys nad naší chalupou a okázal bys mi tu akrobáci… Ty nejsi jako Pepík Nováků, co chodí s Jiřinou…Viď, ty se vzduchu bojíš, že máš kalhoty plný?
Václav: (vážně): Ty se mně dnes jen vysmíváš. Jsi jako podrážděná. Já vím proč. Že si mne nemůžeš brát! Že musíš čekati, že musíš čekati, až si tenhle odbydu očistec, až si ho odbudu…(Vážně opět): Ale nemysli si, že jedná Pepík správně, že vyvádí nad jejím stavením. Kdyby ho udal někdo na velitelství, byl by potrestán. Takové manýry jsou přece přísně zakázány.
Jarmila: A to by seděl?
Václav: Až by byl modrý! A Jiřina by byla darmo ubrečená.
Jarmila: Musím jí říct, aby mu domluvila, aby si dal pozor.
Václav: No, pohleďte, tamhle Jiřina běží. To naznačuje, že Pepík přijde. Vím, on mne tu vystřídá, až bude šest hodin.
Jarmila: A to bude hnedle
III. scéna
(Václav, Jarmila, Jiřina)
Jiřina: Dobrýtro, Jarmilo, Václave, to je dnes krásně, volně, dobrý den.
Václav: Nevídáno… když máme máj, to je něco pro mladý ženský. Vidíte, tam jak se kluci mejou. U lesa u pumpy je jich celé klubko, ale já bych se mýt bál.
Jiřina: Přijde sem Pepík?
Václav: Co nevidět. Už by tu mohl být. On mne má přijít vystřídat.
Jarmila: Koukej, už tam běží, bez toho tě shlíd´. On tě má jinak rád nežli ten můj otrapa. (Zrychleně): Jak páchne benzínem! To Pepa je vždycky frajer vymydlenej. Ten má víc šance. Řekla bych, že se z něj stane oficír.
Jiřina: A nemyslíš, že benzín je jak voňavka, aspoň pro nás, jak se mi někdy zdá.
Václav: Možná dobře toho kluka ještě uhlídáme se zlatými knoflíky. On je kurážný, až se mně tuze líbí.
IV. scéna
(Václav, Jarmila, Jiřina, Pepa)
Pepa: (stísněně): Nazdar, lidi! Jiřino, co si tu žvatláte?
Jiřina: O tobě mluvíme, že budeš oficír, že jsi statečný.
Pepa: Když pánbů dá, tak to dotáhnu aspoň na praporčíka. Já nemám naději. Když já… (úzkostlivě): …nemám, když jsem jen pekař.
To válka!
Jarmila: Nedej Bože, to tam.
Václav: Jdeš vartu stát?
Pepa: Jdu! (velmi zvolna): teď máš fraj! Ale jsi nějak ztahaný. Jak to vypadáš?
Jarmila: Tak to vidíš, teď budeš věřit, když ti to potvrdil kamarád. Běž se nasnídat!
Václav: Zase vám přiznám rád, že mně v žaludku kručí. Jarmilo, sbohem, Jiřino!
Kdy půjdete zpátky?
Jarmila: Asi v jedenáct. Zdržím se v kostele.
Václav: (výsměšně): Ty jsi pobožná? Tak se snad uvidíme, sbohem!
Jarmila: Sbohem, půjdu též.
V. scéna
(Pepa, Jiřina)
Pepa: (hrubě): Konečně sami, ach jak je mi volno. Tak tu s tebou býti sám! Jako bych si představoval, že to vypadá, když člověku se otvírá nebe, když se mu otvírá…
Jinák to nechápe můj rozum, tak s tebou býti sám… Rozumíš?
Jen s tebou sám! My sami dva! Rozumíš?
Možno tu hledět na tebe, ve tvých očích se stápět! Moje nejmilejší, hvězdy třpytivé, hvězdičky, co vždycky marně chtěl, ach marně chtěl bych spočítat, když máme cvičení na bombarďáku.
Když se vznáším nad oblohou, tu jako bych se na tvých ňadrech houpal.
(Horečně): Taky tak bílá, tak hebká, vábivá!
Kéž bys již byla má!
Kéž bys již byla má!
To je mé (vítězně): přání jediné.
(Živelně): Bych vrchovatě moh´ je objímat! Však již se dočkáš a já ti budu dělat, co jen budeš chtít. Budu ti verše psát. A budeš paničkou ve městě. Věř, už se těším doopravdy, až uvidím ten shon a rušné ulice, Václavské a světla v podvečer. A půjdem spolu na Hradčany a viď, že budeme chodit dobře vpravo.
Jiřina: A chleba budeme mít dost a dost, když ty jsi pekař. A tvoje hlavní věc, aby ti šel kšeft.
Pepa: (přesvědčivě): Půjde kšeft, půjde, ó, to se neboj! Peněz vyděláme dost a rád bych nejraději krám na hlavní třídě.
Jiřina: Ach, jak jsi úchvatný, když mluvíš o štěstí, ježto nás potkává, jak z tebe sálá žár! Poslouchám ráda tvůj hlas. Já poslouchala bych tě do skonání. Věř, že poslouchala bych tě do skonání.
VI. scéna
(předešlí, vojenská rota)
Rota: Jen dále, jen dále, vítězství kde zář!
Jen dále, jen dále…
Pepa: Počkej, blíží se rota! Musím stát na tu chvíli v pozoru, než projdou okolo nás.
Rota: …nepříteli nepovoluj,
loupežné mu rejdy zmař!
Pepa: Jdou kluci na střelnici, zpívají!
Rota: Neustupuj ani o krok,
raděj zemři, krví se zkrop!
Čech nebude nikdy otrok!
Lepší otroctví je hrob!
Jen dále, jen dále, vítězství kde zář!
Jen dále, jen dále, vítězství kde zář!
Kupředu jak hradba z kovu!
Nepříteli nepovoluj,
loupežné mu rejdy zmař!
Kdo má na nás laskominy,
Čecha pozná teprve,
Dunaje tok bystrý, sinný,
zčervená-li od krve.
Dunaje tok ostrý, sinný,
zčervená-li od krve.
Jen dále, jen dále, vítězství kde zář!
Kupředu jak hradba z kovu!
Nepříteli nepovoluj,
loupežné mu rejdy zmař!
Pepa: Jak krásná je ta píseň! To se jim šlape! (Váhavě): Já nejsem žádný národní zuřivec, ale to se mně líbilo, abysme se nikdy nikomu nedali. Já znám Prahu, jak je krásná. (Přemýšlivě): Už ta stojí za chránění a naše řeč a naše české písníčky. Však kdybych se zdráhal pro tohle všecko život dáti v sázku, přec zlíbáš mne , ty jediná, tys česká holka! A půjdu-li vlast někdy chránit v boj, já půjdu rád, jak šel bych chránit tebe!
Jiřino, ty jsi se zachvěla?
Jiřina: Ano, bylo mi chladno.
Pepa: (parlando): To je divné!
VII. scéna
(Pepa, Jiřina, matka)
Pepa: Tamhle tvá matka přichází.
Jiřina: Řekla, že půjde za mnou a že mne dohoní.
Pepa: A ona nese košík, co v něm as nese?
Jiřina: Nese králíky, moc se nám rozmnožili .
Pepa: (ironicky): Bože, jak vám se množí, Jiřino, to si pěkně vyděláte a zbůhdarma. To já si musím housky poctivě vyválet a uplácat. Dej pánbu vám dobrýtro!
Matka: To ses, Jiřino, daleko nedostala. Uvízla jsi u kasáren se svým galánem. Tak kdypak se budeme brát?
Pepa: Až po vojně, až po vojně. Myslím, že to ještě vydržíme.
Matka: A zase že nebudeš otálet, což…?
Pepa: Z toho nemějte strach!
Matka: Já chápu, my máme strach z jiných věcí a také o tebe, abys nespad. Děláš moc krkolomný věci. Když děláš moc krkolomný věci, jsi na nebi furt. Já vím, že se tam před Jiřkou honosíš.
Pepa: (podrážděně): I houby, tohle pořád slyším. Cožpak jsem ňáký padavka? Já vám to ukážu všem. Já vám to udělám naschvál, já vám všem vytřu zrak a dobudu si mistrovství.
(Veseleji): To že prý jiný přemety? Ten neumí ani vývrtku! A to se všichni dívají, když kloužu po ocase!
Jiřina: Ty kloužeš? Po ocasu?
Pepa: Ano, to je můj parádní kousek.
Matka: (opravdově): Má to Pánbu odvážnost a lásku a dost je od huby. Ten bude na tebe recht. To se budeš jináč tumlovat, než když ti poroučel táta.
Jiřina: Však on sleví, až se vybouří. Pak bude úslužný.
VIII. scéna
(předešlí, rtm. Staněk)
Jiřina: Pozor, někdo se blíží! Kdo to sem běží? Ňáký oficír? Ale to je pan rotmistr Staněk!
Staněk: Příteli Nováku, vartu za vás odstojí jiný. Jste dobrý pilot. Máme ty dva stroje poslat do Chebu. Tak nás major Votruba pěkně žádá. Vy na jeden, já na druhý a poletíme!
Pepa: (stísněně): A musí to být hned?
Staněk: Nu, toť se ví. Snad bys nechtěl čekat na soudný den?
Pepa: Slyšíte, Jiřino, letím do Chebu. Tak se měj hezky, jdi do kostela! Tak sbohem, ženské! Já už utíkám.
IX. scéna
(Jiřina, matka)
Jiřina: Moje milá, no hleď jak peláší, ani se neohléd´. Nu to, nu, nu nu.
Matka: Je dobrý pilot, to jsem slyšela. Když mu to řek ten pán a všichni mají pro něj důvěru, tak si ho važ, když je statečný.
Jiřina: Vždyť si ho vážím víc než zaslouží. (Úpěnlivě): Já se za něj pomodlím, ať vyvázne zdráv. Pana Maria, já nevím, mne úzkost svírá dnes. Již od rána v té krásné přírodě, jako by padalo všechno na mne a jako bych viděla okolo slunce stíny. (Vroucně): Ó, panno Marijá, chraň mého Pepu, ať se mu nic zlého nepřihodí, nějaká závada na motoru!
Matka: Vida, vrtule vrčí!
Jiřina: Tady to chodí všechno, motor zpívá! Už letí!
Matka: A dva!
Jiřina: Který asi je Pépa?
Matka: Vzlétli vysoko!
Jiřina: Co?
Matka: Podívej se! Nevím, co jsem chtěla říct. Ten druhý se tak divně kymácí.
D e t o n a c e !
X. scéna
(Jiřina, matka, přihlížející)
Jiřina:Co se stalo?
Matka: Spadl, spadl, hoří!
Jiřina: Aeroplán hoří!
Hlas 1: To je náš! To je náš!
Hlas 2: Čípak by byl, ty troubeli. Kde je?
Hlas 1: Tamhle v poli, nevidíš?
Jiřina: Kdo v něm byl? Stašek? Kdo v něm byl?
Hlas 2: Kam asi letěli?
Hlas 1: Pepík Nováků se zabil!
Hlas 2: Pepík Nováků se zabil!
Hlas 3: Pepík Nováků se zabil!
Hlas 4: Pepík Nováků se zabil!
Kdosi: (zvídavě): Nežije?
Jiný: Dávno ten nežije – shořelý!
Jiřina: (svalí se).
Opona
Toto libreto z rukopisu původního juvenilního náčrtu partitury (č. s. 65.7. - viz Bibliografii) vyluštil a přepsal PhDr. Vladimír Borecký.
© Lege artis 2002
Úvodní strana CARA OSTENA
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU