Josef Váchal
z knihy DOKONALÁ MAGIE BUDOUCNOSTI (1922)
Na rozdíl od mystika, který dovede pravdivými slovy popsati blaženství stavu splývání s vyšším životem, mág, docíliv výsledku uplatnění svých sil, nikdy a nikde o tom nemluví. Mystik pro lásku svou se rozdává, mág se soustřeďuje, střeže sobecky poznání v sobě a varuje se sděliti, byť s kýmkoli, cesty – pro nebezpečí zkázy – kterými šel. Pravý a úspěchů dobyvší mág nemá povinnosti – neznaje lásky k lidstvu a k těm, kdož u duchovním vyspívání hluboko dosud pod ním jsou – poučovati a zasvěcovati. Magik, ujišťující sebe více, že jeho magie se koná za účelem prospěti lidstvu, nikdy nenaznačí cesty k cíli těm, kdo za ním půjdou: je-li v podstatě dobrým a šlechetným, právě z toho důvodu zná příliš dobře nemožnost opakování vlastní metody pro každou jinou duši, věří v nesdělitelnost směru svých cest a nejvýš pokyn dáti může ohledně zavazadel a opánků, hřeby pobitých, pro kamenité stezky, astrálnem vedoucí. Nebude psáti žádného návodu – také sám žádného poučení od nikoho z lidí nedostal. Jeho osvícení, rozšiřuje-li návody, kterak k němu dojíti lze, jest klamné, a kromě pomíjející schopnosti ovládati nižší démony, nikam nevede.
Mágova imaginace postavena je na základu, že každá věc svoji duši má a že tvar, jakým se jeví smyslům lidským, v organickém řetězu souvislosti s věcmi ve sféře astrální, mentální a následovně i božské, trvá. Existence tvaru každé věci, časově i prostorově měřitelná, jest spirituelní povahy a otištěna svým znakem v mimozemských sférách. Z téhož důvodu každá magie empiricky předpokládá nazírací schopnost mágovu, vybaviti stupni jasnozření až k divinačním kontemplacím – jistému to druhu medijní inspirace, IMAGINACI BOŽSKOU, jediný klíč k prahu Prapříčiny. Čím je mág duchovně vyvinutější, tím i mohutnější je jeho síla imaginační, přitahující jemu k pomoci bytosti nadzemské, zasvětivší jej v poznání věcí mimo horizont duše lidské.
Život imaginativní je nepřetržitou bohoslužbou, kterou vykonává mág na osvícení své i lidstva v duchu Krásy, Moudrosti a Lásky. Jako u každého zasvěcení i pro život plně imaginační voliti můžeme obraz CHRÁMU. PŘEDSÍŇ: toť údiv z nekonečnosti a nesčetnosti tvarů; VNITŘEK: neomezené užívání všech pochopených forem myšlénkových, a SVATYNĚ: tam uvědomováním si zákony Harmonie snažíme se uvésti své EGO, t.j. božskou jiskru – nepatrný to zlomek Nejvyššího. Imaginace zasvěcení prvního prahu, Předsíně, jest imaginací geniů, básníků, umělců a filosofů. Imaginace Vnitřku, jakýsi střed a klid, rovnováha mezi výboji o zdolání a podmanění stvoření viditelného a zdolání Neviditelna, náleží svatým a všem, kdož poznávají svoji jednotnost s dušemi svých bratrů. Třetí pak stupeň, Svatyně, zaujímá všechny duše naplněné Sebevědomím Božství v člověku a pracující k blahu všech bytostí na nejvyšším stupni bytí. – Filosofové nazývají činnost imaginační představou, mystikové moudrostí, a mágové imaginací dokonalých duchů, čili skrytou silou podstaty Vůle, tvořící tvary dle jistých zákonů a vzorů. U člověka hmotného působí myšlení jako síla sebenevědomá; u zasvěcenců a lidí duchovních, kteří mají touhu po Poznání a podrobují se síle představové, vždy jest sebevědomou a tvůrčí IMAGINACÍ. Tedy pouze v rukou lidí duševně obrozených je dokonalým nástrojem k vypáčení bran kosmických.
V tom je hlavní těžiště UMĚNÍ: získávat duše mohutným IMAGINACÍM a těmito posléze je vést v pravé jádro BOŽSTVÍ. Každý duch umělecky založený jest nejen sám sobě zákonodárcem KRÁSY, jest i vůdcem celé řadě ušlechtilých duchů, učitelem jejich – avšak i (zdánlivě!) otravovačem studní, je-li jeho dílo brutálním rozséváním ZLA. – Dílo umělecké jest brýlemi, jež nasazuje umělec-mág před oči všech Pravdu hledajících: ne všichni skrze ně uvidí, avšak ti, jejichž temperament odpovídá představám tvůrcovým, jsou jím fascinováni a upoutáni navždy.
Žádný předmět nemůže být východiskem k umělecké tvorbě, není-li oživen dostatečným množstvím imaginací, vysílaných za tvorby umělcovy. Všechna krása přírody malíři bez snění viděná, třeba jimi virtuosně namalovaná, jeviti se bude vždy co výtvor chladného a střízlivého oka a vzbudí nanejvýš obdiv rafinovaností z napodobení skutečna u mozků nedokonalého přijímače myšlénkových útvarů a chudé obraznosti. Pravé umění (a to i nejchudší z něho, těch, kteří hledají výraz pro novou formu vyjádření) – toť obraz umělý: toť doslovné tvoření vlastních tvarů a barev! Tyto předměty myšlénkové vybavované obrazností básníkovou zůstanou kolem díla umístěny navždy, neboť imaginační úsilí tvůrce bylo tak mocné a živé, mnohotvárné a individuelní, že vykouzlen byl útvar úplně nový; imaginace vzniklé z těchto představ nadále trvají, i kdyby ztělesněná vůle a imaginace tvůrcova, totiž jeho DÍLO, zničeno bylo. – EXTASE, toť prvá podmínka uměleckého díla. I tuctový krajinář, upadnuvší u vytržení nad malebností jitra, přiláká houf duší, neznajících jiného KRÁSNA a schopných zažíti pouze tuto nejjednodušší a nejpřirozenější imaginaci. Jest sice opodstatněna tato bezprostřednost a chudoba obraznosti prostého srdce – vždy však každé toto vzrušení duševní chudoby zahyne, byť užil malíř k vyjádření této smyslové extase prvků nejreálnějších. Věčně věků budou sentimentální anglické obrázky psů, truchlících nad prázdnou kolébkou, hýbati dušemi všech dobrých, a dávno zapomenuto bude pokusné dílo Picassů a ostatních tříbitelů výtvarného výrazu, byť provázely je četné imaginace: CITOVOST, tato nevylíčitelná vlastnost pravého umění, náplň každého velikého díla, přetrvá každou, k niternosti lidstva nemluvící, neprohloubenou reálnost. Teprve pak, když umělec zocelí své nitro vzájemným poznáváním účelu života duchovního a pozná, že vše co naše smysly chápati dovedou, je jen velká IMAGINACE, pochopí tajemství DÍLA a účelnost a smysl KRÁSY. Teprve tehdy, když SRDCE rozešle posly oka, ducha a duše k tvarům země a pronikne všemi IMAGINACEMI k nim vysílanými, po rozpadnutí jich, přispěním bytosti třetí, vznikne umělecké citové dílo. V takové tvorbě nebude schválnosti, snahy umísťovat zobrazovaný předmět dle pravidel pastorujících kritiků: dílo bude prosté a dobré.
"Umění dlouhé – život krátký!" – tato nejbanálnější a nejzoufalejší věta vržená na smetiště mělkých duší některým z bezmocných slepců, neznajících věčného koloběhu inteligence a ustavičného života imaginací, jimiž oživen bude každý při svém znovuvtělení a začaté v jednom životě dílo v druhém dokončí: kdo co zaseje v myšlénkách svých, hotovým dílem sklidí později.
KRÁSA a LÁSKA budou hlavními složkami kultu budoucnosti. Navrátí se úcta k stromům, ožije posvátnost lípy, dubu, javoru; ptactvo se stane předmětem lásky, ožije obětování v posvátných hájích – magické to úkony k dobru lidstva. – Od rozpadávajících se společností náboženských vezměmež pouze nejvyšší hodnoty mravní, které je opravňovaly býti kosmickými jednotkami pravdu nejvyšší hledající: jest to LÁSKA. Oč nedostává se lásky SATANU, o to je bohatší KRÁSOU: duch temnot je v podstatě své duchem světla, rozsévač krásy a umění, imaginací nejrozsáhlejších dárce. Pohrdej láskou, abys dobyl krásy, a zbavuj se krásy, abys oživil lásku: v tomto jediném, správně-li vedeno, střídání obou krajních složek kosmického zákona spočívá celé umění MAGIE.
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU