rozhovor s Janem Hýskem nejen (ale hlavně) o braku
(psáno pro Tabook 2016)
Název této stránky je poctou skupině Hrobka (viz krátkou vzpomínku Andreje Stankoviče) - jednomu z mála společenství, které si u nás trouflo deklarovat své sympatie k brakové literatuře všeho druhu, i když jeho cíle byly pohříchu čistě čtenářské, nikoli badatelské. Po obsahové stránce se jedná o webovou pracovní podobu série menších publikací se společným názvem Kapitolky o braku, kterou v delší perspektivě zamýšlí vydat nakladatelství Lege artis.
Není náhodou, že Hrobka i idea Kapitolek vznikly za totality, která důsledným uplatňováním paranoidní komunistické ideologie razantně potlačovala prakticky vše, klasický brak rozhodně nevyjímaje, ba právě naopak. Tím se podařilo na okamžik vyjasnit jeho skutečné kontury, které za normálních okolností zůstávají zahrabány v haldách každodenně vycházejících záplav škváru všeho druhu a které navíc odhalí teprve dostatečný časový odstup, protože paraliteratura je jako víno - ta dobrá s lety vyzraje a špatná definitivně zkysne.
Kapitolky o braku jsou mým nejletitějším restem - první část měla být hotova v roce 1991; dnes už si vůbec netroufám odhadnout, kdy skutečně vyjde. Důvod je prostý - za bolševika, kdy na to byla fůra času, jsem byl líný hodit cokoli na papír, protože to stejně nemělo smysl; dnes, kdy už text dávno mohl vyjít, není pro změnu čas ani na jeho napsání, natož na labužnické rozvalování se v pramenech - tedy v brakové literatuře.
Koncepce Kapitolek začala vznikat v osmdesátých letech, kdy jsem s okouzlením objevil svět starých škvárů, jimiž jsem do té doby jako cti dbalý intelektuál z duše opovrhoval. S překvapením jsem zjišťoval, že v Mayovkách se skrývá hlubší filosofie, než v Kantovi či Sartrovi, že některé Lerouxovy romány obsahují víc imaginace, než kompletní produkce všech surrealistických beletristů, a že úhrnem je tento přízračný svět, proklínaný nesčetněkrát častěji a ukrutněji než všichni prokletí básníci dohromady, zcela nedoceněným pramenem poznání, které je pouze jinak kódováno. Podobně, jako idiotovi nelze vysvětlit princip integrálního počtu, nedokážou akademicky fungující mozky ve většině případů pochopit tento kód, protože už jsou "za ním". Schopnost vrátit se k archetypům je vlastní spíše básníkům než vážným vědcům - pro exaktní myšlení se zdá málo pravděpodobné, že kdysi dávno, v dětství, mohli projít cestou dlážděnou drahokamy a nevšimnout si jich - neuvědomují si, že v té době pro ně nebyly ničím víc, než třpytivými kamínky - bezcennou tretkou právě proto, že jich bylo všude tolik. Naopak dospělí čtenáři braku už ve svém čtivu obvykle hledají jen únik z pusté reality, což je ostatně vskutku jeho hlavním posláním, nicméně tak jen dále podporují obecnou definici škváru jako bezcenné, únikové literatury, jejíž eventuální noetický význam bývá přinejlepším vztahován k údajně nižšímu intelektu konzumentů. Hlavní důvod ovšem spočívá v tom, že moderní euroamerické gnoseologické systémy většinou chápou poznání jako cílevědomý, kontinuální proces, objektivně rozlišující hodnoty zdrojů; už proto bude skrytý význam braku vždy přístupnější spíš méně racionálně uvažujícím jedincům. Pokud totiž přijmeme například zenové koncepce noetiky, je vlastně úplně jedno, jestli k satori dospějeme nad románem Maxe Branda, či při četbě naučného slovníku, nebo při usilovném civění na patník; ovšem Brand z toho všeho bude zdaleka nejzábavnější. Za poznání nabyté tímto způsobem vám arci žádná universita doktorát nevystaví, ale ve skutečnosti je důležitější a cennější, než pateronásobná profesura.
Chybné, či přesněji řečeno totálně jednostranné vnímání braku je samozřejmě též hlavní překážkou jeho náležitého hodnocení. Abychom vůbec mohli dojít k nějakým skutečným závěrům a ne jen z vnějšku popisovat vlastní imprese, jako to doposud činí veškerá dostupná teoretická literatura, bylo třeba radikálně přehodnotit vše - především však zbavit slova brak a škvár pejorativního významu ve smyslu "pokleslé literatury". Jak podrobně dokládáme v níže odkazované první kapitolce, je tzv. paraliteratura zcela svébytným útvarem a pojem brak (škvár) pak pouhý terminus technicus, který v sobě neskrývá žádnou apriorně negativní klasifikaci.
Miroslav Kromiš
prosinec 1998
KAPITOLKA PRVNÍ
Úvod do Nové teorie braku
KAPITOLKA DRUHÁ
Zapomenutá antiutopie aneb Ten nejhorší nový svět
PŘÍSPĚVKY SPOLUPRACOVNÍKŮ
ERVÍN O. JUNÁK: Jak na autorský blok? Přece blokovými operacemi!
bibliografie
Bibliografie E. S. Gardnera
Bibliografie Rexe Stouta
Stručná bibliografie R. A. Heinleina
Stručná filmografie Rogera Cormana
(Poznámka: tento soupis je reliktem Zcela zjevné kočky, jejíž zamýšlený záběr byl podstatně širší, než je tomu v případě Tajností hrobky, u nichž prozatím o žádných samostatných kapitolkách o filmovém braku neuvažujeme, i když časem na ně zajisté také dojde.)
příloha
Sci-fi knihovnička Romana Šimečka
(I tyto stránky jsou pozůstatkem z časů Zcela zjevné kočky. Jejich volné zařazení do Tajností hrobky je sice zcela logické, ale přece jen poněkud neintegrální, takže je ponecháváme jako samostatnou přílohu.)
Zpět do VYŽILÉHO DEKADENTA
Zpět na hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU